Vyrábí nože s „duší“. Majitelům slouží jako umělecké dílo i investice

Hukot kovářské výhně se v dílně nožíře Petra Jandy v městyse Loučeň u Nymburka mísí se zvoněním kovadliny a hned zase s údery bucharu. Vždy podle toho, v jaké fázi se budoucí nůž - zatím jen rozžhavený hranol - nachází.

„Každý nožíř má své oblíbené oceli, jejichž vlastnosti si už odzkoušel v praxi, a ví tedy, jak se při kování a zpracování chovají. O tom, co z rozžhaveného ‚sendviče‘ vykovám, vybrousím, jak ho zakalím, vypulíruji a jakou střenkou čepel nakonec osadím, mám vždy jasnou představu,“ říká nožířský mistr, který provozuje nožířské řemeslo už téměř čtvrt století.

Na střenku používá staletý bahenní dub, švestku, ořech, tropický palisandr, tvrdý eben, ještě tvrdší grenadill anebo vzácnou sibiřskou mamutovinu, slonovinu však z principu nepoužívá. „Ladit musí i tvar a barva koženého pouzdra. Na experimenty není místo. Jinak je to plýtvání časem, drahým materiálem, ale i koksem a elektřinou,“ vysvětluje v přestávkách mezi kováním a žhavením Petr Janda.

V Jandově dílně nevznikají jen nože či sekery z vysoce kvalitních materiálů či damasteelu, ale i ze starých nástrojů, které hledá na dnes již opuštěných místech.

„Rád kovám z železa starého stovky let. Takový materiál - třeba svlak (spojnice krovu - pozn. red.) z ruin kostela na Broumovsku, z maštale Hojerova domu v Jizerských horách anebo z trosek horské chalupy - má zajímavou strukturu, ale také nějaký příběh, historii, které se stávají součástí nového nože. Zrovna na kousku z Hojerova domu je vidět, že ho dávný kovář skládal z několika druhů železa,“ vysvětluje Janda.

Staří kovářští a nožířští mistři to nedělali v minulosti jinak: Nástroj po předcích, který už dosloužil, přetavili a překovali v to, co potřebovali - v podkovu, nůž anebo srp.

Právě fáze kování nože baví Jandu nejvíc. Zažívá přitom vždy směs pocitů - vzrušení, napětí, ale i radost. Dokud není nůž zakalen, tak není nikdy jasné, zda se čepel povedla. „Nejraději bych proto koval jen ty čepele. Nakonec mně to ale stejně nedá, abych to nedotáhl až do konce, a to včetně šití pouzdra na míru nového originálního nože,“ říká.

Překování starých materiálů ho podle něj spojuje s tradicemi a umem starých mistrů. Sám se však oslovení mistr rozpačitě až úporně brání, ačkoliv sám za mistry označuje své kolegy Michala Roseckého ze Žďáru nad Sázavou či Petra Dohnala ze Starých Buk, jejichž díla lze podle něj s klidným svědomím označit za umělecká díla.

„Zrovna tihle dva, Rosecký s Dohnalem, jsou opravdu dobří. Opravdoví mistři ve svém oboru. Jiní jsou sice vyučenými šperkaři anebo zlatníky… Avšak z jejich dílen vycházejí nádherné věci,“ míní Janda.

Hodnotné nože vyrábí například i jeho známý vyučený kuchař. Zprvu je vyráběl jen pro své „kuchtění“, protože mu žádné neseděly v ruce, ale dnes z jeho dílny vycházely do detailu propracované unikátní „zavíráky“.

Plzeňský nožířský mistr Otakar Pok na téma „nůž coby umělecké dílo“ na svém webu konstatuje: „Některé nožířské solitéry lze označit za malá umělecká díla. Snoubí se v nich krása s vysokou kvalitou a funkčností. I proto jsou středem zájmu sběratelů ze všech koutů světa.“

A dodává: „Dobrý nožíř musí umět pracovat s ušlechtilými kovy i s cizokrajnými dřevy, rohovinou, parožím, mamutovinou anebo perletí. Ovládá nejen broušení, leštění, ruční a strojní obrábění kovů, ale i lapování a truhlářské práce.“

Nožíř Janda se v kovárně přebírá různými pásky či hranolky oceli a chvílemi se zdá, že přestal novináře vnímat. „Tahle je německá, tahle francouzská s jedním procentem uhlíku - slušná břitvová ocel,“ popisuje výchozí materiál.

Už za chvíli ale srší ze žhavého hranolu pod údery perlíku jiskry a Janda si takřka mazlivě pochvaluje: „Podívejte se, jak se vrstvy toho sendviče nádherně propojily. Jak se ocel krásně vyčistila a přebytečná okuj z ní vytekla,“ říká a pro názornost sahá po polotovaru dýky, která je ukovaná z několika druhů oceli - nástrojovky, hlubokotažného plechu a péroviny.

„Metalurgie je fascinující obor. Vlastně jde o chemii při extrémních teplotách. Musí se znát složení ocelí, co se v nich při vysokých teplotách děje a jak který prvek, když ho do ocele přidám (nikl, wolfram, vanad, molybden či kobalt), mění její vlastnosti. Právě tohle je dobré vědět při skládání ‚sendvičů‘,“ objasňuje Janda.

Stále více ho přitahuje návrat k tradičním pracovním a technologickým postupům předků. „Určitě nejsem sám, kdo k řemeslu přistupuje jako ke svému otisku v čase, který žijeme. Že tu po mně zůstane něco originálního, co bude lidem k užitku a potěšení ještě po další generace.“

Takovým otiskem doby je například i svatováclavský meč. Korunovační meč Janda zmiňuje s velkým respektem a úctou k práci tehdejších kovářských mistrů. „Zkoumal jsem ho sice jen podle fotografií, ale i tak mohu říct, že ti chlapi dosáhli až neuvěřitelného výsledku s vybavením, které měli v raném středověku k dispozici. Museli to být opravdoví machři.“ Nožířský či řemeslný vzor prý ale Petr Janda nikdy neměl.

V Česku jsou dva dominantní a tradiční výrobci nožů: firmy Mikov Mikulášovice a KDS Sedlčany. Jak nicméně vysvětlit polistopadové zrození desítek soukromých nožířů, kteří si v kvalitě výroby v ničem nezadají se zmíněnými firmami?

Je to i tím, že mnozí z nich se vrátili k tradičnímu a dobách Rakouska-Uherska i první republiky v Čechách i na Moravě rozšířenému řemeslu svých „šlejfířských“ (nožířských) předků? Tak jako třeba námořník Otakar Pok? Toho nožířské řemeslo po pádu komunismu natolik zaujalo, že se již na moře a loď nevrátil a stal se pokračovatelem prastaré šlejfířské tradice své rodiny.

„Nůž je vůbec prvním lidským nástrojem, který náš druh ovlivnil víc, než si myslíme. Doprovází nás už tisíce let. Berete ho do ruky každý den - ať již v kuchyni, když si mažete při snídani chleba máslem, při trampingu, myslivosti, ale i v nejrůznějších profesích. Každý z nás ho alespoň jednou denně použije,“ rekapituluje Petr Janda.

Nůž navíc už dávno není jen doménou mužů. K Jandovým zákazníkům patří i ženy, které od něj vyžadují nejenom užitkovou, ale i výtvarnou hodnotu. Ať již ho nosí v kabelce, anebo jako atypickou a leckdy i působivou ozdobu na krku. Možná i proto se Janda drží vzhledově čisté školy japonského nožířského designu.

„Ale třeba větších nožů do kuchyně se mnohé ženy až nepochopitelně bojí. I když jsou bezpečnější a praktičtější než ta jejich oblíbená pižlátka a perořízky. I má paní s tím bojuje,“ říká.

Lidé dnes chtějí podle Petra Jandy stále častěji ručně vyrobené a něčím výjimečné nože, které mají „nějakou tu duši“. A jsou prý navíc rádi, když znají člověka, který jejich nůž vyrobil.

„A pokud s ručně kovaným nožem slušně zacházejí, vydrží jim celý život. A to je možná i důvod, proč si třeba řezbáři své nože a dláta - leckdy po předcích - tolik moc hýčkají,“ domnívá se Janda. A zřejmě i proto se on sám drží zásady: „Ostrý jsi jenom tak, jak ostrý je tvůj nůž. Nikdy s ním nezacházej špatně.“

Na vzhledu a výtvarném dojmu svých nožů a kožených pouzder Jandovi sice záleží, ještě více ale na tom, aby sedly do ruky, nevypadávaly z pouzdra a spolehlivě sloužily svému účelu.

Trend některých západních zemí omezit kvůli bezpečnosti délku čepele nožů, hodnotí Petr Janda s pobavením. „O trestných činech spáchaných nožem snad něco vím. Téměř vždy jde o obyčejné kuchyňské nože, nabroušené šroubováky… anebo i vodovodní kohoutky použité jako boxery - tedy primitivní nástroje. Ve zkratce řečeno: když chcete spáchat něco ošklivého, tak si na to i jednoduchý člověk vezme zpravidla primitivní nástroj a ne kovářské dílo.“

Mikulášovická firma Mikov - obdobně jako čeští nožíři - povýšila už před časem své nože do kategorie výhodné investice. Její legendární „rybičku“ si lze koupit i se zlatou či stříbrnou střenkou. A cena tomu i odpovídá – za rybičku se zlatou střenkou zaplatíte přes 200 tisíc korun.

Lidé si ale i u Petra Jandy kupují nože do svých sbírek - leckdy i dost ceněných. Na požádání zákazníka proto ke svým nožům vystavuje i certifikát o tom, z jakých ocelí je nůž kovaný, z jakého materiálu a odkud je střenka či jakou výrobní technologii zvolil. „Všechny mé nože mají kromě toho vyraženou mou kovářskou značku,“ upozorňuje nožíř z Loučně.

Jeho kovářská výheň mezi tím vyhasla a vychladl i nově vykovaný „sendvič“ budoucího nože. Nožířský mistr má o něm opět předem jasno: lovecký nůž skandinávského typu. V myšlenkách si pohrává už jen s vhodným materiálem pro střenku. Dřevo, anebo paroží? „Uvidíme. Hlavně aby sedl pěkně do ruky,“ uzavírá Janda.

Autor textu je redaktorem Aktuálně.cz