„Vyroste z vás kráva.“ Kde se vzali odpůrci očkování

Ačkoli by se mohlo zdát, že se antivakcinační hnutí zrodila hlavně v prostředí internetu a sociálních sítí, pravda je taková, že jsou stejně stará jako očkování samo.

Světová zdravotnická organizace v roce 2019 prohlásila „nedůvěru k očkování“ za jednu z hlavních globálních zdravotních hrozeb. A pak přišel rok 2020…

Rok po rozšíření pandemie covidu-19 do celého světa očkování představuje naději i kámen úrazu. Očkovací kampaně jednotlivých zemí doprovází i konspirační teorie opírající se například o přesvědčení, že celá pandemie je součástí mise miliardářského filantropa Billa Gatese, snažícího se ovládat lidskou rasu skrze nanočipy. Důvodů má mít hned několik, mezi nejznámější patří víra v Gatesovo spolčení se „zlými“ farmaceutickými firmami a snahu profitovat z prodeje drahých léků na nemoc, kterou samy vytvořily a rozšířily do světa.

Proti farmaceutickým firmám během pandemie vystupují nejen skupiny z davu, ale i jejich nejvyšší představitelé. Například brazilský prezident Jair Bolsonaro oznámení společností vyvíjecích očkovací látky, že „nejsou zodpovědné za vedlejší účinky“, komentoval slovy, že „ženám začnou růst vousy a muži začnou mluvit zženštilým hlasem“.

Opačný psychologický přístup zvolily dezinformační servery v Indonésii, které šířily zprávu o zázračné schopnosti vakcíny zvětšovat velikost penisů o „7,62 centimetru“, což v zemi způsobilo naopak nevídaný zájem a z vakcín učinila nedostatkové zboží. Ale bohužel – či bohudík – vakcína nezvládne pohlaví měnit ani posílit jeho přednosti, jak vyvrátilo množství vědců.

Vzhledem k tomu, v jakém prostředí se tyto mýty a báje šíří dnes, by bylo namístě obvinit z jejich podněcování internet. Proti vakcínám však jednotlivé skupiny bojovaly už dávno předtím, než propukla pandemie covidová. Ještě desetiletí po vývoji vakcíny proti obrně v 50. letech 20. století se i navzdory prokazatelnému úspěchu očkování věřilo, že je vakcína podvodem, který má u dětí vybraných etnik a vyznání způsobit neplodnost. Dnes je dětská obrna prakticky vymýcena.

V Keni se o rozšíření zvěstí postarali katoličtí biskupové, v Pákistánu a Afghánistánu označovali vakcínu jako „zbraň Západu“ muslimští náboženství vůdci. Jejich slova ale nebyla silnější než skutečný divoký kmen obrny, který paralyzoval děti v obou zemích.

Donald Hopkins ve své knize Princes and Peasants: Smallpox in History (Knížata a rolníci: historie pravých neštovic) cituje článek z roku 1898 publikovaný v Indii. Podle něj někteří hinduističtí „kněží v Benaresu věřili starému proroctví, které praví, že Indii zpod nadvlády Britů vyvede černé dítě s bílou krví. Vakcínu vymysleli Britové, aby ono dítě našli a zabili ho“. Možná i proto Indie vymýtila obrnu až v roce 2014.

V koloniální Barmě panovalo v jistou dobu přesvědčení, že „anglická královna měla sen o barmském dítěti, které svrhne její vládu. Jelikož nebylo možné zjistit, o jaké dítě jde, Angličané se pokouší otrávit krev celé barmské generace očkováním“.

Zprávy, které kolují na sociálních sítích na Srí Lance dnes, se příliš neliší. „Všichni, kteří používají covidovou vakcínu, zemřou do jednoho roku kvůli oslabení těl,“ píše se v jedné sinhálské vývěsce. „To vše je součástí pokusu prodat Srí Lanku cizincům.“

Ať už jsou vakcíny tajnými zbraněmi zaměřenými na vyhlazení lidstva, nebo machinacemi globální elity založenými na zisku, prapůvod těchto názorů se dá vystopovat k jiné nemoci, která se rozšířila do celého světa: neštovicím. Rozsah neštovic nebyl znám až do 18. století, přestože jim podlehlo i několik významných panovníků, jako například anglická královna Marie II., ruský car Petr II. nebo francouzský král Ludvík XV.

Ať už neštovice udeřily v jakékoli části světa, začínaly stejně – z horečky se staly puchýře po celém těle naplněné hnisem, které po odpadnutí zanechávaly jizvy na celý život. U některých způsobily slepotu a asi 30 procent nakažených umíralo.

Neštovicím se naučili rozumět Číňané během dynastie Sung díky pediatrovi jménem Čchien Ji. Ten začal rozlišovat mezi neštovicemi, planými neštovicemi, spalničkami a spálou více než 600 let předtím, než je dokázal takto rozlišovat Západ. Čchien spolu s dalšími lékaři vyvinuli metodu imunizace prostřednictvím nasušených puchýřů z těl infikovaných lidí, které pak dětem aplikovali skrze nosní dírky. Metody se sice v každé části světa lišily, lékaři však docházeli k jednomu závěru – kdo nemoc přežil, znovu se nenakazil.

Technika vyvinutá na Západě spočívala v úmyslném infikování dětí prostřednictvím procesu zvaného variolace – řezání do masa a implantace nitky nasáklé hnisem, jenž byl odebrán osobě infikované neštovicemi, a následné doufání v mírný průběh. Takto zemřel každý padesátý léčený, hypotéza se však lékařům potvrdila.

George Washington, který se neštovicemi sám v mládí nakazil, nařídil variolaci svých vojsk před rozhodující bitvou o Boston v roce 1775. Američtí rebelové převzali kontrolu nad Brity ovládaným územím bojujícím s těžkou infekcí.

Lékaři té doby vyznávali různé způsoby léčby. Někdo věřil síle bylin, jeden britský expert pak „dvanácti lahvím malého piva každých dvacet čtyři hodin“.

A pak se v roce 1796 lékař z Gloucestershire Edward Jenner rozhodl otestovat anglickou lidovou teorii, že jsou vůči neštovicím imunní dojičky, které při práci přicházely do kontaktu s relativně málo nebezpečnými kravskými neštovicemi. Před touto „skvrnitou příšerou“ je tak chránil kontakt s jinými hospodářskými zvířaty.

Jenner tak odebral hnis z puchýřů dojiček postižených kravskými neštovicemi a vstříkl jej do těla osmiletému Jamesi Phippsovi, synovi svého zahradníka. Chlapec onemocněl a zotavil se po 10 dnech. Následně ho Jenner vystavil i neštovicím. Nenakazil se ani po několika dalších kontaktech s nakaženými. Jennerova tvrzení o metodě byla původně odmítnuta Royal Society of Medicine (Královská zdravotnická společnost), ne však kvůli účinnosti nebo neexistujícímu souhlasu „účastníka studie“, ale proto, že nedokázal vysvětlit, proč jeho metoda vede k imunitě.

Přesto však Jenner pokračoval v experimentech na dalších lidech, včetně vlastního syna. V roce 1798 publikoval svá zjištění v brožuře, která vyvolala senzaci. Dále se praxe rozšířila do dalších částí Anglie, překročila Lamanšský průliv do Evropy a Atlantik do Severní Ameriky.

Přesto se však mnoho lékařů v Británii stavělo proti těmto „odporným“ a „nekřesťanským“ praktikám. Paul Offit ve své knize Deadly Choices: How the Anti-Vaccine Movement Threatens Us All (Smrtící volba: Jak antivakcinační hnutí ohrožuje nás všechny) píše, že „mezi odpůrce vakcíny patřili bohatí a slavní, lékaři i aristokraté“, kteří díky svému vlivu v tiskařství šířili tvrzení o nebezpečí očkování. „Někteří dokonce tvrdili, že neštovice jsou vůlí Boží a nemělo by se do nich zasahovat,“ píše Offit.

Terčem odporu se stal i sám Jenner. V roce 1802 se objevil na karikaturách s injekcí v ruce, obklopen lidmi, kterými z těl vyrůstaly krávy. Kolují zvěsti, že očkovaní hlásili hrozivé vedlejší účinky – děti po očkování měly běhat po všech čtyřech za křiku a funění. Offit ve své knize dál potvrzuje, že se po prvních injekcích kravských neštovic „lidé opravdu báli, že se z nich stanou krávy“.

Asi deset let poté, co se Jennerova vakcinační metoda dostala do Číny skrze Macao a Kan-čou díky lékaři Východoindické společnosti Alexandru Pearsonovi, vydal místní lékař jménem Čchiou Si o vakcinaci celou knihu. Publikace měla za cíl udělat metodu proti cizímu viru důvěryhodnější i tím, že ji připodobňoval k akupunkturní metodě. Po očkování doporučil následnou péči pomocí tradiční čínské medicíny.

„To pomohlo k tomu, aby bylo očkování v jižní Číně na počátku 19. století široce přijímáno,“ píše Moira Chan-Yeung, profesorka na lékařské fakultě Hongkongské univerzity, v článku z roku 2017 publikovaném v Hong Kong Medical Journal.

V roce 1863, po další neštovicové vlně, Anglie přijala zákon stanovující očkování jako povinné, což vedlo k rozsáhlé veřejné vzpouře a zrodu jednoho z prvních organizovaných antivakcinačních hnutí. To bylo přibližně století předtím, než francouzský vědec Louis Pasteur zavedl termín „očkování“ – od latinského slova vacca, což česky znamená kráva – odkazující až k Jennerově práci.

Veřejnost pak koncem 19. století přijímala vakcíny proti jiným chorobám, jako je vzteklina, cholera a tyfus, jen s malou nebo vůbec žádnou hysterií. Trvalo však téměř dvě století od Jennerova objevu, kdy WHO prohlásila 8. května 1980 pravé neštovice za vyhubenou nemoc.

Díky očkování se od druhé světové války dostávají pod kontrolu nejrůznější epidemie a vzpomínky na kdysi zhoubné nemoci pomalu vybledly. Pozornost si však v 70. letech začaly získávat britské antivakcinační skupiny. Cílem jejich nespokojenosti byly takzvané DTP vakcíny, kombinace očkování pro děti proti záškrtu, tetanu a černému kašli. Hnutí podporovaly i lékařské studie významných lékařů, podle kterých mnoho dětí umíralo na následky trvalého poškození mozku.

S těmito slovy vystoupil v hlavním vysílacím čase i významný lékař Johnny Wilson, jehož slova o škodlivosti očkování se tak dostala k milionům lidí. Zájem o vakcínu prudce klesal. Vláda tak jmenovala komisi, která potvrdila, že Wilson použil ke svým tvrzením pochybné údaje. V roce 1982 televizní kanál přidružený k NBC vysílal v USA program Vaccine Roulette, který o DTP hovořil v obdobném duchu. Následek byl stejný jako v Británii: lidé se očkování vyhýbali.

Mnohem širší nevole nastala v roce 1998, kdy britský lékař Andrew Wakefield zveřejnil studii se závěrem, že vakcíny proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám (MMR) způsobují autismus. Jeho příspěvek publikoval The Lancet, jeden z nejuznávanějších lékařských časopisů na světě. Rozruch, který následoval, vedl ke globálnímu poklesu očkování a spalničky a příušnice se začaly znovu po letech objevovat v částech Evropy a Severní Ameriky.

Proti článku The Lancet se ale začali ozývat nejrůznější odborníci. Časopis sám pak své tvrzení odvolal a přehodnotil s tím, že pro tvrzení Wakefielda neexistuje důkaz. Škoda, kterou text způsobil, je však trvalá.

„Zvěsti o vazbě mezi vakcínou a nástupem autismu se šířily již předtím, než Andrew Wakefield a jeho kolegové zveřejnili případovou studii na 12 britských dětech,“ píše Heidi Larsonová ve své knize Stuck: How Vaccine Rumours Start and Why They Don't Go Away (Jak se šíří zvěsti o vakcínách a proč jen tak nezmizí) z roku 2020. „Když se podezření dostalo do tisku a hlavních mediálních proudů, panika z vnímaného rizika se šířila dál.“

Příběhy podkopávající důvěru k očkování za více než dvě století zůstávají stejné, spolu s covidovou vakcínou jim přibyla nadstavba – sociální sítě, které jakoukoli korelaci mezi očkováním a případy úmrtí shromažďují, vystavují na očích a slouží pro rádoby senzacechtivé zprávy.