Z nejhoršího k nejlepším. Stát nás hodil přes palubu, říká starosta

„Jestli se to vrátí, doufám, že to přežijeme.“ Těmito slovy komentuje ředitel nemocnice v Chebu Martin Krušina situaci, kterou nedávno zažívali zdejší zdravotníci. Chebsko patřilo mezi okresy nejvíce zasažené koronavirovou nákazou a jen v lednu museli v nemocnici odbavit 900 sanitek, tedy přibližně 30 denně. Únor přitom byl ještě náročnější.

V současné době jsou sice čísla nízká, koronavirus však v regionu zůstal – minimálně v hlavách těch, kteří s ním přišli do blízkého kontaktu. Při vzpomínání na nedávnou dobu často mluví o husí kůži. S celkovou náladou jako by při návštěvě redaktorů Seznam Zpráv korespondovalo i počasí. Pod zamračenou deštivou oblohou byly ulice města pochmurné a prázdné.

„Únor a březen, to byly dva nejexponovanější měsíce. Celá nemocnice měla pouze interní pacienty, drtivá většina z nich byli covidoví,“ vzpomíná ředitel Krušina. „Všechny ostatní odbornosti kromě některých ambulantních provozů a onkologie byly uzavřeny. Dělala se samozřejmě akutní operativa, protože některé věci odoperovat musíte, ale těchto pacientů bylo také minimum.“

Na extrémní nápor vzpomíná také vrchní sestra gynekologicko-porodnického oddělení nemocnice Václava Šnaidlerová. „Nic horšího jsem nezažila,“ zvážní jinak vesele vyprávějící vrchní sestra. „Vyzkoušeli jsme si, jaké to je v první linii.“

I její oddělení totiž mělo s koronavirem až příliš blízkou zkušenost. Místo maminek připravujících se na porod leželi na lůžkách s přístupem ke kyslíku covid pozitivní pacienti.

Pro personál to byla nezvyklá situace. „Zdravotní sestry, které se začaly starat o covidové pacienty, měly na jedné stanici pět úmrtí denně,“ popisuje začátek roku Krušina. „To je pro holky, co si celou doby hrály s miminky, neuvěřitelná tragédie.“

Nejen sestry z porodnice, ale zdravotníci obecně přitom nejsou na podobné množství zemřelých připravení. Ani to nejde. „Dost toho měly i interní sestry, i ty z ARO, které jsou na to v uvozovkách zvyklé. Úmrtí pro ně není neznámá věc,“ vysvětluje Krušina.

A nešlo o jediný psychický tlak na zaměstnance zařízení. „Mělo to negativní dopady i na rodinné životy těch lidí. Nejste doma, jste ve stresu, ztráty měli ve svém okolí i zdravotníci,“ vypočítává ředitel. „Zatímco během první vlny bylo ‚znáš někoho, kdo to měl‘, při té druhé otázka zněla ‚o kolik blízkých jsi přišel‘,“ doplňuje mluvčí nemocnice Markéta Singerová.

Velkou psychickou podporou zdravotníkům byli podle mluvčí pomáhající vojáci.

Možná další pomoc byla podle ředitele složitá. Často skloňovaný převoz nakažených do Německa by totiž nebyl tak spásný, jak se mohlo zdát. Jednorázový hromadný převoz je totiž logisticky náročná operace. Probíhal proto v době, kdy byla zaplněná všechna místa v okolních nemocnicích i léčebnách.

„Ono není jednoduché někoho někam přeložit. Musíte ho stabilizovat, připravit dokumenty, domluvit to s tím zařízením. To zabere dvě hodiny jeden pacient. Převozy v lednu a únoru probíhaly v podstatě nepřetržitě, rozložené do velké části každého dne,“ popisuje Krušina.

A dalo se něco udělat lépe? „Už před covidem na tom nemocnice nebyla personálně dobře. Takže jediné, co se dá vylepšit, je počet lidí, aby se personál mohl střídat,“ vysvětluje ředitel.

Že problém v boji s covidem spočíval mimo jiné i v nedostatku lidí, potvrzuje starosta Chebu Antonín Jalovec. „Stát sem něco přiveze, ale distribuce je na nás a nedostaneme na to ani korunu. My jsme měli pocit, že jsme hození přes palubu,“ popisuje starosta. Pomoc od státu mimo jiné představovala paradoxně zásoba roušek. V době, kdy již byla povinnost nošení respirátorů.

Jak starosta navíc vzpomíná, na uzavírku okresu je nikdo neupozornil. „Nikdo se vás nezeptá, jaký na to máte názor, co to bude znamenat a jaké to bude mít důsledky,“ popisuje. „A je smutné, že starosta největšího města, které tady bylo v době epidemie uzavřené, se to dozvídá z médií. Ne od vlády nebo nějakou oficiální cestou.“

Těžce také nesl, že ze strany státu nešlo o pomoc, ale jen o zákazy. „My jsme měsíc volali, že je potřeba něco udělat, a doufali jsme, že vláda dá také nějaký cukr. Že na jednu stranu vás za trest zavíráme, ale na druhou stranu se třeba zvýší očkovací dávky nebo že přijde zdravotnická pomoc. Ale to se nestalo.“

Velký zásah do běžného života v pohraničí přitom přišel již dřív. „Lidé z centra republiky si to neuvědomují, ale mnohem horší bylo pro nás uzavření hranic s Německem. My jsme propojení víc na Německo než na zbytek republiky,“ popisuje Jalovec.

Vedení města, ve kterém umírají lidé a nablízku není žádná pomoc, bylo podle starosty depresivní. „Když máte povodeň, vidíte, kde voda je, kde není. Kam dovézt pytle. Ale tady nevidíte, kde ten virus je a kde udeří příště. Je to jako radiace – je to všude a není to nikde. Ve městě byla znát skepse, menší pohyb lidí, zachmuřené tváře. Před vývěskou s parte bylo neustále plno, protože se po dvou dnech měnila, a vývěska byla plná. Deset parte vedle sebe,“ vzpomíná starosta.

V současné době je podle Jalovce obezřetnost obyvatel měřitelná podle míry zkušeností. Ti, kteří o někoho blízkého přišli, volají po opatrném postupu rozvolňování. Naopak ti, kteří přímý negativní zážitek nemají, opatření nijak zásadně nedodržují.

V nemocnici se dokonce museli potýkat s nátlakem lidí, kteří uvěřili dezinformacím. „Setkala jsem se s celou řadou mailů a telefonátů. Lidé chtěli, abychom se omluvili za šíření poplašné zprávy. Opravdu si mysleli, že si to vymýšlíme,“ vzpomíná mluvčí Singerová. „Chtěli, abychom popřeli, co viděli na videích. A že Fénix (velkokapacitní sanitka, pozn. red.) byl maketa auta, že to nikdy nejelo.“

Nyní se situace v chebské nemocnici uklidňuje. V zařízení mají pouze dva covid pozitivní pacienty a jednotlivá oddělení se vrátila zpátky ke svým původním zaměřením.

„Jsme šťastní, že se to vrátilo do normálu,“ usmívá se Šnaidlerová. A zlepšil něco enormní koronavirový nátlak? „Mezilidské vztahy,“ říká vrchní sestra oddělení, na kterém opět čekají budoucí matky na porod. V době návštěvy redaktorů tady byly čtyři, a na personálu je znát, jak se na miminka těší.

Starosta je zdrženlivější. „Jestli mě epidemie něco naučila, tak je to nejásat. My jsme opravdu ode zdi ke zdi: 15. prosince jsme byli nejlepší v republice, o šest týdnů později jsme byli nejhorší a o osm týdnů později zase nejlepší,“ vysvětluje Jalovec. „Já si dobře uvědomuju, že nedejbože může nastat situace, kdy budeme mezi těmi nejhoršími. Věřím ale, že pokud nedojde k nějaké mutaci, čísla budou dobrá.“

Za pravdu mu dávají i oficiální data. Zatímco dříve na koronavirových mapách svítil region jako jeden z těch, které měly vzhledem k populaci největší přírůstky, nyní patří mezi premianty.

Podobně nadějná je i týdenní incidence neboli přírůstek za sedm dní přepočítaný na 100 tisíc obyvatel. I zde patří Cheb mezi nejklidnější místa v republice.

Jak probíhá vakcinace v Chebu, je vidět z poslední mapy.