Článek
Je tomu víc jak týden, co vzbudilo rozruch facebookové video, ve kterém se Ženy omlouvaly Mužům. Jímavě jim slibovaly, že nebudou jako ty ošklivý feministky, a že se těší na návrat do starých (patriarchálních) pořádků.
Podle dramatičnosti těch omluv by se dalo soudit, že se tu před námi kají opravdické mrchy. Cruelly de Vil, co pro bohapustou radost ničily své i cizí rodiny. Potvory, co páchaly zlo pro vlastní seberealizaci, a nyní zázrakem přišly k sebereflexi. Těžko se tomu věří – mimo jiné i proto, že za celým videem vězí podnikatelský záměr Milušky Matoušové.
Ale toxická feminita – ke které se v tom videu nejspíš odkazuje – má mnoho podob. A možná že ty ženy vážně nejsou chudinky potřebující pomoc, ale ženy, které mají špatné svědomí – byť po nich zrovna tuhle omluvu asi nikdo nežádal.
A já to nikomu neberu. Jen se mi prostě příčí představa neadresné, hloupé a veřejné omluvy pánu tvorstva – Muži.
Kategorická adorace (i nenávist) vůči opačnému pohlaví má i druhou stranu mince, a tou je automatické sesterství, náklonnost a jednota na základě ženství. Nemohu se s někým kamarádit jen proto, že jsme obě ženy. Ale neměla bych být proto ani na žádnou z nich hnusná.
A pokud už tu máme dámy, které se jakožto ženy s velkým Ž chtějí někomu omlouvat, mohly by si – ještě než se začnou omlouvat všem Mužům – zamést před vlastním prahem.
Video, které by možná nebylo tak nesnesitelně tragikomické jako tohle, by se mohlo jmenovat Žena je… žena. A v něm by ženské bez věnečků a lesní scenérie v pozadí pronášely třeba něco jako:
Promiň, že jsem svedla tvého muže hlavně proto, abych si dokázala, že jsem atraktivní a že kvůli mně bude muž s dětmi něco riskovat.
Je mi líto, že jsem na tom školním výletě před všemi řekla „Wow, ty máš ale silný stehna, asi hodně cvičíš nebo jak to je možný?”. Použila jsem lichotku tónem, který tě měl ponížit. Nic lepšího mě prostě nenapadlo. Nikdo neumí ženu emočně zranit tak jako jiná žena. Byla jsem nejistá a chtěla jsem svést pozornost na někoho jiného.
Dám si pozor na věty typu „s holkama jsem si nikdy nerozuměla”.
Je to trapný, že jsem náš (ne)přátelský vztah udržovala, abych tě mohla ponižovat, ale zároveň se s tebou kamarádila a ty jsi tak měla problém rozlišit, o co jde. Já tě potřebovala. Ne ty mě.
Měla jsem se ozvat, když jsem viděla, že tě jiná žena ponižuje. Jenže pak bych mohla být další obětí. To bych nemohla. Nebylo to morálně příjemný. Ale aspoň jsem nebyla já středem těch pitomých, nelogických a nesmyslných urážek. Je to blbý. Ale o to šlo.
Omlouvám se, že jsem byla dcera/vnučka na baterky a nestarala se o tebe tak, jak by bylo potřeba.
Omlouvám se, že jsem byla máma/babička, co se nad sebe nedokázala povznést a nedala ti prostor.
Jinak jsem to neuměla. Vydávala jsem svoji slabost za křehkost. To není výmluva, ani omluva – to je konstatování.
Neměla jsem tě poučovat, jak máš zacházet s vlastním miminkem. Nikdo se mě na to neptal a já NEMÁM patent na pravdu co se týče dudlíku/plenek/nosítka/kočárku/porodu/kojení.
Zpětně viděno mě mrzí, že jsem se tě ptala, kdy budeš mít vlastní děti a pak do tebe hustila nevyžádané historky a rady pro správné početí. Nebylo to nutný.
Toxická feminita (výše popsaná jen ve vztahu žena-žena), tedy zneužívání domněle jemnějšího pohlaví a podklad pro manipulaci, je prý jen důsledek letitého patriarchátu. Já si tím nejsem jistá. A rozhodně bych ocenila, kdyby se o tom mluvilo víc a častěji, protože posouvat se dopředu bez přiznání a uvědomění si vlastních chyb a nedostatků většinou nejde.
