Článek
Ruská letadla a vrtulníky začala přistávat i na letišti v Hradci Králové, po zemi na letiště přijeli polští obrněnci. Zaměstnanci letiště a piloti se snažili okupantům co nejvíc znepříjemnit život. Po definitivním potlačení pražského jara za to zaplatili kariérou.
Jedním z těch, kteří chtěli proti okupaci něco udělat, byl tehdy čtyřicetiletý Zdeněk Nechanický, zkušený navigátor velitelské letky. „Sledovali jsme, co se děje v Praze a měli jsme potřebu něco udělat, stejně jako tam,“ popisuje bývalý letec, který před několika dny oslavil devadesátiny.
Z Iljušinu, na jehož palubě sloužil, proto vytvořil improvizovanou rušičku prookupačního rádia Vltava. „Opakoval jsem tam: Poslouchejte svobodný československý rozhlas. A to jsem prokládal zvuky motoru,“ vzpomíná bývalý navigátor, kterého v té době dokonce podpořil i jeho nadřízený. „Později, když pražské jaro padlo, a on věděl, že je konec, mě za to potopil. Od armády ho ale později vyhodili také,“ říká Nechanický, který byl kvůli své rušičce později vyšetřován a musel na hradeckém letišti skončit. „Když to začali vyšetřovat, do protokolu jsem uvedl, že jsem vysílal dvě a půl hodiny. Já přitom vysílal několik dní! Byl jsem skromný,“ rozesměje se vitální senior.
S drobnými sabotážemi proti okupantům pomáhali i jeho další kolegové. Správce zásob paliva například odmítal zahraničním letadlům vydat palivo. Když po několika dnech chtěly odletět stíhačky, museli okupanti horko těžko shánět letecké palivo v barelech z jiných zásob, což jim prý tehdy hodně komplikovalo život.
Nejúspěšnější prý nakonec byl jeden ze zaměstnanců letiště, který měl na starost zásobování vodou. Rusům a Polákům zamezil přístup k pitné vodě. „Udělali si stanoviště nedaleko ramene Labe, takže brali vodu z něj. Měli z toho pak hodně problémů, takže tenhle náš kolega byl zdaleka nejúspěšnější co do účinku,“ popisuje Zdeněk Nechanický.
Vyšetřování drobných sabotáží podle něj nezačalo hned v srpnu 1968, ale zhruba o dva roky později. Tehdy musel na několik výslechů na kontrarozvědku a k StB. Spolu s dalšími kolegy přišel o práci a skončil jako dělník ve fabrice. „Rodina to pocítila i hmotně, ale nikdo mi to nevyčítal,“ uzavírá vyprávění navigátor, který byl po roce 1989 spolu s ostatními rehabilitován.
