Článek
Článek si také můžete pustit v audioverzi.
Je možná příznačné, že hned druhý den po oslavách sametové revoluce si připomínáme osudy muže, který zosobnil předchozí totalitní režim. Před třiceti lety, 18. listopadu 1991, zemřel poslední komunistický prezident Gustáv Husák.
Právě Husákovo odstoupení z prezidentské funkce, k němuž došlo necelý měsíc po brutálním zásahu proti studentům na Národní třídě, bylo jedním z důležitých momentů při zhroucení komunistické nadvlády v roce 1989. Jeho nástupcem se stal disident a nepsaný vůdce demokratické revoluce Václav Havel.
Zatímco Husákovy politické osudy jsou celkem známé, poslední roky jeho života zůstávají poněkud zastřené. Co vlastně dělal po odchodu z Pražského hradu?
Svůj relativně krátký politický „důchod“ strávil Husák v rodinné vile v Bratislavě. I když se o politické dění stále čile zajímal, zařekl se, že nebude veřejně vystupovat. Proto také odmítal i žádosti novinářů o rozhovory. Podle historika Michala Macháčka, autora Husákova podrobného životopisu, přijímal jen některé návštěvy, například lídra postkomunistické Strany demokratické ľavice (SDĽ) Petra Weisse, který byl do loňska slovenským velvyslancem v Česku.
Za svého života sice Husák čelil několika trestním oznámením kvůli svému předlistopadovému působení, kromě vyloučení z komunistické strany jej ale žádný trest nepostihl. Změnu režimu nenesl tragicky jako někteří bývalí pohlaváři (Antonín Kapek a Viliam Šalgovič dokonce spáchali sebevraždu), své odpovědnosti se přitom nezříkal.
„Samozřejmě, že jako vysoký funkcionář politickou zodpovědnost za celý ten vývoj nesu, to je nesporné,“ uvedl v lednu 1990 při pohovoru se stranickou komisí, která posuzovala návrh na jeho vyloučení z KSČ.
Bezprostředněji než obviňování z perzekucí před rokem 1989 doléhaly na Husáka problémy s finančním zajištěním. Po své abdikaci se ocitl bez pravidelného příjmu. Podle tehdy platných předpisů, které vycházely ještě z prvorepublikového zákona, totiž prezident neměl nárok na penzi. Pravidelný důchod si nakonec Husák vydobyl až od května 1991 na základě předchozích zaměstnání. Musel kvůli tomu úřadům předložit potvrzení o maturitě a vysokoškolském vzdělání.
V té době už měl Husák za sebou vážné zdravotní komplikace. Lékaři u něj diagnostikovali rakovinu žaludku v pokročilém stadiu. Začátkem listopadu 1990 podstoupil onkologickou operaci. Byl ve vážném stavu, ale nakonec se zotavil. Postupně se však jeho zdravotní stav znovu zhoršoval, až musel být na začátku listopadu 1991 převezen na kliniku na bratislavských Kramárech. Tam nakonec ve věku nedožitých 79 let zemřel.
Politická dráha Gustáva Husáka
Narodil se v roce 1913 ve vesnici Dúbravka, která je nyní součástí Bratislavy. Husákovo rodné jméno bylo Augustín. Když mu byl jeden rok, zemřela jeho matka na tuberkulózu. Už na gymnáziu se angažoval v komunistickém mládežnickém hnutí, vystudoval práva.
Jako vůdčí osobnost komunistické strany se Husák prosadil ke konci 2. světové války během Slovenského národního povstání. Ještě před komunistickým převratem v únoru 1948 se jako předseda Sboru pověřenců výrazně zasloužil o likvidaci demokratických poměrů na Slovensku. V 50. letech doplatil na vnitrostranické čistky a byl jako „buržoazní nacionalista“ odsouzen za velezradu a další zločiny na doživotí. Nakonec si odseděl přes devět let. Po propuštění v roce 1960 a rehabilitaci se postupně vrátil do politiky.
Cestu na vrchol Husákovi otevřela invaze armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Po okupaci se stal hlavní postavou období „normalizace“ neboli utužování nadvlády komunistické strany a potírání projevů nesouhlasu s režimem. V roce 1975 spojil dvě nejvlivnější pozice ve státě a k postu generálního tajemníka KSČ přibral ještě prezidentskou funkci. Dva roky před zhroucením režimu byl z čela strany vytlačen, hlavou státu však zůstal až do 10. prosince 1989, kdy pod vlivem demokratické revoluce abdikoval.
Ještě před smrtí se však odehrála asi nejvíce kontroverzní událost závěrečné fáze Husákova života - tento zatvrzelý komunista, jehož přesvědčení nezlomil ani doživotní rozsudek z iniciativy bývalých soudruhů a letité věznění, údajně v nemocnici přijal svátosti, které katolická církev podává umírajícím - zpověď, rozhřešení, svaté přijímání a pomazání nemocných.
Husáka se rozhodl na věčnou cestu vypravit arcibiskup Ján Sokol, který se za pacientem vypravil z vlastního popudu. Církevní hodnostář, na něhož se později provalila spolupráce s komunistickou Státní bezpečností, se bránil tvrzením, že Husák se zaopatřením souhlasil. „Mohl udělat i to, co udělal prezident Beneš, když za ním přišel zpovědník - otočit hlavou. Doktor Husák ale nic takového neudělal,“ hájil se tehdy Sokol.
Husákovi synové však rozhodně popírali, že by se jejich otec chtěl na sklonku života obrátit k bohu. Upozorňovali, že Gustáv Husák bral silné léky na tlumení bolesti a nenosil brýle. Vyloženě je prý také žádal, aby k němu nepouštěli kněze. Už před návštěvou arcibiskupa Sokola také zmařili pokus jiného duchovního, aby se mu Husák v nemocnici vyzpovídal.
Pobouření, hlavně v české části tehdejší federace, vyvolal také Husákův pohřeb, který se uskutečnil v bratislavském krematoriu. Kromě rodinných příslušníků a někdejších kolegů z vedení komunistické strany jako byli Peter Colotka, Jozef Lenárt nebo Milouš Jakeš, se obřadu zúčastnili i přední slovenští politici - předseda vlády Ján Čarnogurský a šéf národního parlamentu František Mikloško. Čeští komentátoři reagovali ostrou kritikou. Čarnogurskému a dalším vyčítali, že upřednostňují nacionalismus před Husákovou zodpovědností za útlak před listopadem 1989.
Gustáv Husák byl pohřben v rodné Dúbravce. Jeho přání, aby spočinul v rodinném hrobě vedle matky, se mu ale nesplnilo. Nedávno před ním totiž zemřela jeho sestra s manželem a Husákova urna se už do společného hrobu nevešla. Jeho pozůstatky tak musely být uloženy samostatně.
Upřesnění 11:35: Opravili jsme informaci u diplomata Weisse, že je současným velvyslancem v ČR. Byl jím do roku 2020.
