Z přezdívky Maki a Špeki ke světovým jedničkám. Hermannová o body shamingu, kterým trpí plážové volejbalistky

Ať už online nebo naživo, sportovkyně po celém světě se potýkají se snahou okolního světa diktovat jim, jak by měly vypadat. Pro tento jev se vžil výraz „body shaming”. Podle studie na serveru bullyingstatistics.org se s tímto specifickým druhem šikany setkalo 94 % dospívajících žen.

Body shaming prostupuje všemi oblastmi, ale právě ve sportu má ideální podmínky. Především tam, kde sportovkyně více odhalují, než zahalují - například v plážovém volejbale, kde uniforma hráček sestává z kalhotek a sportovní podprsenky.

Body shaming zakusila na vlastní kůži i současná světová jednička v plážovém volejbalu Barbora Hermannová. Spolu s Markétou Nausch Slukovou tvoří tři roky úspěšné beachvolejbalové duo. Hráčky se daly dohromady poté, co se Sluková rozloučila se spoluhráčkou Kristýnou Hoidarovou Kolocovou, se kterou vybojovala páté místo na olympiádě v Londýně a deset let budovala značku Kiki a Maki.

Nástupkyní Kiki se stala právě Hermannová, členka druhé české nejúspěšnější beachvolejbalové dvojice. Větší mediální zájem o její osobu s sebou přinesl i kritiku její postavy, která podle jednoho z českých bulvárních serverů „má do volejbalové hodně daleko”. A bulvární články šly ještě dál, po Kiki a Maki vznikla nová přezdívka: Maki a Špeki.

V začátcích se sedmadvacetileté hráčce dařilo narážky na své tělo ignorovat, po kvalifikaci na olympiádu do Ria v roce 2016 však negativní hlasy zesílily. „Tam mě to, musím říct, dostalo do kolen,” přiznává Hermannová. „Sportovec, nebo já minimálně jsem to měla tak, že jsem byla ráda, že jsem se dostala na olympiádu s tím, jak hraju volejbal, jakou kvalitu jsem schopná ukázat na hřišti a co dokážeme spolu s Maki vytvořit, co se volejbalové stránky týče.”

Rodačku z Ostravy zarazilo, že místo pochvalných přišly nenávistné ohlasy: „Já jsem se tam naučila, že lidé jsou zlí, že lidé jsou nepřejícní.” Také přiznává, že během her v Riu nebyla v dobré mentální kondici. „Když se člověk nesoustředí jen vyloženě na volejbal... Tam si myslím, že mě to zasáhlo docela hodně.”

Body shaming neubližuje pouze známým sportovcům, kteří jsou v mediálním hledáčku. O tom promluvily mladé hráčky letošního univerzitního beachvolejbalového mistrovství světa v Mnichově: „Jednou mi někdo řekl, že mám moc velký zadek na to, abych mohla hrát plážový volejbal. Že hráčky beachvolejbalu velké zadky nemají, mají pěkná těla a že moje tělo je moc velké na to, abych hrála beachvolejbal,” říká Manana, dvacetiletá hráčka z Jihoafrické republiky, která místo v typickém vykrojeném bikinovém spodku hraje v kalhotkách s nohavicemi.

Podobnou zkušenost má i americká beachvolejbalistka Torrey. Body shamingu se v jejím případě ovšem dopouštěl její bývalý trenér: „Byl posedlý tím, že hráčky musí mít všechno. Žiješ v LA, měla bys být hubená, ale také bys měla dobře hrát. Začala jsem nebezpečně hubnout, když jsem tam hrála. Chtěl, abych se hráčsky pořád zdokonalovala, ale byla jsem stále hubenější,” přiznává dvacetiletá hráčka s tím, že je to poprvé, co o svém problému mluví v rozhovoru. „Doufám, že až dostuduji, budu schopná varovat ostatní lidi a ujistím se, že žádná další holka si už tím, čím jsem si prošla já, neprojde. Protože to není mentálně zdravé, ani trochu.”

Právě trenéři, kteří při své práci nezohledňují rozdílné aspekty mužské a ženské psychiky i rozdílných potřeb, dokážou ublížit nejvíce. Hermannová se ale naopak může pochlubit naprosto opačnou zkušeností. Její trenér Simon Nausch si je prý moc dobře vědom, že práce se ženami je v jistých aspektech mnohem složitější než práce s muži, a byl to on, kdo Hermannové pomohl cítit se na hřišti dobře a sebevědomě. „Jsme holky, hrajeme v plavkách a všichni se na nás koukají a hodnotí,” myslí si hráčka. „I když nějaké kilo nad mám, a jsem si toho dobře vědoma, tak jsem si s tím začala pracovat i po té mentální stránce.”

Hermannová přiznává, že při zápasech se kromě hry soustředila na to, jak vypadá, zkoumala své fotografie z turnajů i to, jak vypadají ostatní hráčky. Podle svých slov bojovala s myšlenkami typu „teď si musíš dát jen salát, abys před zápasem nevypadala tlustě“, přímo na hřišti si zase dávala pozor, aby zatahovala břicho.

Stigma dokonalé beachvolejbalové postavy se populárního sportu stále drží. Zejména ženy bývají místo hráčských kvalit opěvovány za ty fyzické. Američanka Torrey našla jeden z příkladů na letošním Porec Open v Chorvatsku. „Při finále mužů o hráčích mluvili jako ‚máme tady tak úžasné hráče’ a při finále žen vyvolávali ‚krásné ženy, které za chvíli začnou hrát’,” vzpomíná. „Je těžké se s tím vyrovnat, neustále s tímto stigmatem bojujete.”

Stejný problém řeší i Tereza Kotlasová. „Setkala jsem se s tím, že o mně někdo mluvil s někým jiným o tom, jak vypadám, nebo jak bych měla vypadat,” přiznává dvacetiletá studentka UK FTVS. „Nevypadám tak, jak oni si představují, jak by chtěli. Jak vypadá ta dokonalá hráčka.” Velký vzor vidí právě v Hermannové: „Obdivuju jí, protože v dnešní době vidím, že je na hřišti šťastná, vitální, že ji to hrozně baví a jde jí to. Přijde mi, že si už těch názorů tolik nevšímá, že je sama se sebou spokojená, šťastná. Někdy bych se chtěla dopracovat do té fáze, kdy bych byla takhle spokojená jako ona. Je to obdivuhodné.”

Slova mladé hráčky potvrzuje i samotná Hermannová, která nepracovala jen na své psychice. „Po letošní zimě se něco změnilo. Zapracovala jsem na sobě i po fyzické stránce, a přestože pořád nějaké kilo navíc mám, cítím se daleko lépe. Vidím na sobě i ve hře, že jsem sebevědomější.”

Sportovkyně sama sebe neoznačuje za typickou beachvolejbalistku. Tvrdí, že sice neoslňuje svaly na břiše, ale tím, že je volejbalový talent. „S balonem si umím poradit víc než nějaká holka, která má six pack na břiše,” říká sebevědomě. A při pohledu na světový žebříček, kde po ovládnutí majoru ve Vídni v minulém týdnu její jméno spolu se jménem Slukové okupuje první příčku, je její tvrzení rozhodně oprávněné.