Women Power v Bělorusku. Když se z „těch slabších“ staly hrdinky protestů

Zahraniční média o pravidelných protestech běloruských žen informují různě. Některá je označují za „mírumilovné“, jiná zase za „tichou sílu“. Roli žen v událostech, které odstartovaly prezidentské volby ve prospěch diktátora Alexandra Lukašenka, nicméně nelze v žádném případě opomenout.

Bělorusky vyšly do ulic v momentu, kdy protesty nabraly ze strany policie a speciálních ozbrojených složek OMON velmi násilný směr. Ženy požadovaly, aby brutální násilí, které režim páchal na protestujících, ustalo. Zadařilo se. A pozornost, kterou na sebe četnými pochody „ženy v bílé“ strhly, se přelévá i do většího zájmu o ženská práva a genderovou rovnost v Bělorusku obecně.

„Hlavním cílem těch protestů je ukázat, že stojíme proti násilí. Proto na sobě máme bílé oblečení, je to velmi klidná barva, a také proto s sebou máme květiny. Chceme také vyjádřit podporu těm, kteří se stali oběťmi násilností, a lidem, kteří už nemají naději a myslí si, že bychom to měli vzdát,“ řekla Seznam Zprávám Běloruska Alexandra Isaková.

Ženské protesty jsou podle ní inspirativní, protože ženy jsou v Bělorusku obvykle vnímány „jako ty slabší“. „Ale v této situaci jsme podporou, ukazujeme svou ženskou sílu. A když někdo zdánlivě slabý dá najevo svou sílu, má to obrovskou moc,“ míní Isaková.

„Zpočátku jsem se bála protestovat, myslela jsem, že nás policisté seberou. Ale sejde-li se tolik žen, naštvaných a silných žen, nikdo s tím nic neudělá. A když stojíme v té protestní řadě a auta troubí a lidé na nás reagují, je to pro nás motivace,“ dodala. Lidé si ženy natáčí, mluví s nimi a na znamení souhlasu na ně ukazují symbol vítězství, tedy „véčko“, které se podle Alexandry stalo i symbolem protestů.

Ženám se ale samozřejmě nedostává stoprocentní podpory. „Chodí za námi někteří i s tím, co je to za blbost. Že by bylo lepší jít něco dělat, třeba pracovat. Ale to se neděje často,“ podotkla Isaková. Samotné bezpečnostní složky, které mají na svědomí nespočet zraněných a tisíce zatčených, se vůči ženským protestům drží spíš zpátky. „Do megafonu občas zahlásí, že je to neohlášené shromažďování a že máme jít domů. Ale nestalo se, že by při těchto protestech někoho zatkly. Možná i proto, že jsou ty pochody a demonstrace skutečně tak poklidné,“ zamyslela se Běloruska.

Protesty žen v bílé jsou jasným opakem toho, co se dělo první dny po hlasování o příští hlavě státu. Při nepokojích donucovací orgány mezi ženami a muži moc nerozlišovali. Zkušenost s nimi otřásla například životem dvacetileté Daryi Skorokhodové.

Speciální ozbrojené jednotky OMON ji zadržely dva dny po volbách a v detenci strávila několik dní. Vybrali si ji kvůli tomu, že „před OMON utíkala na jinou stranu než ostatní“. „Strčili nás do autobusu, který nás dovezl k avtozakům (vozidlům určeným pro transport vězňů, pozn. red.). Vzali nám telefony, načež jsme v tom vozidle strávili pět hodin, dokud nebylo plné zadržených protestujících,“ popsala Seznam Zprávám Skorokhodová. Avtozakem je dovezli do policejní budovy.

„Měli jsme vystoupat do čtvrtého patra. Těm schodům se říká ‚schody smrti‘. Podél nich totiž stojí lidé v uniformách s obušky, kteří procházející bijí. Jen muže, ženy ne. Ty jsou terčem urážek, říkali nám, že jsme pouliční děvky, revolucionářky, kolaborantky a tak dál. Byla jsem v šoku, všude kolem mě byl křik a naříkání, muže, kteří leželi na zemi, bili policisté i členové OMON,“ pokračovala Skorokhodová.

Musela potom spolu s ostatními zadrženými v auditoriu sedět 13 hodin v jedné pozici – s rukama před sebou. Druhý den ráno si ji zavolali do místnosti, kde seděly tři policistky. Dvacetiletou dívku začaly ponižovat a ptát se, proč se s ní musí zahazovat v osm ráno. Ona jim na to odpověděla, za což schytala několik ran. Nakonec ji odvezli do věznice, kde zůstala další dlouhé hodiny bez jídla a pití v malé cele s devětatřiceti dívkami. V zadržení celkem strávila několik dní.

„Vracím se zpátky do běžného života. Moje rodina a přátelé tu pro mě jsou prakticky neustále, takže jsem ještě neměla prostor se zastavit a začít přemýšlet o tom, co jsem před pár týdny prožila. A také chodím jednou do týdne k psychoterapeutovi,“ shrnula svůj současný stav Darya Skorokhodová.

Seznam Zprávy mluvily i s dalšími demonstrantkami. Aliaksandra Sonetsová se například do Minsku vrátila ze studií v Praze jen na léto. Zúčastnila se protestů žen v bílém. „Chtěla jsem toho být součástí. Udělala jsem to pro muže, které zmlátili. Když jsme procházely ulicemi města v tom bílém oblečení, někteří muži plakali. Dostaly jsme dokonce i valentýnky, v nichž stálo třeba ‚Děkuji ti‘ nebo ‚Respektuji tě‘ a ‚Jsem na tebe pyšný‘,“ prozradila Sonetsová.

Pro ženy v Bělorusku představují pokojné protesty historický moment. „Ženy neměly v běloruských dějinách a vlastně ani v současné historii velkou roli. Nemáme tu právě feminní společnost. A nikdo si nemyslel, že by ženy byly něčeho tak silného schopné. A to nemluvím jen o protestech, ale i o kandidátce na prezidentku Světlaně Cichanouské,“ uvedla zase Běloruska Aliaksandra Shabeková, s níž se Seznam Zprávy spojily – jak jinak než – po Telegramu.

Cichanouská na prezidentku kandidovala poté, co režim uvěznil jejího manžela–disidenta, jenž se původně chtěl zúčastnit volebního klání. V povolebním dění hraje Cichanouská velkou roli, sama se přitom (ani ženských) protestů zúčastnit pořádně nemohla. Druhý den po hlasování se uchýlila do Litvy, k čemuž byla patrně donucena.

I přesto – nebo možná právě proto, že je žena, se Cichanouská stala tváří opozičního hnutí. „Bělorusko je – a to mluvím o tom úředním Bělorusku – velmi patriarchální a, pokud jde o rovnoprávnost, staromódní. A Lukašenko, kterého za prezidenta už nepovažuji, podle mě nenávidí ženy,“ okomentovala pro Seznam Zprávy Anasasyia Matchanková, která žije v Berlíně a u několika předchozích běloruských prezidentských voleb působila v rámci výzkumného projektu jako nezávislá pozorovatelka.

„Lukašenko má podle mě pocit, že jsou ženy slabé, neumí nic jiného než vařit a starat se o děti. To mimochodem prohlásil i o Cichanouské, když ho vyzvala k prezidentské debatě. Řekl na to něco jako: „Není o čem debatovat, řekla by mi maximálně, jak uvařit dětem. Nemám, o čem bych se s ní mohl bavit,“ uvedla Matchanková.

Běloruský diktátor mimo jiné prohlásil, že zastávat takovou funkci je velmi náročné, a pokud by se takové břemeno naložilo kandidátku, zhroutila by se. „Lukašenko taky tvrdí, že ženy by měly být krásné, že je to jejich hlavní úloha – vnést krásu do tohoto světa a přivést do něj děti. Nic víc. A díky tomu mohla kandidovat Cichanouská. On ji totiž velmi podcenil. Nevěřil, že by mu mohla být soupeřem, jak se nakonec ukázalo, a že by i kvůli ní mohlo dojít na situaci, v níž jsme dnes. Kdy se jiné ženy spojily, podporují se navzájem, mluví o politice, jež byla donedávna považovaná za ryze mužskou záležitost,“ vysvětlila Běloruska.

„To mění postavení žen ve společnosti a ukazuje to dalším Běloruskám, že mohou dělat mnohem více, než po nich tento mužský svět chce. Před těmito volbami jsme neměly mnoho lídrů mezi ženami, k nimž bychom mohly vzhlížet. Aktivním Běloruskám proto tato situace dodala naději, což je evidentní i v současných protestech,“ shrnula Matchanková.

Podle Matchankové, která se angažuje i v hnutí za ženská práva, mohou pokojné protesty připravit půdu pro organizace a hnutí, které budou moci v budoucnosti mnohem činnější i hlasitější.

Některé občanské skupiny jsou už nyní podle ní dost aktivní, jen to není tak vidět. „Kdyby byly činné ve veřejné sféře, znamenalo by to, že by úřady zakročily. Spoustu se toho proto děje v undergroundu. Neznamená to tedy, že když nevíte o existenci třeba organizace pro oběti sexuálního násilí, že tu žádná skutečně není. V tuhle chvíli se ale společnost soustředí spíš na konání než mluvení. A až se situace posune, budeme o věcech i diskutovat,“ řekla Běloruska.

Zmínila i diskriminaci, kterou si běloruské ženy běžně prochází. „Ta touha po rovnoprávnosti by ale měla vycházet hlavně z žen, takže z ní nechci vinit jen muže. Z toho, že tomuto problému nerozumí. Raději bych apelovala na ženy, aby víc sdílely své příběhy a více otvíraly tuto diskuzi,“ řekla Seznam Zprávám Matchanková.

I přes to, že jde spíš o undergroundový proces, je v Bělorusku ženských hnutí hodně. Jednou z nich je například Centrum pro prosazování ženských práv Her Rights, v jehož čele dříve stála Sasha Dikanová.

Neziskovka se například zabývá nedokonalou běloruskou legislativou se zřetelem na genderovou diskriminaci a porušování ženských práv. „Provozujeme například hotlinku s právní podporou – ženy nám mohou zavolat, dobrat se odpovědí, pomoci právních zástupců. Také se soustředíme na mezinárodní scénu, zúčastňujeme se různých výzkumů a konferencí,“ uvedla pro Seznam Zprávy Dikanová. V tuto chvíli se věnuje zejména pomoci v oblasti migrace.

„Ženy tu nemohou vykonávat 181 profesí, je to takový seznam. Řešíme i příjmovou nerovnost, která se momentálně blíží k třetinovému rozdílu mezi platovým ohodnocením žen a mužů ve stejné profesi. Mluvit se dá i o horizontální segregaci pracovního trhu – ženy pracují spíše v sociálním sektoru, ve školství, pečovatelství, muži zase třeba v IT a stavebnictví. A stejně tak i o vertikální segregaci – čím jsou pracovní pozice vyšší, tím méně tam najdete žen,“ vyjmenovala Seznam Zprávám Dikanová.

Někteří Bělorusové podle ní mají pocit, že genderová diskriminace v zemi neexistuje. „Lidé si řeknou: ‚Ženy mohou volit, mohou pracovat v různých profesích, co můžou chtít víc?‘,“ uvedla Běloruska, která žije v Minsku. Podle ní současné protesty nahrají dalšímu růstu ženského hnutí.

Sama Dikanová do ulic vychází od samého počátku demonstrací. „Při těch ženských protestech jsem cítila sílu a bezpečí. A taky vlnu pozitivní energie a naděje, že dokážeme dosáhnout změny,“ dodala v telefonátu skrz Telegram Dikanová.