Vysoké pokuty a dohled. I tak je život na Tchaj-wanu výhra, tvrdí Čech

Alespoň takto svou zkušenost ze života na Tchaj-wanu pro Seznam Zprávy popisuje sedmadvacetiletý marketer Michal Pecánek. Jak Tchaj-wan průběh změny povahy nákazy od „čínské“ po „importovanou cizinci“ zvládá, jak vypadají přísná, ale účinná opatření a hlavně – jak na ostrově vypadá „roušková“ situace?

Za rychlou a účinnou reakci na šíření koronaviru si Tchaj-wan vysloužil mezinárodní obdiv. Od prvního potvrzeného případu 21. ledna až do prvního dubnového dne země hlásí 329 potvrzených případů a pět úmrtí. Podle místní vlády si navíc nejnovější pacienti virus přivezli ze zahraničí.

Jak vypadala vaše cesta z tehdy zdravého Česka do „nemocné“ Asie?

Letěl jsem na začátku února trasou Praha–Curych–Hongkong–Tchaj-pej. V té době jsme si ještě mysleli, že je koronavirus víceméně jen čínská záležitost. Původně jsem měl v plánu zůstat noc v Hongkongu, ale dva dny před odletem jsem si přerezervoval letenku do Tchaj-peje, abych měl jen přesun v rámci letiště. A dobře jsem udělal.

Asijské země tehdy začaly zpřísňovat opatření?

Ano. Na letišti v Curychu mě tchajwanská kamarádka informovala, že v den mého příletu má Tchaj-wan začít uplatňovat zákaz vstupu cizincům, kteří v posledních 14 dnech byli nejen na území Číny, ale i Hongkongu a Macaa. To byl pro mě docela zásadní problém, protože letenku z Hongkongu do Tchaj-peje jsem měl oddělenou, byla i v rámci jiné společnosti a navíc jsem měl už odbavený kufr. Nemohl jsem si dovolit na letišti v Hongkongu projít imigračním, protože bych měl razítko vstupu do země a riskoval bych možnost nevpuštění na Tchaj-wan.

Naštěstí se mi po vysvětlení situace vše podařilo zařídit a já mohl pokračovat. Let byl zaplněný možná ze čtvrtiny, všichni měli roušky a v letadle letušky rozdávaly k vyplnění prohlášení, že člověk po příletu půjde do karantény. Podotýkám, že se toto dělo už 7. února na letu z Hongkongu, kde v té době bylo jen několik odhalených případů COVID-19.

Jak to vypadalo po přistání?

Za nástupním mostem na nás čekalo už asi 15 Tchajwanců v plné polní v ochranných oblecích a u jednoho po druhém zjišťovali, kdo kde v jakých zemích byl, a vybírali ta potvrzení. Když jsem doložil, že jsem měl na letišti v Hongkongu jen přestup, mohl jsem bez problémů jít. Přesto jsem tam nechal alespoň e-mail a měli moji adresu v Tchaj-peji.

Co se dělo s těmi, kteří v Číně strávili nějaký čas?

Kdo byl opravdu v Hongkongu, Macau nebo pevninské Číně, tak musel podstoupit karanténu, kterou Tchajwanci přísně hlídají. O tři dny později navíc zakázali i letištní tranzit, takže bych měl smůlu, kdybych letěl o pár dnů později.

Jaká nálada panovala na ostrově po příletu? Jak přistupují místní k nošení roušek?

Jsem na Tchaj-wanu od 7. února. Tehdy drtivá většina lidí nosila roušky v metru, i když to nebylo povinné. V ulicích Tchaj-peje roušky nosilo tak 80 procent lidí. V březnu jsem se ale přestěhoval do menšího města Chua-lien, kde se v podstatě nevyužívá veřejná doprava. Roušky nosila možná tak čtvrtina místních.

Dá se však všeobecně říci, že jsou Asiaté roušky zvyklí nosit…

Žil jsem dříve v Číně, byl jsem v Japonsku. A roušky na veřejných místech pro mě nejsou moc překvapením ani tady. Je to zodpovědné chování, které odráží kolektivistické myšlení východní Asie. Na spoustě místech (obchodní centra, obytné bloky, památky) tu lidem měří teplotu a drtivá většina restaurací a míst, kde se scházejí lidé, je vybavena dezinfekčními spreji a gely u vchodu.

Jak se situace změnila teď, když mají Asiaté větší strach z nakažených cizinců?

Od 19. března tady platí úplný zákaz vstupu všem cizincům, kteří nemají ARC, což je průkaz o pobytu, taková občanka pro cizince. Od té poloviny března v různých skupinách pozoruji diskriminaci vůči cizincům, ale nic drastického, lidé jen mají strach. Někteří mí známí, co jsou cizinci, například nesehnali ubytování v hotelu, Airbnb. Pár restauračních zařízení a klubů zavedlo zákaz vstupu cizinců. Po nějaké míře nevole ale od toho často odstoupily.

Takže vzhledem k tomu, že se sem turisté už nějakou dobu nedostanou, je tak riziko v drtivé většině pouze na místních, kteří se z ciziny vrací „domů“. Šance, že tu teď v dubnu chodí nakažený cizinec, je téměř nulová. Já být Tchajwanec skoro kdekoliv na světě, tak bych se pravděpodobně chtěl také vrátit.

Jak vypadají karanténní opatření v zemi?

Na cestu z letiště musíte mít zajištěný soukromý odvoz (půjčovna aut, rodina nebo speciální taxi) na místo, kde strávíte dvoutýdenní karanténu. Jsou tu vyhrazené i speciální ubytovny a hotely, které nejsou levné, nosí vám tam všechno jídlo a jednou denně vynáší odpadky. Dá se k tomu ještě zažádat o příspěvek na pomoc s pokrytím těch nákladů.

Jak přísně se dodržování karantény hlídá? Padají i pokuty?

Karanténa se kontroluje opravdu přísně. Zaprvé se sleduje poloha vašeho mobilu, takže policie dostane ihned upozornění, když se ta poloha vychýlí. Zadruhé vám několikrát denně volají a ptají se na stav, který si zapisujete do toho „karanténního bločku“. Pokud to nezvednete, tak do několika minut máte opět policii u dveří. Zatřetí vás chodí kontrolovat i osobně.

Pokuty mohou být obrovské. Zaznamenal jsem zachycení člověka, který si jen odskočil na cigaretu v budově, v níž bydlí, a hned dostal desetitisícovou pokutu. Nicméně za horší porušení karantény, kdy se dotyční pohybovali na veřejnosti, tu už padlo několik pokut ve výši jednoho milionu TWD (asi 825 tisíc korun).

Jako Evropan pociťujete nějaké změny v náladě vůči vám, cizincům?

Když jsem si koncem března pronajímal byt, tak jsem akorát musel doložit, že jsem na Tchaj-wanu opravdu už několik týdnů. Poslední dobou už všude nosím roušku, aby se někdo v mé blízkosti necítil špatně, ale s nikým jsem nikde problém neměl. Určitě mi pomáhá i to, že mluvím čínsky, což ze mě odstraňuje tu turistickou nálepku.

Jak je to s dostupností roušek?

Od začátku jsou pro místní a držitele ARC na roušky kvóty. Ty se dají objednat přes internet, případně rovnou vyzvednout na základě předložení NHI kartičky (místní karta pojištěnce). Odběrných míst je opravdu spousta, od lékáren až po řetězce 7-11, které jsou na každém kroku. Momentálně je ta kvóta 9 roušek na 2 týdny. Slyšel jsem, že se dají i celkem bez problému koupit respirátory v některých supermarketech.

Cizinci bez NHI mají ovšem smůlu. Já osobně si přivezl pár roušek z Česka a během února si sehnal ještě další do zásoby od kamarádů, takže nemám problém.

Zkontaktovala vás Česká republika ohledně případného návratu?

Česká ekonomická a kulturní kancelář vybízela Čechy na krátkodobém pobytu, ať jim dámě vědět, kde jsme, do kdy tu jsme a jak se plánujeme dostat zpět. Já měl původně zpět letět první týden v dubnu a pomoc s vrácením do Česka jsem odmítl.

Takže návrat do Česka v nejbližší době neplánujete…

Tchaj-wan je momentálně jedno z nejlepších míst, kde může člověk být. Ačkoliv bych si tu mohl dělat víceméně cokoliv, tak se snažím být co nejvíce mimo lidi, ostatně nošení roušky ve 30 stupních není úplně příjemné. Už ale jen ten pocit, že mohu kdykoliv a kamkoliv jít a že je vše otevřené, je v této chvíli k nezaplacení. Tchaj-wan automaticky prodloužil o 30 dní platnost bezvízového pobytu na celkových 120 dnů a je i dost benevolentní k případnému překročení pobytu. Nemám motivaci Tchaj-wan opustit, dokud se situace ve světě alespoň trochu nestabilizuje.