Youtuber o divokých devadesátkách: Zlomová dekáda, Jonák si hrál na Scarface

Nestíháte číst? Poslechněte si audioverzi rozhovoru.

Známé případy devadesátých let rozebere podcast Seznam Zpráv České podsvětí. Připravuje ho kolega novinář Josef Klíma a youtuber Adam Miklica alias StaySteak, který byl hostem Výzvy.

Adame, vy jste devadesátky nezažil, proč vás ta doba tak fascinuje?

Možná právě kvůli tomu. Protože je to pro mě něco nepřístupného. A dokud nebudeme mít stroj času, tak se na to ani nepodívám. Takže se mohu jenom takhle zpětně ptát lidí, co tam byli, a zkoumat archivy z té doby.

Vy jste se už dříve na vašem YouTube kanálu věnoval postavě disco krále Ivana Jonáka, zabývá se jím i první díl podcastu České podsvětí. Proč máte potřebu se k němu vracet?

On byl fakt vyloženě postavička, která jako kdyby do toho světa nezapadala. Prostě mix. Kdyby člověk vzal hrnec a nasypal do něj nějaké určité aspekty těch zločinů a celkově toho devadesátkového zločinu, tak by prostě vznikl Jonák. A v tom je to hrozně zajímavé, že někdo takový vyloženě existoval, že nebyl vymyšlený, ale opravdový. Je to jako takový český Scarface.

Tam mířila i moje další otázka, on nebyl úplně typický mafián. Měl v oblibě bílá saka, neměl uhlazený účes ani styl, choval exotická zvířata, miloval také ženy, byl králem diskoték. Sám o sobě říkal, že ani není mafián. Kým byl pro vás?

Já jsem ho tedy neznal, ale zpětně na něj pohlížím jako na někoho, kdo si na ten životní styl tak trochu hrál a pak se v něm sám uvěznil, což znamená, že na to musel dříve nebo později doplatit a také samozřejmě určitým způsobem slíznout tu smetánku, kterou mu to vydělalo, když to tak řeknu. Ale dříve nebo později musel přijít průšvih, protože lidé museli závidět zvířata i třpytivý Discoland, který v Praze byl jako takový zářící diamant.

Vy jste ho v prvním díle podcastu dal do paralely s rapovými celebritami současnosti. Vy sám se také rapu věnujete. V čem se podle vás ta prostředí podobají?

Zejména v tom, že ukazuje svoje bohatství, což vlastně v rapu je docela dost důležitý element ukazovat ten přepych, který člověk nabije tím, že dělá hudbu, že nabere popularitu. Zároveň on dobře maloval, ale jinak nic uměleckého nedělal, byl to prostě vlastník klubu. A to, co už potom dělal v zákulisí, co ho potom dostalo do problémů s těmi Jugoslávci a tak, už je všechno na jeho triko. Rapeři většinou o těch věcech jenom mluví, ale jakmile to žijí, tak dříve nebo později také skončí ve vězení nebo tak.

Vám je 20 let. Když se řekne devadesátky, co to pro vaši generaci znamená?

Řekl bych, že teď už je to určitě jako retro, protože už to přece jenom je 30 let, co začaly. A je to stejné jako se vším, co ve dvacátém století bylo. Mně přijde, že dvacáté století bylo hrozně rychlé, a když se člověk podívá na ty padesátky, šedesátky, sedmdesátky, osmdesátky, tak mezi nimi jsou hrozné rozdíly, že člověk má s těmi 10 lety spojený určitý styl oblékání, určitý styl hudby. Svým způsobem asi i architektury a auta. A ty devadesátky jsou takové zakončení toho století, ve kterém se toho stalo strašně moc za krátkou dobu. A potom už od těch nultých dál – neříkám, že to je nudnější, ale je to pro nás pořád moc blízko na to, abychom se na to ohlíželi. Takže devadesátky jsou pro mě takový zlomový bod, kam se člověk ještě ohlíží, kam se třeba vrací, že si koupí nějaké džíny nebo vintage tričko a snaží se o ten devadesátkový styl.

Vy jste generace sociálních sítí, tak nebyly devadesátky pro vás spíš doba velké nudy? Protože chytré telefony nebyly, Instagram nebyl, YouTube nebyl.

Neřekl bych nudy, podle mě spíš klidu. Já si myslím, že to je zbytečně hektické, že ten technologický vývoj není jenom dobrý. Samozřejmě je super, že máme internet, na kterém se může cokoliv a kdykoliv dohledat a spojit se s kýmkoliv kdekoliv na světě, ale na druhou stranu už to nikdy nebude stejné, jako to bylo, protože se nikdy už od toho neoprostíme. A přece jenom ty devadesátky na tom nebyly technologicky špatně, tam už telefony a všechno bylo.

Ale jako mladý člověk byste telefon možná neměl, pokud byste nebyl prominent.

Jasně, byly takové ty obrovské, drahé telefony, ale na druhou stranu si zároveň myslím, že je to i tou revolucí, že se to všechno uvolnilo. Zrovna u nás, specificky v Česku i na Slovensku, to po těch devadesátkách bylo celé takové hrozně svobodné. To stejné platí třeba i s tím Berlínem a tak, jako kdyby se najednou spustilo nějaké břemeno a všichni mohli létat.

Vy v tom podcastu odhalíte hned několik příběhů. Který pro vás osobně je ten nejzajímavější?

Momentálně si myslím, že orličtí vrahové, protože jsem k nim ještě nic netočil. A vždycky jsem se kolem toho pohyboval obloukem. Zároveň je fascinující, že když mluvíte s Josefem Klímou, tak on najednou začne vytahovat hrozně moc různých spojení a paralel a zjistíte, že to je všechno ještě propojenější, než se může zdát. Takže právě tam mě překvapilo pár momentů.

Jaké bylo vaše setkání s Josefem Klímou, který je jedním z prvních investigativních novinářů v Česku? Vy sám jste ve videích z jeho knih citoval.

V první řadě musím říct, že když jsem z těch knih citoval, tak jsem netušil, že ho někdy potkám. To je první věc. A druhá, že když jsme sem přišli, tak jsem byl dost nervózní, ale je to prostě hrozně příjemný pán a má hlavu jako otevřenou knihu. Na cokoliv se ho zeptáte, tak on vám řekne hrozně moc moudrostí.

Jak se díváte na případ Jiřího Kajínka, který byl propuštěn na milost? Lidé se s ním fotí, chodí na jeho přednášky a zajímají se o jeho názor. Vyfotil byste se s ním, nebo je to pro vás tabu?

Myslím, že bych se s ním nevyfotil. Přijde mi celkově zajímavý ten jeho případ i to, jak nakonec celkově dopadl, například oproti tomu Jonákovi. Ten, když vyšel z vězení, tak už nikoho moc nezajímal. A u Jiřího Kajínka celkově i s tím, že se pokusil o útěk atd., mi přijde zajímavé, jak na to veřejnost i média zareagovala, a je to zajímavé vidět člověka, když začne svůj život znovu.

Poslechněte si první epizodu podcastu České podsvětí, kde Adam Miklica s Josefem Klímou připomínají vzestup a pád Ivana Jonáka.

Vy máte zhruba 155 000 odběratelů. Sledovanost vašich videí je někdy 200 000, někdy třeba jen 30 000, co podle vás nejvíc funguje?

Myslím si, že nejvíc fungují obecně clickbaity, když má člověk nějaký název, který upoutá, a miniaturu, která upoutá, tak prostě na to někdo klikne. Ale zároveň si myslím, že občas je to celé o náhodě. Nikdy nevíte, komu se to kdy zobrazí. A čím více lidem se to zobrazí, tak tím víc to potom ten algoritmus předhazuje. Na YouTube je zároveň problém v tom, že jakmile chcete natáčet o vraždách nebo o jakýkoliv kontroverznějších tématech, jako například války nebo i koronavirus, tak automaticky ten bod už rozpoznává, že máte například v těch heslech, popisku, nebo dokonce i v tom videu různou gestikulaci, a celé to analyzuje, srovnává s nějakou databází a tabulkami, co se na YouTube může a co se nemůže. A může vám to potom ohodnotit právě buď jako nezpeněžitelné, že se tam nebudou zobrazovat různé reklamy a vy na tom nic nevyděláte. Nebo to dá do kategorie 18 plus a už se to ani nebude zobrazovat mladším uživatelům a celkově v těch trendech.

Jaké video mělo největší úspěch?

To sám asi nevím. Myslím, že nejvíc úspěšný byl můj seznam 10 nejděsivějších skutečných nahrávek, které lze najít na internetu. To bylo takové prostější, vyloženě tam byly třeba záběry muže, jak se ztratil v pařížských katakombách, nebo jednoho šílence, který poslal zpěvačce Björk bombu a natáčel celkově ten proces, jak to balí. A nakonec spáchal sebevraždu, což také natočil. Tohle jsou prostě věci, které jsou hrozně morbidní, a to už upřímně nevím, proč to teda lidé vyhledávají, já osobně to většinou najdu jenom kvůli tomu, že se zamotám do těch seznamů, kde to lidé dávají dohromady, a to už se pak člověk cítí špatně, že to vidí, a nemůže na to zapomenout.

A kde máte hranice vy, co už byste nedal?

Určitě bych nedával na YouTube mrtvoly, celkové záběry a fotky mrtvol, to je prostě blbost. Zvlášť když jsou tam děti a YouTube si to neumí dostatečně pohlídat. A jinak nevím, myslím si, že jakmile o tom člověk mluví a dá tam dostatek těch varování, tak že snad se to nedostane k někomu, kdo to nemá vidět.

Jak se podle vás vyvíjí současná YouTube scéna, má ještě stále co nabídnout?

V první řadě si myslím, že hodně z těch prvotních youtuberů, kteří to dělali třeba osm deset let, už se celkově živí spíše tím, že jsou influenceři, takže na Instagramu promují různé značky. Tohle se může týkat třeba youtuberů, kteří dělali beauty vlogy, nebo těch, kteří natáčeli třeba vaření. Tam se to hrozně jednoduše propojuje s těmi značkami.

Takže dovařili a už jsou jenom na Instagramu.

Buď Instagram, nebo TikTok. Zaprvé tam ta sledovanost dá méně práce, nemusí se natáčet něco, co má 20 minut. Stačí jim hodit jeden příspěvek a dostanou za to nějaké peníze od dané firmy. Zadruhé youtubery podle mě ani nebaví už ten YouTube dělat. To si obecně myslím, že se děje, protože když si člověk rozklikne ty trendy, tak momentálně je tvoří zejména interpreti, co dělají hudbu nebo nějaká virální videa, která mají dvě nebo tři minutky. Je to už jen o tom, člověka zaujmout, protože často ani ti diváci na YouTube už neudrží pozornost déle než třeba 5 minut.

Takže se trochu vytrácí obsah?

Je to tak. A na druhu stranu mě naopak překvapuje, že podcasty, které mají třeba hodinu, si zrovna lidé poslechnou. Jako kdyby byly takové dva extrémy, že máte něco, co má třeba 2–3 minuty, a pak máte ten opak, že je to dlouhé a to dospělejší publikum si pustí podcast, u toho něco dělá, nemusí nad ničím přemýšlet. A to mladší prostě skáče od jednoho dvouminutového uřvaného videa, kde všechno bliká, k tomu dalšímu.

Je to i důsledek koronavirové krize, kdy jsme byli doma? Nebo by se to stalo, i kdyby tady koronavirus nebyl, že by se lidé z YouTub přesunuli do podcastu?

Já si myslím, že koronavirová krize naopak hodně těm tvůrcům vytvořila příležitost, protože tím, že byli všichni zavření doma, tak najednou se koukali na spoustu věcí, co by normálně třeba neviděli. A zároveň oni vlastně tím, že byli doma, tak si k tomu mohli konečně sednout a neodkládat to, třeba něco dotáhnout do konce. Ale jinak si myslím, že přesun na Instagram je normální, protože každá sociální síť časem lidi omrzí. To se stalo s Facebookem a Facebook na to reaguje tím, že ty další sítě kupuje. Koupil si Instagram, tuším, že si chtěli koupit i Snapchat, ale Snapchat už je vesměs skoro mrtvý.

A takhle vždycky vznikne něco nového s nějakou novou myšlenkou, trošku to vykrade ty předchozí a zase to nabere novou fanouškovskou základnu. Začíná to vždycky těmi nejmladšími a postupně nabere i ty starší. Teď už třeba i rapeři využívají TikTok, ačkoliv dříve vůči tomu byli skeptičtí a dělali z toho drama, kdykoliv tam někdo byl.

Dovolte na závěr osobnější otázku. Vy o sobě říkáte, že jste velmi poznamenaná duše, a proto rapujete. Co poznamenalo vaši duši? A je to jen váš pocit, nebo je to pocit, který cítí celá vaše generace?

To bude asi kousek z obojího, nechci teď nějak přehánět, ale myslím si, že člověk právě v důsledku sociálních médií může hrozně jednoduše upadnout do nějakých depresí nebo nějakého pocitu anonymity a samoty. A nejhorší je, když se člověk cítí horší než ostatní. Právě ten Instagram to strašně podporuje, protože vám tam denně vybíhají různé příspěvky.

Krásní lidé s krásným jídlem v krásném prostředí?

V jejich nejlepších momentech. Sami to tam pak vlastně přidáváte, ale když to vidíte u těch ostatních, tak vám to třeba nemusí dojít a žijete pak v takové iluzi, že jakmile se stane něco špatného, tak že je prostě konec. Už je to dno.

Nemáte někdy pocit autocenzury, že když vidíte, že to dělají ostatní, tak si řeknete: já půjdu jinou cestou a ukážu tu realitu, která možná není tak hezká, zrovna mi to nebude tak slušet, nebudu jíst tak nastylizované jídlo?

Samozřejmě že člověk nechce přidávat to, co jemu samotnému ubližuje. Ale řekl bych, že občas do toho prostě spadne, že si to ani neuvědomí, že raději přidáte vaši hezkou fotku než špatnou fotku.

A rovnou s filtrem.

Přesně tak. Je to průšvih, ale je to tak.