Článek
Až u vašich dveří zazvoní politik, kterého nemáte rádi, rozhodně ho nevyhazujte. Pozvěte ho dál a něco mu nabídněte. Hlavně se na všechno dopodrobna vyptejte, podobně jako to udělala starší dáma žijící v elegantní části města Durhamu na severu Anglie. V tradiční rubrice Diář to v deníku The Times popisuje Patrick Kidd.
Zmíněná dáma pozvala na čaj kandidáta Labouristické strany Davida Sanderse. O všech možných detailech politického programu této strany s ním mluvila dvě hodiny, a dokonce mu nabídla i vynikající koláč. Když politik odcházel, zeptal se, jestli tedy může počítat s jejím hlasem. „Ach bože, samozřejmě že ne,“ odpověděla dáma. „Pozvala jsem vás dál, abyste nemohl přesvědčit nikoho ze sousedů. Dáte si ještě čaj?”
Co pijí levičáci, v čem jezdí pravičáci
Díky Václavu Klausovi víme, co je levicové. Například balená voda, snowboard nebo batůžky. Ale funguje to opravdu tak? Ovlivňují politické názory naše rozhodnutí v obchodech a supermarketech?
Zjevně ano. Wall Street Journal zveřejnil článek vycházející ze studie PR firmy Edelman, která se tímto tématem zabývá. „Lidé nevolí jen ve volbách, ale také v obchodech, kde si vybírají značky, které odpovídají jejich hodnotám,” citují Richarda Edelmana, šéfa firmy.
Ukazuje to na příkladu dvou známých a letitých konkurentů, firem Levi Strauss a Wrangler. Obě vznikly jako společnosti dodávající na trh pracovní kalhoty pro kovboje či dělníky na stavbách železnic a vyvinuly se v populární značky džín. A právě zákazníci těchto firem se v posledních letech politicky vyhranili: „levisky” kupují spíše levicoví demokraté a „wranglerky” naopak voliči republikánů. Je to vidět i podle obratu v obchodech, které leží buď v typicky republikánských, nebo naopak demokratických volebních okrscích.
Do módy kromě toho přicházejí prázdné a falešné džínové bundy.
Čím to je? Vysvětlení podle expertů není jednoduché, ale nepochybně to souvisí s tím, že se dnes i lidé z byznysu či firmy víc vyjadřují k politickým tématům. Největší dopad mají ta nejvíc kontroverzní: svatby homosexuálů, regulace prodeje zbraní či zákaz potratů.
Polarizace se týká i jiného zboží než kalhot. Demokraté v poslední době inklinují ke značkám Volkswagen, Mazda či Nissan, zatímco republikáni vyhledávají auta z továren Buick, Ford a General Motors. Co se týče piva, dávají demokraté přednost malým pivovarům a novým značkám, zatímco republikáni se drží starých dobrých piv jako Coors nebo Michelob.
Mimochodem, šampaňské Moët & Chandon a kavárny Starbucks bodují u demokratů. Není se co divit, termíny „latéčkoví liberálové” (Amerika) či „šampaňští socialisté” (Británie) nevznikly jen tak pro nic za nic.
Historky z nekrologů
Miluji historky ze zapomenuté zlaté éry žurnalismu a jakkoli je smutné, když některý z velkých novinářů zemře, jsou nekrology v britském tisku dobrým zdrojem takových historek. Což se týká i smrti Chrise Moncrieffa, jednoho z titánů britského politického žurnalismu, který déle než půl století referoval z britského parlamentu (z toho 12 let jako šéfredaktor politického zpravodajství agentury PA).
Těšil se respektu politiků vlády i opozice, ať už se v nich střídaly kterékoli strany. Byl jedním z mála novinářů, které Margaret Thatcherová oslovovala křestním jménem, a on pro ni na oplátku vymyslel vzletné přirovnání „hurikán v sukni”. Což ovšem neznamená, že měli nějak vřelé nebo nadstandardní vztahy.
Moncrieff byl na počátku kariéry známý svou slabostí pro alkohol, zejména pro irské černé pivo. Dokázal jich prý během oběda vypít až šest. V nekrologu zveřejněném v sobotních Timesech (Moncrieff zemřel 22. listopadu v 88 letech na zápal plic) autor popisuje, jak Moncrieff dělal na počátku své kariéry v Belfastu rozhovor se slavným severoirským politikem Ianem Paisleyem. Ten pojal podezření, že je mladý reportér opilý, a požádal ho, ať na něj dýchne. „Vy jste pil, pane Moncrieffe?” zeptal se. „Dva malé Guinnessy,” odpověděl novinář. „To je o dva malé Guinnessy víc, než jste měl,” řekl politik a odešel.
Facebook, který štěká...
Láskou ke skleničce alkoholu je pověstný rovněž Miroslav Kalousek, což je roky známý fakt a asi to dnes není politické střelivo, které by někdejšímu šéfovi TOP 09 dělalo velké starosti.Takže celkem zachoval chladnou hlavu, když se v televizní debatě setkal s Václavem Klausem mladším a ten byl moderátorem požádán, ať Kalouskovi do očí zopakuje to, co předtím napsal na Facebook: totiž že Kalousek je už jen „věčně opilým klaunem”.
Člověk by řekl, že zkušeného rotvajlera sociálních médií, kterým Junior je, to nevyvede z míry. A vyvedlo: následně pár desítek vteřin jen koktal a díval se všude, jen ne do Kalouskových očí.
Pes facebookový.
Ne že bych měl k některému z těch dvou mužů nějaké velké sympatie, skoro bych řekl, že jsou mi ukradení. Ale jako symptomatická scéna mě to potěšilo. Protože se v různých obměnách opakuje celkem často: ti nejhlasitější internetoví diskutéři se v reálném životě ukážou být vyděšenými a krotkými stvořeními.
Připomíná mi to historku, která se mi před pár měsíci stala u nás na vesnici. Často tu běhám kolem zahrady, kde je velmi ostře vyhlížející pes. Velmi hlasitě štěká, vrčí a cení zuby. Vždycky jsem si říkal, jak by bylo nepříjemné, kdyby se mu podařilo plot překonat.
A teď historka: někdy v létě jsme – jako obvykle – oba doběhli na konec plotu a tam byla výjimečně otevřená vrata. Majitel vyjížděl autem ven a asi něco zapomněl, protože auto stálo ve vjezdu a on byl pryč. „Sakra, tak teď mě ta obluda roztrhá,” byla moje první myšlenka. A co se stalo? Zvíře se zarazilo stejně jako já. Strachy mi málem podklesla kolena, nejsem žádný hrdina. Ale roztrhání se nekonalo. Pes přestal štěkat, dvakrát táhle zakňučel a odběhl směrem k domu.
Prostě facebookový diskutér jako z učebnice.
