Článek
Když paní Zdena Mašínová požádala pražský magistrát, aby byly exhumovány ostatky její matky, vdovy po nacisty popraveném generálovi Josefu Mašínovi, první reakce radních byla deprimující. Napsali jí, že takováto akce by byla velmi obtížná, eticky sporná, technicky i finančně náročná a zcela mimo možnosti magistrátu.
Pak se ale vedení Prahy přece jen vzpamatovalo a po roce odborných disputací si teď magistrát nechá udělat archeologickou sondu hromadného hrobu na Ďáblickém hřbitově. Aby se určilo přesné místo uložení ostatků Zdeny Mašínové starší, která zemřela v roce 1956 v komunistickém kriminále na Pankráci. A to poté, co byla navzdory smrtelné nemoci odsouzena k pětadvaceti letům vězení za ozbrojený odpor svých synů Ctirada a Josefa proti komunistické diktatuře, který, jak stojí v rozsudku, „schvalovala byť i ne výslovně, nýbrž mlčky“.
Naděje na nalezení jejích pozůstatků zřejmě není menší, než jaká byla v případě úspěšné exhumace estébáky umučeného pátera Josefa Toufara. A to díky jednomu pohřebnímu zřízenci, který paní Mašínové prozradil, do kterého z hromadných hrobů bylo tělo její maminky pohozeno.
Již v případě Josefa Toufara se ale objevily pochybnosti, které jen porostou s pátráním po pozůstatcích další známé oběti komunistické diktatury.
Je správné z hromadných pohřebišť vyzvedávat ostatky jen některých politických vězňů? Tedy těch, kteří mají jakýsi vyšší status v povědomí společnosti? Což se tím nesnižuje význam a utrpení dalších stovek mrtvých, které semlela mlýnice justičních vražd v padesátých letech?
Jeden z odborníků, pracujících na Toufarově exhumaci, forenzní genetik a soudní znalec Daniel Vaněk, rovnou mluví o „kádrování mrtvých“. V jednom z rozhovorů popisuje neudržitelnost situace, kdy při vyzvedávání ostatků pátera Toufara bylo nutné manipulovat s třinácti dalšími kostrami. Bez jakýchkoliv pokusů o jejich identifikaci.
Podle toho, co řekl paní Mašínové pohřební zřízenec, měly by být ostatky její maminky uloženy ve svrchní úrovni jednoho z hromadných dětských hrobů. Tam, kde jsou i kostřičky desítek novorozenců, jejichž jediným „proviněním“ bylo, že se narodili matkám, které byly označeny za nepřátele zločinného režimu.
Je možné si představit, že případné vyzvednutí ostatků Zdeny Mašínové lze provést bez zkoumání a následného pietního uložení i těchto nejnevinnějších obětí nelidské komunistické zvrácenosti?
Právě z podnětu takových otázek vznikl projekt Jména mrtvým, na němž se kromě Daniela Vaňka podílí historici, soudní znalci v oboru DNA, ale i bývalí političtí vězni. Jak se dočítáme na webových stránkách, jejich cílem je v první fázi vytvořit seznam zemřelých z období totalitních režimů uložených na neznámém místě nebo v neoznačených hrobech. Ty se nacházejí nejen na Ďáblickém hřbitově, ale i v Brně, Ostravě, Valdicích nebo v pohraničním pásmu.
Teprve pak by v případě souhlasu příbuzných bylo možné přistoupit k získání vzorků DNA zemřelých. A v případě společenského konsenzu by se pak mělo přistoupit k identifikaci kosterních pozůstatků, vyzvednutí a jejich důstojnému pohřbení.
Hromadné odkrývání hrobů by v plné míře vyneslo na světlo hrůzy, které komunisté chtěli navěky ukrýt v bezejmenných pohřebištích. Při zasypávání stop po svých zločinech ale nemohli tušit, že přijde doba technologií, DNA, jež mohou vrátit jména obětem jejich teroru.
Jak se ale ukazuje i v poslední době, my sami nejsme schopni udržet historickou paměť a poučit se z totalitní minulosti. Jinak bychom těžko měli vládu, kterou sestavil premiér, bývalý komunista z normalizační éry. A to za podpory současné neostalinistické KSČM.
Od takové vlády ale nelze očekávat úsilí o společenský konsenzus pro odkrývání tajemství pohřebišť, vykopávání obětí totalitních režimů a jejich důstojné pohřbívání v rodinných hrobech nebo na pietních místech.
Tím spíš je ale v zemi postižené pokročilým zapomínáním nejvyšší čas začít s vykopáváním minulosti z hrobů, které bude rezonovat ve společnosti. A v konfrontaci s konkrétními jmény znovu a naléhavěji připomínat zločiny diktatury, které měly zmizet pod nánosem anonymity.
Ano, k takové terapii a emocionálnímu zpracování padesátých let nám mohou dopomáhat mrtví, jejichž klid tím rušíme. Mysleme ale i na to, zda právě tihle mrtví by nám k tomu nedali požehnání.
