Článek
Těžko ze sebe soukali slova, někteří měli na krajíčku. Jiní byli zase ukrutně naštvaní.
„Úkol jsem nesplnil, je mi to líto. Jsem ale hrdý na tenhle tým,“ říkal na pražském letišti po návratu týmu z Bratislavy trenér Miloš Říha a neubránil se slzám.
Není se co divit. Čeští hokejisté byli blízko tomu, aby se poslední tři týdny ukrutné dřiny zapsaly navždy jako jeden z největších zážitků jejich kariéry. Reprezentanti měli na dosah po sedmi letech medaili z mistrovství světa. V bitvě o bronz ale rozhodovaly jen centimetry a jeden z nejlepších – ne-li vůbec nejlepší – gólman současnosti.
Andrej Vasilevskij častokrát s velkým štěstím mučil české střelce včetně prodloužení celých sedmdesát minut a nakonec je nelítostně vymazal i v nájezdech. Sen o bronzové medaili se v zápase, ve kterém měli Češi jasně navrch a podnikali do obrany rozhozeného soupeře jeden útok za druhým, rozplynul až v rozstřelu. Prohra 2:3 po úžasném výkonu bolí.
Obrovská škoda. Ve 3. třetině a z kraje prodloužení Rusové vypadali, že nejsou ve své kúži a tekli nervama, že nemají zápas pod kontrolou. Do nájezdů ten zápas jít neměl. Když se člověk podívá na jejich gólmana a ty frajery v poli... Ne, v rozstřelu nebyla šance...
— Adam Sušovský (@SusovskyAdam) May 26, 2019
„Byl to neuvěřitelný výkon celého mužstva. Jsem hrdý na hráče a na to, co dnes předvedli. Chybělo nám štěstí. Nechci po turnaji nic kritizovat, naopak bych chtěl vše vyzdvihnout,” prohlásil trenér Miloš Říha.
„Je to největší zklamání v kariéře. Čtvrté místo na mistrovství světa je asi nejhorší místo. Ale i tak jsem na všechny kluky pyšný za to, jaký jsme tady hráli hokej. Myslím, že každý rozumný člověk se mnou bude souhlasit,” doplnil ho kapitán Jakub Voráček.
Mluvit o chybějícím štěstí bývá ošemetné. Z dlouhodobého hlediska je třeba konečné čtvrté místo na mistrovství světa považovat jako obrovský úspěch. Na krátkém turnaji se ale čas od času zázraky dějí. Češi byli v neděli proti nadupané sborné jednomu z nich hodně blízko. K tomu se ale musí sejít perfektně úplně všechno. A je třeba mít i štěstí. Jenže to se tentokrát drželo Rusů.
Čekání tuzemského hokeje na medaili z velké akce se protáhne minimálně na osm let. Ambice a očekávání jeho vedení a fanoušků v minulosti nutil takový výsledek označit jako neúspěch, tentokrát ale jakákoliv kritika není namístě.
Naopak. V Bratislavě jsme totiž sledovali jedno z nejlepších hokejových vystoupení české reprezentace za poslední roky. A to není málo.
Hokejisté drželi od začátku až do konce ofenzivní smrští fanoušky v euforii. Na klíčové zápasy turnaje dokonce dokázali zaplnit Staroměstské náměstí. Není lepšího důkazu, že národ takový hokej bavil. A to by teď mělo být nejpodstatnější.
Český hokej dávno nepatří mezi nejužší světovou špičku. Vítězství už se od něj nečekají, Češi jezdí na mistrovství světa překvapit. Proto je třeba v soudech zůstat nohama při zemi a vážit si i maličkostí.
Miloš Říha sice poskládal pro šampionát papírově asi jeden z nejsilnějších týmů, jaký může reprezentace dát dohromady. Jenže i tak v něm hráli velkou roli hráči z Tipsport extraligy nebo průměrných týmů KHL. Spousta z nich poprvé poznala úroveň toho nejlepšího hokeje na světě. Třeba v semifinálovém zápase s Kanadou řada hráčů tempu a rychlosti soupeře nestačila. Ale to není překvapení. A není to ani jejich chyba.
Vítězství nad Ruskem dneska nebylo daleko... Ale i tak je 4. místo, vzhledem k síle českého týmu a průběhu turnaje, spravedlivé.
— Lubos Brabec (@lbrabec) May 26, 2019
Srovnávat většinu českého týmu s Alexandrem Ovečkinem, Nikitou Kučerovem, Jevgenijem Malkinem, Oliverem Ekmanem-Larssonem nebo Markem Stonem, které měly k dispozici mnohem nadupanější týmy soupeřů, nemůžeme. A stejně tak nemůžeme očekávat, že je Češi dokážou pravidelně porážet.
Že na turnaji dokázali hned na úvod naprosto přesvědčivým způsobem zamést se Švédskem a že dokázali v bitvě o bronz šikanovat Rusy až do nájezdů, je vlastně úžasné. Pro spoustu z nich i ohromně povzbuzující. Třeba brankář Šimon Hrubec si výkonem hlasitě řekl o smlouvu v KHL, v kariéře to pro něj bude velký posun vpřed.
Za to, že Češi nevozí pravidelně medaile, že sestavu dávno nemívají prošpikovanou plejádou hokejistů, které obdivuje celý svět, a že v jejich brance nestojí nejlepší gólman planety, nemůže ani jeden z tohoto týmu, který ze sebe v Bratislavě vydal své maximum.
Očekávání, že to jednou zase bude lepší a reprezentace odjede na světové akce vyhrávat, musíme mít po lidech, kteří hokej řídí. Tým kapitána Jakuba Voráčka si za poslední dva zábavné týdny zaslouží jedno jediné: Hoši, děkujem!
