Článek
Od zvláštní zpravodajky z Budapešti Rozpálené budapešťské nábřeží se se západem slunce konečně trochu ochlazuje. Na jeho levém břehu stojí přistavená loď přestavěná v hudební a taneční klub. Zvenku by asi nikdo nepředpokládal, že se uvnitř zahajuje maďarský měsíc pojmenovaný souhrnně jako Budapest Pride. První duhová vlajka vlaje až hluboko v útrobách lodi. Možná náhoda, možná úmysl. Maďarská LGBTQ+ komunita se ale právě při slavnostním zahajovacím ceremoniálu shoduje, že doba je pro ni zlá.
V polovině června prošla maďarským parlamentem novela zákona, která zakazuje jakýkoliv LGBTQ+ obsah nejen ve vzdělávacích materiálech, ale také v televizních seriálech, filmech nebo reklamách určených dětem do osmnácti let. Nezletilé dítě by tak podle vlády Viktora Orbána nemělo nikdy přijít do kontaktu s jakýmikoliv projevy homosexuality, transgenderu nebo queer.
„Nevíme, co přesně postihuje, nevíme, jaké ty postihy ve skutečnosti budou. Jak to bude vypadat? Když si představíte hned první epizody seriálu Přátelé, kde otevřeně vystupuje lesbická dvojice, která čeká dítě - bude to zakázané?“ uvažuje právník Zsolt ve stínu staré budapešťské pavlače. Pracuje jako lidskoprávní právník v organizaci Helsinki Budapest. Brání práva menšin a nový zákon o LGBTQ+ obsahu považuje za „další podrývání demokracie“.
Ádám pracuje jako novinář, je také LGBT+ aktivistou.
Podle Zsolta je novela především velmi vágní. Zasahuje ale do mnoha oblastí, jako je školství nebo média. Ostatně ta už Orbánova vláda víceméně ovládla. V Evropské unii nemá vládní vliv na média obdoby. Vláda finančně podporuje ta média, která o ní neinformují kriticky. „Lidé vidí v médiích přesně to, co vláda chce, aby viděli,“ vysvětluje třicetiletý Zsolt.
„Je frustrující otevřít noviny, denně vidíme útoky nebo příšerné výroky politiků, premiéra, vlády… Je to opravdu děsivá atmosféra,“ souhlasí také dvaatřicetiletý Ádám. Mladý novinář a aktivista žije v Budapešti celý svůj život, nechápe, proč se za posledních deset let Orbánovy vlády kvůli vlastní sexuální orientaci stal nepřítelem.
Zsolt pracuje jako právník v oblasti lidských práv v organizaci Helsinki Budapest.
Ádám popisuje, co posledních několik let cítí. Není to bezprostřední nebezpečí, nebojí se jít večer po ulici. „Jde o mentální zneužívání. Vláda mi určuje, kdo je a kdo není správný Maďar. No a protože jsem součástí LGBTQ+ komunity, nejsem podle nich správný Maďar. Já ale miluji svoji zemi, město, kulturu i to ‚být Maďarem‘,“ dopadají na Ádáma emoce.
To mají Zsolt i Ádám společné, ve chvíli, kdy narážíme na otázky týkající se jejich identity, ať už sexuální, národnostní nebo jiné, zlomí se jim hlas.
To stejné zažívá na pódiu zahajovacího ceremoniálu Pál Márton. Marketingový specialista a aktivista tzv. duhových rodin vypráví svůj vlastní příběh. S manželem a dítětem jeli na dovolenou k Balatonu, kde si zasloužili kritické a trapné reakce ostatních, kteří na místě trávili prázdniny. Po několika dnech se ale spřátelili, a to skrze spontánní chování jejich syna. „Chodili za mnou a říkali, že byli proti nám, ale poznali nás a uvědomili si, jak šťastné máme dítě a jak je to přesně to, co je důležité,“ říká Pál a sklízí aplaus publika.
Nemůžu být matka svého dítěte
Zkušenosti duhové rodiny vyprávějí druhý den na kávě také Cintia s Kamou. Kama má devítiletého syna z předchozího vztahu a nyní čeká další. Cintia, jako její registrovaná partnerka, však na dítě nebude mít absolutně žádné rodičovské právo. „Snažím se mít na paměti, že záleží na mých citech a lásce, ne na právních normách,“ odpovídá Cintia na otázku, jaké z toho má pocity.
Adopci stejnopohlavními páry už Orbánova vláda zakázala minulý rok. Do ústavy se dostala věta, že „matkou je žena a otcem muž“.
„To byl moment, který nás všechny zaskočil a začali jsme být velmi obezřetní,“ dodává Cintia. Devětadvacetiletá žena několik let organizovala právě maďarský Budapest Pride. „Teď mám digitální detox, po letech nenávistných komentářů jsem se rozhodla všechny sociální sítě smazat,“ otevírá velké téma.
Cintia s Kamou čekají dítě a bojují za právo být mu rodiči.
Její manželka Kama dodává, že často a stále čelí obtěžování na ulici. „Jdeme za ruku a přiběhne k nám chlap, ať si před ním dáme pusu a oplzle na nás pokřikuje,“ popisuje atmosféru. Obě ženy se ale shodují, že online je nenávist k LGBTQ+ komunitě mnohonásobně větší než v reálném životě. „Do očí vám to nikdo neřekne,“ dodává Cintia.
Na břehu Dunaje postávají tiché hloučky mladých lidí. Nálada není tak nadšená a oslavná, jak na podobných akcích v jiných evropských městech bývá. Ve vzduchu je cítit přicházející bouřka a tíha politické situace vytváří atmosféru úzkosti.
Podle Ádáma ale spíš LGBTQ+ komunita nabírá nové síly. „Opravdu špatná situace ukazuje sílu. Tím, že nás chtějí umlčet, ukazujeme, že umíme být opravdu hlasití. A že jsme nikdy nebyli pyšnější a společně silnější,“ kontruje Ádám pocity z budapešťského Pride festivalu.
„Jediné, co chceme, je milovat, jako každý jiný. Je to tak těžké pochopit? Nechceme ubližovat, nechceme nic ničit, chceme jen milovat, vždyť je to základní podstata lidského bytí,“ uzavírá.
