Vzpomínka na Jiřího Menzela: Byl jako Shakespeare, hledal skrytou hloubku

„Heč!“ Tak reagoval Jiří Menzel v rozhovoru před šesti lety, když byl tázán na úspěch Veselých paniček windsorských na Letních shakespearovských slavnostech. Tou dobou se hrály již šestým rokem. A hrály se s Bolkem Polívkou a Simonou Stašovou v hlavních rolích ještě i letos. Což je řadí k nejúspěšnějším inscenacím tradiční divadelní události léta.

„Když je komedie dobře udělaná, vydrží mnoho repríz. Mou inscenaci Brouka v hlavě uvádějí v pražském Divadle na Vinohradech od roku 1997 a pořád je vyprodáno. Podobně je tomu s mými inscenacemi, které jsem dělal doma i v zahraničí,“ dodal v citovaném rozhovoru Menzel. Brouk v hlavě nakonec končil v roce 2016.

„Uměl nastolit přátelskou atmosféru už na začátku zkoušení. Ta radost z komedie se přenesla na herce, nejen ty v hlavních rolích, ale ve všech. A to se pak samozřejmě přeneslo i na diváky. To bylo tajemství jeho úspěchu,“ vzpomíná na Jiřího Menzela, který v sobotu zemřel, překladatel profesor Martin Hilský, duše Letních shakespearovských slavností.

Vaše spolupráce na Letních shakespearovských slavnostech začala nastudováním Veselých paniček windsorských v roce 2009, kdy vy jste po něm chtěl, aby „přetáhl“ svou inscenaci z Českého Krumlova do Prahy. Co bylo pro vás na něm jako režisérovi Shakespearových her tak omamné?

Přistupoval k Shakespearovi s velmi lehkou rukou a snažil se v něm najít co nejvíce komedie a radosti. Paničky jej samozřejmě zaujaly, vždycky si myslel, že to Shakespeare napsal za týden nebo za 14 dní. To jsem mu tedy nemohl potvrdit. Ale viděl v tom tu rychlou hravost, lehké pero autora. A v tom mu bylo Shakespearovo myšlení velmi blízké. V režii lehkou ruku Shakespearovu viděl.

Netýkalo se to přitom jen komedií. Jeho snem bylo udělat Hamleta se silnými komediálními scénami, ne-li jako komedii. Což je velmi odvážné vzhledem k tomu, že jde o tragédii tragédií. Ale Menzel v tom měl velkou pravdu, že jde i o dílo plné humoru a komediantství. Vezměte si, že Hamlet sám je komediant. Hraje šíleného a hraje jej velmi dobře. Je tam přece i prvek komika Yoricka a jeho lebky. Yorick byl přitom šašek na dvoře Hamletova otce. Zkrátka v Hamletovi je spousta humoru, byť bývá skryt. A Jiří Menzel měl tu jedinečnou schopnost najít humor tam, kde jej jiní režiséři nehledali.

Veselé paničky windsorské jsou snad nejúspěšnější představení Letních shakespearovských slavností. Co je klíčem k úspěšnému nastudování Shakespeara?

V tomto případě je to Falstaff. Toto jediné slovo nebo jméno. A když roli tohoto rytíře obsadíte Bolkem Polívkou, což je komediant od pánaboha, a paní Simonu Stašovou obsadíte jako paní Pažoutovou, tedy jednu z paniček, tak je úspěch zaručen. Menzelovi se ovšem povedlo několik dalších úžasných tahů. Skvěle obsadil třeba madam Čipernou, což je napůl taková dohazovačka. To je typ postav, které mohou být oproti těm hlavním přehlíženy, ale on je velmi dobře uměl vyzdvihnout.

A klíčovým tajemstvím úspěchu Paniček je to, že to byla od počátku komedie pro radost. Všichni herci, nejen ti, na něž se upírala největší pozornost, ji hráli s obrovským nasazením a radostí, a to hlavně proto, že věřili Jiřímu Menzelovi. Získal si je tím, že od počátku nastolil velmi přátelskou atmosféru při režii. Nikdy nebylo dusno. A ta atmosféra se pak z herců přenesla na diváky.

Přitom by se řeklo, že je to jen lehká fraška…

Ona je to fraška. A někdo v ní vidí jenom frašku. Ale to by Menzel nikdy neřekl. Věděl, že napsat dobrou frašku je umění. A pro mě jako překladatele bylo velmi složité to, že v ní Shakespeare experimentuje se slovy nebo řečí. Což je málo známé o této hře, přisuzuje se to spíše hrám typu Marná lásky snaha. Ale je to i v Paničkách, v nichž vystupuje velšský farář Hugo Evans, který mluví zkomolenou angličtinou. A to je úžasné zadání pro překladatele, jak udělat Velšana, který mluví zpotvořenou angličtinou.

A já jsem měl velkou radost, že se právě této hry ujal Jiří Menzel. Protože on Huga Evanse nezrežíroval jen jako postavičku pro legraci. Evans je totiž také velmi dobrotivý a hodný člověk, nesmírně laskavý a není dobré z něj udělat šaška, který dělá jen laciné slovní hříčky. A Jiří Menzel této roli vtiskl právě velkou laskavost, která je důležitá v symfonii všech hlasů, jimiž Paničky promlouvají.

Vyčnívala režie Jiřího Menzela v něčem ve srovnání s ostatními nastudováními Shakespeara pro letní slavnosti?

To je velice těžká otázka. Nerad srovnávám hry mezi sebou v kategorii lepší–horší. Ale co je vždy u Shakespeara podstatné, je být jiný. A Menzel jiný a svůj byl. Proto měl takový úspěch. Velmi dobře si uvědomoval, že jsou jiné Skakespearovy hry, které by pod jeho režijní taktovkou nedopadly dobře. Ale v tom byl právě skvělý režisér, že věděl, že to nemá dělat a nevybral by si takovou hru.

To, že zemřel, je obrovská ztráta pro divadlo, ale i film. Zní to jako fráze, ale je to pravda. On totiž nebyl jen geniální filmový režisér Ostře sledovaných vlaků či Obsluhoval jsem anglického krále, skvělý divadelní režisér, ale byl i velmi laskavý člověk. A to je klíčová symbióza, která v uměleckém světě bývá řídkým jevem.