Vyděsilo mě, že část štábu 13. komnaty vytušila, o kom mluvím, říká Fabiánová o Cimickém

Když se prezident Miloš Zeman rozhodl udělit státní vyznamenání psychiatrovi Janu Cimickému, herečka Jana Fabiánová jako první veřejně upozornila, že ji tento lékař sexuálně napadl. Okamžitě se k ní přidaly desítky žen se stejnou zkušeností.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy Fabiánová popisuje, komu se tehdy svěřila a proč nešla na policii, co ji po letech přimělo promluvit veřejně.

Co vás přimělo popsat vaši zkušenost s psychiatrem Cimickým? Hledala jste k tomu odvahu? Nebo to bylo impulsivní rozhodnutí?

Na úvod bych chtěla vyzdvihnout, že si lékařů, terapeutů a ostatních pracovníků ve zdravotnictví obrovsky vážím. Mimo jiné jim vděčím za záchranu mého života a záchranu života mé mámy, která díky nim a své vůli vyhrála boj s rakovinou. Co se týče této kauzy, pokusím se to vysvětlit asi od začátku, protože to vše souvisí s tím, proč a jak jsem to nakonec zveřejnila. Asi bych měla začít tím, že jsem se o tom snažila mluvit v podstatě ihned po napadení a také že to, co zaznělo v rámci 13. komnaty, byla jen část té situace. Ten zbytek zveřejnit opravdu nechci. Podle právničky šlo v mém případě o pokus o znásilnění. Do ordinace jsem si šla pro radu poté, co se mi rozpadl vztah. Ano, mohla jsem jít jen za vztahovým terapeutem, ale on byl zkrátka veřejně známá autorita. A pokud vím, nechodili za ním zdaleka jen lidé, co potřebovali medikaci.

Komu jste tehdy řekla, co se v ordinaci stalo?

V den napadení jsem se s tím svěřila mámě, která mě ze strachu o mé bezpečí před zveřejněním výrazně varovala. Protože jsem chápala její argument, rozhodla jsem se to brzy poté sdělit alespoň mé lékařce. Ta mi odpověděla, že už o něčem podobném slyšela od několika svých dalších pacientek, ale že mi ona bohužel nemůže nijak pomoci. Že si ty ženy musím sama nějak najít a pak sama podat žalobu. Já si do té doby myslela, že pokud se svěřím jinému lékaři, ten lékař pak může podat žádost o interní šetření, alespoň na lékařskou komoru, aby se tou kauzou někdo zabýval. Přiznám se, že mě šokovalo, že lékařka nemohla nic udělat, ani když se u ní sešlo těch svědectví několik. Dodávám, že tehdy také neexistovaly sociální sítě, komunikace mezi lidmi, kteří se neznali a třeba je spojovalo jen nějaké téma, byla téměř nemožná.

Proč jste o tom nyní promluvila veřejně?

Asi v tom hrálo roli více faktorů. Zaprvé, když se letos na podzim natáčela 13. komnata a já o té situaci poprvé mluvila na kameru, překvapilo mě, že někteří lidé ze štábu sami od sebe vytušili, o kom mluvím, aniž bych ho jmenovala. Víte, já byla donedávna mnoho let v zahraničí. V České republice jsem nežila osm let. V té době jsem tudíž ani tolik nesledovala veřejné dění u nás. Poté, co jsem se vrátila, jsem tu mou ‚zkušenost‘ měla už celkem úspěšně zazděnou někde v minulosti. Jenže tím, jak reagovali někteří lidé při natáčení mé 13. komnaty… jak oni sami vytušili, o kom mluvím, to mě dost vyděsilo. Najednou jsem si totiž začala uvědomovat, že je to možná stále aktuální. Zadruhé jsem o několik týdnů později uviděla na internetu jeho obličej a udělalo se mi fyzicky zle. A upřímně jsem se taky naštvala, že se tady něco tak hrozného může dít tolik let, zdá se, že se o tom prý obecně ‚ví‘ a nikdo s tím nic nedělá. Byla jsem konfrontována s jeho obličejem na obrazovce a vědomím, že tu nespravedlnost možná dál prožívá x dalších lidí.

Proč jste posléze svůj příspěvek smazala?

Nechat ten post na mé zdi déle, než bylo potřeba jsem nechtěla, protože se mi vracely vzpomínky na to napadení a bylo mi z toho fyzicky špatně. Myslela jsem si, že post začínající slovy „Prohlašuji na svou čest…“ bude veřejností pochopen a nebude se řešit délka jeho zveřejnění. Že bude ihned jasné, že si za tím stojím. Na mém Facebooku není zdaleka vše, co jsem tam kdy napsala. Docela pravidelně obsah zdi mažu a nechávám tam jen, co chci ponechat dlouhodobě. Ten post tam byl dost dlouho, tuším alespoň dvě hodiny. Ten, kdo ho vidět měl, ho viděl, a opravdu by mě nikdy nenapadlo, že se bude v médiích opakovaně řešit délka zveřejnění mého postu, namísto aby se řešily hlavně desítky let, kdy se to tady prý „potichu vědělo“. Kdyby se to „vědělo nahlas,“ nemusela jsem možná být ani já, ani další ženy dnes na seznamu napadených.

Víte, já se dál k této kauze konkrétně nechci už moc dál vyjadřovat, ale jestli můžu jako laik teď něco navrhnout, tak prosím, abychom se zamysleli nad tím, co se dá dělat, aby měly v budoucnu případné oběti napadení alespoň snazší dovolání. Chtít po člověku, který prožil napadení, aby se nějak sám a pokud možno ihned zvedl, minul celou řadu odborníků ve svém okolí, kteří mu kvůli nějaké zvláštní systémové mezeře nemohou pomoci, a mířil sám rovnou z pozice oběti do pozice oznamovatele trestného činu… to je dost nereálný scénář, jak už je dnes asi jasně vidět.

Mluvil jsem s více než deseti ženami, které popisují takřka totožné sexuální obtěžování, napadení, nebo přímo znásilnění od psychiatra Cimického. Často mluví o tom, že znají v okolí další ženy, kterým se to stalo. Víte i vy o takových případech?

Ano, bohužel se mi ozvalo několik dalších obětí. Kauzu přebírá advokátka Lucie Hrdá, takže pokud se s ní potřebujete spojit, můžete tak učinit zde nebo přímo napsat na office@akhrda.cz. Můžete také volat přímo vyšetřovateli na policii, na telefonní číslo 603 457 989.

Jakým způsobem jste se vyrovnala s událostí, kterou jste popsala v příspěvku?

Tu situaci jsem se snažila nejprve sdělit, jak jsem psala výše. Ve chvíli, kdy mi bylo řečeno, že mi ani jiný lékař nemůže pomoci podáním nějaké interní stížnosti, snažila jsem se na to co nejdřív zapomenout, zazdít to, odpustit či pochopit, občas jsem o tom během let řekla blízkým. Bohužel, trauma ale není jen běžná vzpomínka. Trauma je vzpomínka, která se vrací tak živá, že vás i po mnoha letech může přepadnout a vhodit zpět do momentu napadení. Pokud se vám ta situace nijak nepřipomíná, je to OK. Pokud ale vidíte či slyšíte agresora nebo o té situaci mluvíte, může se to vrátit. To asi záleží na tom, co se komu dělo a jak moc na to napadení byl nebo nebyl připraven. Čím méně to čekáte a čím více je v tom násilí, tím je to asi horší.

Ženy, se kterými jsem mluvil, vám vyjadřují podporu. Mnohé z nich se rozhodly mluvit právě proto, aby vás podpořily. Cítíte, že jste spustila nějakou vlnu?

Mnoho lidí se ve stejnou chvíli rozhodlo promluvit. Viděla jsem například tweet Moniky Le Fay, oběti i svědci začali psát i tam. Vím, že se ale několik obětí rozhodlo promluvit, protože viděly, jak se do mě pustila část veřejnosti. Moc jim děkuji za soucit a odvahu.

Některé z žen, se kterými jsem mluvil, jsou ochotné například svědčit u soudu, pokud by k němu došlo. Jiné to zvažují, bojí se, nechtějí v tom být samy. Žádná z nich nechce vystupovat veřejně, zviditelňovat se. Jaké jsou teď vaše plány a pocity?

Myslím, že na takto ponižující a nepříjemné situaci se nemůže chtít zviditelnit opravdu nikdo. V českém showbusinessu už skoro dva roky nepůsobím a ani jinak opravdu nemám zájem o takovouto „publicitu“. Samy na to ty napadené nebudou, věřím, že doba už se změnila. A pokud se ještě úplně nezměnila, tak už ji, prosím, zkusme změnit. Pokud mají další napadené či svědci nějaké obavy nebo dotazy, mohou nám napsat na whistleblowers@email.cz.

Jak vnímáte Cimického reakci na Váš příspěvek?

Bez komentáře.

Co říkáte na vyjádření sexuologa Radima Uzla?

Bez komentáře.

Jaké další veřejné i neveřejné reakce jste zaznamenala? Píšou vám lidé? Jak to vnímáte? Chodí mi většinou hezké zprávy, slova podpory. Pak mi také píšou lidé, že jsem prý měla radši držet hubu. Jak to vnímám? Za slova podpory jsem vděčná, z nových svědectví je mi hrozně těžko a s nadávkami jsem celkem počítala.