Vyrobeno v Číně, vyhozeno v Chile. V poušti roste toxická hora oblečení

Vánoční svetry, lyžařské boty, topy, kalhoty i spodní prádlo. V chilské poušti Atacama znepokojivým tempem roste „pohoří“ vyřazeného oblečení označeného štítky Made in China a Made in Bangladesh.

Bující konzumerismus zákazníků oděvního průmyslu už si našel oběti mezi nejchudšími obyvateli rozvojových zemí. Zatímco povědomí o sociálním dopadu honby za levnou módou v podobě dětské práce a nízkých mezd je poměrně rozšířené, o jejím katastrofálním dopadu na životní prostředí se mluví méně.

Chile je dlouhodobě skladištěm oblečení vyrobeného v Číně nebo Bangladéši, které se neprodalo v Evropě, Asii, či Spojených státech. Přístav Iquique v takzvané „free zóně“ Alto Hospicio na severu Chile každoročně přijme na 59 tisíc tun neprodaného oblečení. Obchodníci z hlavního města Santiaga některé kusy odkoupí, větší část pak pašují do jiných latinskoamerických zemí. Tuto druhou šanci však pravidelně nepromění nejméně 39 tisíc tun oblečení, které pak končí na pouštním smetišti nadobro.

„Toto oblečení sem přichází z celého světa,“ řekl agentuře AFP Alex Carreno, bývalý zaměstnanec přístavní oblasti. „Co se neprodá do Santiaga nebo nepošle do jiných zemí, zůstane ve free zóně, protože nikdo nechce platit za odvoz. Problém je v tom, že oblečení není biologicky rozložitelné a obsahuje chemické látky, takže nemůže na komunální skládky,“ řekl Franklin Zepeda, zakladatel společnosti EcoFibra, která z vyřazeného oblečení vyrábí izolační panely. „Už jsem nechtěl být problémem, chtěl jsem se stát řešením,“ řekl o firmě, kterou založil v roce 2018.

A rychlost, jakou spotřebitelé nakupují nové oblečení, nezpomaluje. Podle statistik britského think tanku Ellen McArthur Foundation průměrný spotřebitel nakoupil v roce 2014 o 60 % více oblečení než v roce 2000.

Oděvní průmysl je přitom „na celosvětové úrovni odpovědný za 20 procent celkového plýtvání vodou.“ Na dokončení jedněch džínových kalhot je potřeba 7 500 litrů vody. Stejná zpráva uvádí, že výroba oděvů a obuvi vyprodukuje osm procent globálních skleníkových plynů. Každou sekundu je pohřbeno nebo spáleno množství textilu „odpovídající popelářskému vozu“.

Tyto hromady pak znečišťují životní prostředí. Uvolňují škodlivé látky do ovzduší nebo podzemních vod, a to ať už jsou uskladněny venku, nebo zakopány pod zem. Syntetickému nebo chemicky ošetřenému oblečení trvá i 200 let, než se biologicky rozloží, což ho staví na stejnou úroveň jako vyřazené pneumatiky nebo plasty.

Na druhu stranu, navršená hromada uprostřed pouště představuje šanci na teplejší ošacení pro ty nejchudší. Skládky lidé z 300tisícového regionu pravidelně prohledávají a hledají věci, které by ještě mohli zužitkovat. Mezi takovými jsou také migranti přicházející ze stovek kilometrů vzdálených destinací a hledající teplejší oblečení pro sebe i své děti.

Obyvatelstvo Chile, nejbohatší země Jižní Ameriky, je známé nenasytnou touhou po nových věcech a hromadění předmětů za účelem zvyšování osobního štěstí, píše AFP. Mnozí místní obchodníci toho využívají a snaží se dopady tohoto fenoménu proměnit v podnikatelský záměr. Reklama na fast fashion (rychlou módu) „nás pomohla přesvědčit, že nás oblečení dělá přitažlivější, stylovější, a že dokonce funguje jako lék na úzkost,“ řekla Monica Zariniová, která z recyklovaného oblečení vyrábí stínidla na lampy, zápisníky, nádoby a tašky.

Společnost Ecocitex, která vyřazené textilie a oblečení ve špatném stavu proměňuje na příze, založila v roce 2019 Rosario Heviová. Podle ní se povědomí o problematice fast fashion pomalu, ale jistě zlepšuje. „Po mnoho let jsme jen spotřebovávali a nikoho nezajímalo, že vzniká stále více textilního odpadu,“ řekla. „Lidé nad tím konečně začínají přemýšlet,“ dodala.