Článek
Na Institut ekonomických studií (IES) Univerzity Karlovy se každý rok hlásí přes 300 studentů, dostane se ale sotva polovina. Zdejší ekonomické obory mají totiž vynikající pověst. Ostatně díky nim a pracovišti CERGE se Univerzita Karlova letos znovu umístila v první stovce prestižního šanghajského žebříčku ekonomických oborů vysokých škol ARWU.
Nejvíce stresující chvílí studia tak pro zdejší studenty může být přijímací řízení. Absolventi se totiž vyhnou i největšímu strašáku vysokoškoláků – závěrečné státní ústní zkoušce.
Ne že by státnice na IES vůbec neexistovala. Jako jeden z mála programů se ale studium ukončuje pouze obhajobou závěrečné práce.
„Tou původní motivací pro nás bylo srovnání se zahraničními univerzitami. Jasný vzor je pro nás Oxford,“ vysvětluje ředitel IES Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Martin Gregor.
Nejstarší britská univerzita nic takového jako státní zkoušku nezná. Jen na jednom ze tří ekonomických bakalářů je navíc povinnost odevzdat závěrečnou práci. Na ostatních dvou oborech se univerzita spokojí se splněním průběžných zkoušek.
„Když už jednou studenta vyzkoušíme a potvrdíme, že tu věc umí, proč bychom najednou měli po dvou nebo třech letech říct, že to vlastně neumí a zkoušet ho znovu. Není tedy státnice už takový historický relikt, který vlastně nedává smysl?“ ptá se Gregor.
Vyjma lékařů a veterinářů ukončují podle zákona vysokoškoláci studium státní závěrečnou zkouškou, jejíž součástí je obhajoba kvalifikační práce. Ústní teoretická zkouška ale povinná není.
„Pro nás je naprosto stěžejní právě závěrečná práce, v podstatě je to vědecká rozprava. Navíc, jak ukazuje příklad ze zahraničí, přibližujeme se k tomu, co je standard, ale zároveň to není implikace, jak se mají řídit státní zkoušky na všech školách a už vůbec ne v jiných oborech,“ dodává Gregor.
To potvrzuje i pohled do seznamu akreditovaných vysokoškolských programů. Jen minimum z nich končí pouze obhajobou závěrečné práce.
„Problémem je, že závěrečná práce je někdy velmi úzce zaměřená, ale státnice by měla zmapovat znalosti studenta z klíčových předmětů, které reprezentují celý studijní program,“ hájí státnice předseda České konference rektorů Petr Sklenička z České zemědělské univerzity. Její studenti se ústní zkoušce při státnicích nevyhnou.
Vyjma oborů Institutu ekonomických studií má pouze závěrečnou práci třeba obor diakonika na Evangelické teologické fakultě UK. Ten ale s novou akreditací zavádí znovu i ústní zkoušku.
„Měli jsme dojem, že obhajoba diplomové práce je prostě málo, že by student měl při státnici předvést znalosti, schopnosti a kompetence, které si osvojil v průběhu celého studia,“ zdůvodňuje návrat k tradiční variantě garantka nové akreditace Tabita Landová.
S úplně opačným problémem se ale pere Právnická fakulta. Její studenti i absolventi už dlouho vedení kritizují, že státnice je, co se týče obsahu i psychické náročnosti, na úplně jiné úrovni než jakákoliv zkouška v průběhu studia. To by se ale mělo změnit. Od příštího akademického roku totiž začne platit nový studijní program.
„Naším záměrem jsou náročnější průběžné kontroly studia jako postupové zkoušky a klauzurní práce. Závěrečná státnice zůstane jen potvrzením znalostí a dovedností, které student v průběhu studia získal, nemají se jí prověřovat detailní znalosti, ale spíše znalost souvislostí a obecných témat,“ představuje svou vizi garant nové akreditace Radim Boháč.
Tím se právníci přiblíží třeba k technickým univerzitám, které sice ústní zkoušku u státnic mají, ale rozhodně nejde o nejtěžší část studia.
„U nás i na ČVUT je to standardně tak, že to není jako zkoušení z předmětu. My chceme zjistit, jaký má student přehled o dané oblasti a většinou to vychází z toho, čím se zabýval v kvalifikační práci. Pokud má třeba práci o asfaltu, tak nedostane otázku na výrobu čpavku,“ dává příklad prorektor Vysoké školy chemicko-technologické Milan Pospíšil, který je také předsedou Rady vysokých škol.
Na Právnické fakultě tak bude na místo státnice náročnější průběžné studium, a to i kvůli tomu, že studenti by měli absolvovat semináře a nemělo by tak jako dosud stačit, aby dorazili jen na zápočet nebo zkoušku. Přibudou i praktické předměty, při kterých poběží simulované soudy nebo se budou řešit konkrétní případy.
Stejně jako třeba na lékařských fakultách pak bude první ročník sítem – na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy končí po dvou semestrech každý čtvrtý student. V tomto ohledu jsou nejtvrdší technické univerzity. Na ČVUT končí v prvním ročníku skoro polovina studentů.
„Nově jsme v prvním ročníku zavedli předměty, které půjdou zapsat jen jednou. Chceme, aby se už na začátku studia ukázalo, jestli student zvládne fakultu vystudovat, nebo ne. Má tři pokusy, pokud zkoušku neudělá, hned po prvním ročníku skončí, což je fér. Já totiž nepovažuji za správné, že nám studenti končí po pěti letech tím, že třikrát neudělají státnice,“ vysvětluje záměr Boháč.
Na Právnické fakultě se ale v souvislosti se státnicemi skloňují ještě dvě výzvy – transparentnost a psychická náročnost. O to více po tragické události z letošního května, kdy jeden z tamních studentů spáchal po neúspěšných státnicích sebevraždu.
Studenti si stěžují nejen na extrémní obtížnost státních zkoušek, ale i na to, že úspěch či neúspěch často záleží na složení komise.
„Problém nastává u předmětů, kde je více vyučujících, nebo u státnicových komisí, které se střídají, a sjednotit hodnocení je o to složitější. Pomáhají nám v tom statistiky, díky nimž můžeme eliminovat excesy. To znamená identifikovat moc mírné a moc přísné vyučující,“ uvědomuje si problém Boháč.
Některé zahraniční univerzity to řeší tak, že ústní zkoušky pro jistotu nahrávají. I o tom se na Právnické fakultě diskutovalo. Jenže zatím se nic měnit nebude. Podle Boháče by k tomu totiž fakulta nemohla sama přistoupit, na jednotném postupu by se musela domluvit celá univerzita.
Naopak psychologická pomoc studentům se už řeší. Právnická fakulta vybuduje vlastní poradenské centrum. Dosud ho totiž neměla a její studenti se museli obracet buď na Filozofickou fakultu nebo na celouniverzitní středisko.
„V celém vzdělávacím systému mají jen vysoké školy zákonem danou povinnost poskytovat poradenské služby, což je skvělé. Je tady ale několik problémů. Zaprvé o centrech studenti nevědí. Zadruhé, ačkoliv to máme zakotvené v zákoně, tak zdaleka ne všechny školy to dodržují. Pokud navíc centrum mají, tak na počet studentů je tam směšný počet úvazků a jejich služby jsou tak pro studenty téměř nedostupné,“ říká Marie Salomonová z organizace Nevypusť duši, která se zaměřuje na šíření osvěty o duševním zdraví.
Podle Salomonové má poradenská centra, která se mimo psychologické pomoci zaměřují hlavně na adaptaci studentů na vysoké škole a kariérní poradenství, pouze polovina českých vysokých škol.
Nevypusť duši se proto společně s iniciativou Youth Speak Up! zasadily o to, aby se vysokoškolským poradenským centrům věnovala pozornost i v Národním akčním plánu pro duševní zdraví. Zároveň je podle Salomonové potřeba, aby se našel mechanismus, kterým se nastaví minimální počet úvazků pro poradenská centra podle počtu studentů.
„Od první třídy máme tělocvik, kde nás učí, jak se máme starat o své fyzické zdraví, ale nikdo nás neučí starat se o naše duševní zdraví. Na vysoké škole pak někdo zažije vůbec první takový psychický nápor v životě a nemusí vědět, jak se s tím vyrovnat,“ varuje Salomonová.
