Článek
I když pak jejich vztahy narušila próza Boučkové z prostředí disentu Indiánský běh, s jejímž vyzněním Chramostová nesouhlasila, vzpomíná Boučková na svou přítelkyni a učitelku herectví víc než v dobrém. „A pro mě bylo neskutečně krásné, že i oni naslouchali mně. To jsem předtím nikde nezažila. Milovala jsem je,“ napsala v e-mailovém rozhovoru pro Seznam o manželském páru Vlastě Chramostové a Stanislavu Milotovi.
Jak ovlivnila váš život Vlasta Chramostová? Je známo, že jste hrála v představeních v tzv. bytovém divadle u Vlasty Chramostové, například ve hře Play Macbeth, kterou napsal váš otec Pavel Kohout na motivy Shakespearova dramatu.
Vlasta Chramostová mě ovlivnila zásadně. Spřátelily jsme se v roce 1976, kdy mě připravovala na herecké zkoušky na DAMU, kam jsem ovšem neměla šanci se jako dcera Pavla Kohouta dostat. Nespravedlnost jednání státní moci, která se mstila za názory rodičů na jejich dětech, se mi Vlasta snažila vysvětlit a nějak ji zmírnit. U mě byl trest za tátu a jeho postoje horší v tom, že jsem s ním nikdy nežila a nemohla jeho názory „načichnout“. Propovídala jsem s Vlastou a jejím mužem u nich doma hodiny a hodiny – tehdy na sebe měli paradoxně lidi spoustu času, protože nemuseli, nemohli pracovat na své kariéře. Naše diskuze byly vášnivé, ale také jsme se hodně nasmáli; především Standa měl smysl pro nádherné absurdity. A pro mě bylo neskutečně krásné, že i oni naslouchali mně. To jsem předtím nikde nezažila. Milovala jsem je.
Chtěla jste být herečkou. Byla pro vás v tomto směru Vlasta Chramostová vzorem?
Já chtěla být herečkou nezávisle na Vlastě Chramostové. Já ji totiž jako herečku nezažila. Když jsem k ní jako učeň přišla, byla už dávno zakázaná, nesměla být v divadle a filmy s ní byly také na indexu. Já ji viděla hrát divadlo až v našem bytovém představení Play Macbeth. Ale monolog, který mi ke zkouškám vybrala, neboť rychle poznala, že nejsem typ naivky, ale nakopak charakterních rolí, byl z Antigony. A ten mi mluvil z duše. Protože Antigonu také předem odsoudili, jako mě.
Rok po vaší maturitě, v roce 1977, vznikla iniciativa Charta 77, která kritizovala státní moc kvůli nedodržování občanských a lidských práv. Byla i v této věci pro vás Vlasta Chramostová inspirací, a proto jste se stala jednou ze signatářů?
Ano. Můj podpis Charty 77 byl velmi ovlivněn přátelstvím s Vlastou a jejím mužem Standou Milotou. Ale také tím, že mě režim předem vyřadil z normálního života mladé talentované holky, která chtěla zkoušet všechno možné, ale směla být jen uklízečka. Ta nespravedlnost mě nasměrovala právě tímhle protestním směrem. Nelituju toho.
Vlasta Chramostová nesměla dál hrát v divadle, vy jste nemohla studovat vysokou školu. Byly jste si blízké i v dalších letech totality, kdy jste pracovala mj. i jako poštovní doručovatelka nebo domovnice?
Byly jsme si blízké dlouho, celou dobu totality. Vlasta se Standou byli v roce 1985 za svědky mně a mému muži na svatbě. A protože naše manželství trvá dodnes, i za to jim děkuju.
Spisovatelka Tereza Boučková.
Na konci 80. let jste samizdatově vydala knihu Indiánský běh, kde jste se velmi kriticky vyjádřila k tomu, jak se tehdy – z vašeho pohledu – chovaly některé klíčové postavy disentu, včetně vašeho otce. Máte i toto období spojené s Vlastou Chramostovou?
Vlasta byla první čtenářkou všech mých prozaických pokusů a také Indiánského běhu. Ten nás nejdřív spojil, ale pak rozdělil.
Nesouhlasila s vámi?
Víc k tomu říkat nechci, omlouvám se.
Vlasta Chramostová po roce 1989 zažila obrovský divadelní comeback, strávila téměř 20 let jako členka činohry Národního divadla. Sledovala jste dál její kariéru? Případně jak jste ji hodnotila?
Viděla jsem ji po revoluci v divadle jen jednou, v komorním prostoru v Kolowratu ve hře Kyanid o páté, kterou pro ni napsal táta. Byla tam moc dobrá. Pro mě je ale zážitek z bytového divadla silnější. A mimochodem, Vlasta ještě za totality nádherně načetla paměti Jaroslava Sieferta Všecky krásy světa.
Vlasta Chramostová zemřela ve stejném týdnu jako Karel Gott. Žena, která se stala symbolem Charty 77, muž, který je naopak spojován s tzv. antichartou. Jak prožíváte diskuze, které se odehrávají ve veřejném prostoru, kdo si zaslouží více a kdo méně pohřeb se státními poctami?
Myslím, že bychom se měli nad takové trapnosti povznést.
Je pro vás jako jednu ze signatářek Charty 77, které komunistická moc nedovolila ani studovat, třicet let po listopadu 1989 důležité ohlížet se do minulosti?
Je to stále důležitější!
