Táta nebyl proti, říká Hašek junior o výměně restaurace za Bohemians

Někdo by mohl říct, že je to vlastně taková vaše rodinná minisérie, protože kolega Luděk Mádl pro Seznam Zprávy nedávno napsal reportáž o přednášce Ivana Haška staršího, vašeho otce, pro studenty nové fotbalové školy. Mimochodem, byl jste na ní?

Nebyl, nemohl jsem se zúčastnit.

Jestli to táta nebude cítit trošku jako újmu.

Ne, ne. Byli jsme zrovna mimo Prahu, hráli jsme v Olomouci, takže jsem se bohužel nemohl stavit.

K tomu je potřeba dodat pro ty, co náhodou nevědí, že jste vlastně pár týdnů zaměstnán jako asistent trenéra v Bohemians, takže se vlastně vracíte do velkého fotbalu. A začnu právě zmíněným zápasem v Olomouci. Já jsem ten zápas komentoval a musím říct, že mně Bohemka přišla tak trošku vyčichlá, byl to správný pocit?

Dá se to tak říct, podali jsme podprůměrný výkon, nebylo to to, co bychom chtěli hrát, určitě ne.

A když se podíváme na ten návrat do velkého fotbalu, překvapilo vás, že jste dostal tuhle nabídku stát se asistentem Luďka Klusáčka?

Přede mnou byl na té pozici Kuba Káš a ten dostal jinou nabídku, kterou chtěl přijmout. Řešila se nějaká náhrada a padlo tam i moje jméno. Nabídku jsem dostal a posléze přijal.

A trvalo to dlouho, než se člověk rozmyslí? Protože přece jenom vy jste s velkým fotbalem teď neměl moc co do činění, měl jste svůj vlastní byznys, co se týká provozování vaší restaurace. Tak si možná člověk říká: Mám své jisté – a teď si vezmu na hrb zase ještě profesionální fotbal?

Mě to vždycky lákalo se vrátit k fotbalu jako trenér. Ale říkal jsem si, že je na to ještě čas, ještě jsem chtěl restauraci dostat do nějaké „nálady“, aby pak fungovala i beze mě. Ale zase dostat takovouhle nabídku a ještě od Bohemky, prostě do mého klubu, a ještě pod Luďkem Klusáčkem, tak to by mě moc mrzelo, kdybych to nepřijal.

A dá se to stíhat, nebo musíte omezit svoji práci právě pro restauraci?

To jsem omezil docela dost. Doufám, že to zatím nemá žádný vliv a že pokračují tak, jak mají. Museli přijmout další lidi, dostali větší možnosti, takže doufám, že to zvládnou sami.

A na inspekce chodíte, předpokládám?

Na inspekce chodím.

Už jste mluvil o tom, že Bohemka je váš klub, protože jste za ni hrával, a dokonce, pokud se nepletu, tak někdy na začátku tohoto desetiletí už jste vlastně fungoval jako asistent u juniorky?

Je to tak. Pomáhal jsem Jardovi Köstlovi v dorostu i v juniorce. Jako asistent.

Ale bude to asi přece jenom trošku odlišná práce od toho, co máte na starosti, protože ten, nechci říkat dětský fotbal, ale juniorský fotbal je přece úplně odlišný od toho dospělého.

Je, určitě, to se nedá srovnávat. Tady je potřeba udělat všechno na 100 procent. A mít kolem sebe lidi, kterým se dá věřit. A prostě být profesionální.

Jaké to bylo po tak dlouhé době zase otevřít dveře do kabiny?

Byl to příjemný pocit, navíc jsou tady kluci, se kterými jsem ještě hrál, takže mi to ulehčili. A kluci jsou dobří, kabina je v dobrém rozpoložení, takže je to v pohodě.

Ti kluci, se kterými jste ještě hrál, to je třeba David Bartek, jestli si pamatuji.

Určitě.

Taky taková klubová legenda… Říkám si, teď přijdete do kabiny a máte třeba přednést nějaké pokyny nebo vůbec mít nějaký kontakt s takovou legendou jako Josef Jindřišek…

S Pepou jsme taky hráli, já si ho pamatuji ještě jako hráče a s Pepou nikdy nebyl problém, i kdyby přišel kdokoliv, tak poslechne a je to profesionál se vším všudy, takže s ním ani s nikým jiným není problém.

Myslím si, že je veliký rozdíl mezi tou první etapou právě u juniorky nebo dorostu a tou etapou druhou, současnou, což je tréninkový areál v Uhříněvsi, protože co si pamatuji, tak Bohemka na tom byla ohledně zázemí velice bídně, právě před nějakými těmi deseti lety.

Když jsem zrovna v juniorce, tak tady to začínalo, my jsme tady s juniorkou trénovali, ale ten areál se dal do kupy tak, že teď je tady nové hřiště, které máme jenom na hraní a zvedlo se to tady hodně.

Vy jste s aktivní kariérou musel bohužel skončit kvůli nemoci. Nezvažoval jste třeba i riziko toho, že přece jenom fotbal a trénování, to je taky adrenalin, že to může mít třeba nějaký negativní vliv na váš zdravotní stav?

Taky, taky, ale dokud to člověk nezkusí, tak říct nemůže. Přece jenom jsem vycvičený pětiletou prací v restauraci, to je taky docela dost stresu, takže si myslím, že fotbal by mi neměl ublížit.

Vy jste si to vlastně vyzkoušel nejenom jako hráč, ale i jako hrající trenér v Lipencích, byť je to A třída. Pořád je člověk s fotbalem nějak spojený. Ale trénovat Lipence, kde na trénink přijde pět šest lidí, a potom fungovat jako asistent v Bohemce, to je asi taky trošku jiný příběh.

Bezpochyby. Tak tam se to hraje pro radost, přijde, kdo chce. A kdo tomu chce dát něco navíc, tak tomu dá navíc. Ale říkám, je to trošičku o něčem jiném.

A co říkal táta, když jste mu oznámil, že se vracíte vlastně jako trenér na tenhle post do Bohemky, že zase budete spjat s profesionálním fotbalem? Nezrazoval vás trošku?

Nic mi k tomu neříkal. Kdyby mi řekl, že do toho nemám chodit, tak bych asi do toho úplně nešel a necpal bych se do toho, ale jelikož jsem dostal vlastně i od rodiny zelenou, tak jsem do toho šel.

A hrálo v tomhle angažmá nějakou roli i to, že právě váš táta dlouhodobě spolupracoval s Luďkem Klusáčkem, že se znáte asi daleko lépe než třeba s dalšími ligovými trenéry?

Určitě to hrálo taky roli.

A jaký je šéf?

Luděk je profesionál se vším všudy, dává tomu maximum a kluci to vědí. A jdou za ním, to je dobře.

Dá se na současné Bohemce vypozorovat určitá změna? Před pár lety se s ní spojovala charakteristika, že hraje Bohemka fotbal, který soupeře bude bolet. A jinak nic jiného nehraje. A dneska už je to trochu jiný tým, který hraje fotbal.

Když jsem ještě hrával sám, tak jsme se to vždycky snažili nějak ukopat. A nebyla tam úplně velká taktika nebo něco takového, teď už je to hodně o taktice, kluci poslouchají, jsou šikovní i dopředu, takže na některé zápasy se dá dobře koukat.

Říkám si, že pro trenérský štáb ligového týmu musí být vlastně dost velká výhoda, když všichni jeho zásadní členové jsou bývalí ligoví hráči, že mohou to, co chtějí po svých svěřencích, rovnou předvést na tréninku a velmi precizně vysvětlit. Protože jak vy, tak Erich Brabec, samozřejmě Luděk Klusáček, to jsou všechno velmi známá fotbalová jména.

Už na tom nejsme fyzicky tak dobře, abychom něco předváděli, ale samozřejmě je možné s tím ukázat nějaké věci a je to pro nás jednodušší.

Asi s tím bude souviset i to, že nejspíš dokážete odhadnout, co se tomu kterému hráči zrovna honí v hlavě. Ať už poté, co třeba udělá nějakou hrubku nebo se mu nedaří či je naopak v euforii. Tyhle věci jste všichni prožívali na té nejvyšší úrovni. Takže se potom asi s nimi trošku jinak komunikuje.

Ale je to u každého hráče individuální, některého ta chyba může poznamenat, jiného moc ne, některému se to sebevědomí vrací hůř, někdo to má zase hned. Takže tohle je dost individuální.

Říká se, že asistent má k hráčské kabině trošičku blíž než hlavní trenér, který by si měl vlastně držet určitý odstup, aby zůstával objektivní. Platí to i v Bohemce?

Nemůžu říct, řekl bych, že Luděk se snaží s kluky bavit i normálně, o osobním životě. Takže v tomhle to není úplně tak, že by byl Luděk úplně pryč mimo kabinu. A že bychom se s hráči bavili jenom my asistenti.

Ale trošku blíž asi přece jenom k týmu mít budete, protože jste víc v kontaktu, předpokládám. Ať se to týká samotného tréninku nebo těch věcí okolo.

Tak určitě, jsme s nimi v kontaktu o trošičku víc.

A když si teď pár týdnů zkoušíte práci asistenta, tak si říkám, jestli se vám honí hlavou: Mám i nadále pokračovat ve světě profesionálního fotbalu a být jednou profesionálním koučem?

Tak určitě mě tohle láká, je to vidina do budoucna, kterou bych chtěl zrealizovat. A uvidíme, teď jsem rád, že jsem dostal tuhle možnost, že si to mohu vyzkoušet, že si trochu tou trenéřinou mohu projít. A uvidíme asi časem.

Váš otec, někdejší trenér Sparty, reprezentace i řady zahraničních klubů, je teď poměrně nezvykle dlouho doma, patrně za to může i zdravotní situace v celém světě. Takže si tady může vesele užívat golfu, fotbálku a kamarádů. Ale najde si čas i na to, že byste probrali třeba nějaké fotbalové věci?

Vždycky, když se potkáme, bavíme se o fotbale, to bylo i dřív. A teď se to nemění.

A je váš pohled podobný, shodný, nebo míváte rozdílné názory?

Většinou se dá říct, že se i shodneme. Ale najdou se i věci, na kterých se úplně neshodujeme.

A to potom člověk dělá, předpokládám, podle sebe.

Je to tak.

Když měl váš táta tu zmíněnou přednášku, mluvil také o tom, že žákovských talentů je ve velkých klubech spousta. Ale nahoru se dostanou jenom někteří, nechci říci úplně výjimeční jedinci, ale musí být jak psychicky, tak fyzicky ustrojeni na to, aby ustáli ten přerod z juniora v muže. A aby nepatřili mezi ty, kteří z téhle pyramidy odpadnou. Vy máte v Bohemce taky dost mladých hráčů. Myslíte si, že tam jsou kluci, kteří by to mohli dotáhnout až někam do ciziny, do dobrých klubů?

Šanci mají všichni stejnou, teď záleží na nich, jak se k tomu postaví. Není to jednoduché, nikdo to těm mladým klukům nedá zadarmo, i my jsme to v dorostu zažili. Tam bylo mraky talentovaných kluků, kteří byli lepší než my. A nedotáhli to úplně dokonce. Což je škoda.

Předpokládám, že se jménem Ivan Hašek to mohlo být ještě o jeden stupeň těžší než pro ostatní kluky, protože každý mohl vidět za vaším posunem do dalšího a dalšího týmu ze šestnáctky, sedmnáctky, osmnáctky nějakou protekci. Á, to je Hašek, no jo, tak ten tady samozřejmě bude kopat. A ono to přitom ve skutečnosti může být vlastně spíš přítěž než cokoliv jiného, když tohle jméno máte na zádech.

Já jsem si v Bohemce vytvářel svůj příběh, mě to nějak nebralo, kluci mě znali už odmalička. Takže jsme spolu hráli docela dlouho, věděli, co ode mě mohou očekávat. A taky věděli, že jsem fotbal nebral úplně na lehkou váhu, že jsem tomu chtěl dát maximum. I kluci z dorostu mě podporovali, a když jsme šli do chlapů, právě s Davidem Bartkem, tak jsme za to byli rádi. A jak říkám, bylo tam i spoustu dalších talentovaných kluků, kteří si to zasloužili, ale ještě tomu nedali něco navíc.

Vlastně si tak říkám, že to bylo dobré rozhodnutí nejít třeba cestou Sparty, ale právě Bohemky, že ta cesta potom nemusela být tak trnitá a na člověka nebyl upřen pohled veřejnosti tak ostře, jako by to třeba bylo ve Spartě.

Asi tak, určitě, já jsem měl možnost jít do Sparty, ale přece jenom jsem se ještě z Tempa dostal do Bohemky a tam už se mi tak zalíbilo, že jsem tam prostě zůstal a chtěl tam být.

Jak teď vypadá klasický tréninkový plán? A tím se ptám vlastně na denní rozvrh Ivana Haška mladšího.

Záleží na tom, jak jsou rozložené tréninky. Jak teď máme testování na koronavirus každý týden, tak musíme čekat, jak testy vůbec vyjdou. Jinak ráno máme trénink, za normálních okolností se pak snažím být co nejvíc s rodinou, ale jinak mi teď fotbal zabírá docela dost času.

Tak já popřeji, ať se Vám ve fotbale daří, ať je to vidět i na výsledcích Bohemky, a popřeji taky samozřejmě hodně štěstí v podnikání, ale i v soukromém životě.

Děkuji moc.