Článek
Každou minutu sjede z linky nošovického závodu jeden vůz. Od března je mezi nimi i elektromobil Kona Electric, a ten jsme si zkusili vyrobit. A to od samého začátku, tedy od lisovny.
Ráj robotů za Ostravou
Budu upřímná – jako laik nemáte na začátku šanci poznat, jaký model vám zrovna pod rukama vzniká. Na lisovně se z velkých svitků pozinkovaného ocelového plechu nejprve stříhají díly konkrétních rozměrů, jež se pak v lisech silou 5400 tun vytvarují na jednotlivé díly karoserie. Každý dvacátý se musí zkontrolovat, a to je i můj úkol. Diamantovým brouskem přejíždím plech a hledám nerovnosti. Žádné tam nejsou. Tedy alespoň podle mě.
Vylisované díly putují do svařovny. Tohle je nejimpozantnější místo celého závodu. 385 robotů si tu vzájemně podává jednotlivé díly, kompletují je, kolem létají jiskry a z dílů se skládá karoserie. V této hale zaměstnanci téměř nejsou. Na jedné z mála pozic, kde je ještě potřeba lidská síla, si zkouším založit díly do dveřní karoserie. Přebírá je ode mě robot a když ho pozoruju, přesně vím, kde by mohl vzniknout další díl filmu Vzpoura strojů.
Ze svařovny vyjíždí holá kostra karoserie. Tady už i já matně poznávám budoucí auto. Další cíl je lakovna. Pro Konu je k dispozici devět barev karoserie a šest odlišných barev střechy.
Z lakovny už vůz vyjíždí na finální montáž. Tahle hala je velká jako 16 fotbalových hřišť. Celá zdejší výrobní linka měří neuvěřitelných 7,6 kilometru. Kvůli elektromobilu Kona musela být o 15 metrů prodloužena pro pozici montáže baterie. Ve finální části výroby už nad stroji převažují lidé. Já si zkouším namontovat dveře a nalepit logo na kapotu už téměř hotového vozu. Do něj je nutné zakomponovat baterii, což trvá zhruba 100 minut. Celkem pak výroba elektromobilu Kona vyjde na 18 a půl hodiny.
Světla svítí, stěrače stírají, linka stojí
Na konci linky se auto poprvé nastartuje. Zjišťuje se, zda funguje rádio, zrcátka, blinkry, brzdy a světla. Startuji tedy Konu a vyjíždím z linky. Zastavím ale dříve, než je nutné, takže zadní kola vozu mi zůstávají ještě na posledních centimetrech linky. V ten moment se v závodě spouští alarm a celá linka kvůli mně na několik vteřin stojí.
Posledním stanovištěm v hale je finální kontrola a vůz míří ven. Každé zde vyrobené auto je totiž nutné projet. „To je důvod, proč má každý nový automobil z Nošovic na tachometru 3,3 kilometru,“ vysvětluje mi Petr Jirotka. Právě on má testování na starosti – nejenom u těch sériově vyráběných modelů, ale i u těch, které automobilka teprve připravuje. Zatímco novinky se testují i v Norsku či za polárním kruhem, pro test tisícovky denně vyrobených automobilů stačí zdejší polygon – s kopci, dlažebními kostkami nebo povrchem ještě horším, než je ten na D1.
Otestovaný automobil putuje do speciální sprchy, poté na finální vizuální kontrolu ve světelném tunelu. A pak už na firemní parkoviště mezi dalších pět tisíc vozů.
