Článek
V kinech právě běží nový film Zdeňka a Jana Svěrákových, kde hraje jednu z hlavních rolí. Má za sebou ale i velkou zkušenost s americkými a evropskými filmovými produkcemi. Přinášíme vám písemnou verzi rozhovoru s jednou z nejúspěšnějších českých hereček Terezou Voříškovou.
Hrajete jednu z hlavních rolí ve filmu Zdeňka a Jana Svěrákových Po strništi bos, jehož děj se odehrává před dějem filmu Obecná škola, který vznikl v roce 1991 a byl nominován na Oscara. Myslíte, že lidé budou srovnávat?
Tu Obecnou školu mají lidé strašně rádi, proto jsou k tomuto filmu taková očekávání.
Předobrazem vaší postavy byla Libuše Šafránková, která hrála maminku malého Edy v Obecné škole. Zaujala mě informace, že režisér Svěrák po vás chtěl, abyste svou roli hrála jako Libuše Šafránková. Co po vás vlastně chtěl?
Honza měl nejdřív takovou ideu, že bych si měla Libušku nahrát, jak čte scénář, a pak to takhle udělat. My jsme se ale s Libuškou shodly, že je to blbost. Myslím, že se Honza spíš bál svěřit tu roli takhle mladé holce, což je pro mě docela pochopitelné. Nakonec přes nějaké třenice, které tam byly, jsme se dohodli, že to budu hrát tak, jak chci já. Honza mi dal důvěru a společně jsme to nějak udělali. Je to prostě jiný film, jsem živá bytost. To bych musela hrát Hitlera, abych ho mohla nějak napodobovat. Tady nenapodobuju, ale žiju ten příběh znovu. Trošku jinak.
Přišlo mi zvláštní, že jste na tuto roli vyhrála konkurz, a přitom tolik lidí s tím mělo problém: Jan Svěrák chtěl, abyste byla jako Libuše Šafránková. Zdeněk Svěrák zase říkal, že jeho ženě jste pro tu roli připadala jako příliš drsný typ. A Ondřej Vetchý, který hraje vašeho filmového manžela, s vámi nechtěl hrát, protože jste ve filmu Všiváci hrála jeho dceru…
No vidíte, nikdo mě tam nechtěl. Ty castingy byly zásadní a ty také změnily Honzův názor. A Honza jako režisér měl poslední slovo. Měl to těžké, protože jsem tam opravdu nebyla úplně vítaná, což ale chápu: Jsem mladá, ta role není konstitučně napsaná pro mě. Mně tam u té role maminky chyběla nějaká křehkost, ženskost, něha. Všechny ty maminky v těch filmech jsou hodně přísné. A já měla pocit, že taková být nechci, že bych to chtěla dělat úplně jinak. Což jsem udělala, a když to Honza viděl, tak to nakonec i chtěl.
Kde jste brala inspiraci? Sama maminkou nejste…
Okolo mě jsou pořád nějaké děti. Celoživotně. My jsme taková velká rodina, hodně divoká, děti se tam tak různě přesouvají. Moje máma je hodně ženská, hodně křehká. Myslím, že má takovou tu ženskou intuici, cit pro rodinu, cit pro to nedělat z věcí větší, než jsou. Vždycky se snažila rodinu držet pohromadě, dokud to šlo. Pak mám obě babičky, sestru, sestřenice… Mám prostě okolo sebe spoustu žen.
Na celý rozhovor s Terezou Voříškovou se podívejte zde:
Video: Jiří Kubík
Nepřivedlo vás natáčení třeba k tomu, že byste už sama chtěla dítě?
Já jsem si myslela, že budu mít dítě ve dvaceti, jako máma. Pak jsem si určitou dobu myslela, že nebudu mít děti vůbec, protože mi přišlo, že dítě má být z lásky, a já byla taková zhrzená. A teď mám zase pocit, že to může přijít úplně kdykoliv. Nebo prostě vůbec. Dostala jsem se k nějaké životní přirozenosti, podle které se řídím. Tento film je prostě postava, do které vstoupíte naplno, určitou dobu ji prožíváte a pak z ní vystoupíte. Mám nějaké vnitřní hodiny, které různě fungují, mění se - a ty poslouchám.
Pravdou je, že vypadáte velice mladě. V současné době hrajete nejen maminku dítěte ve filmu, ale i třináctiletou nebo čtrnáctiletou Julii v Romeovi a Julii…
…přesně tak. A pak se v tom vyznejte. Mám v tom bordel!
Po strništi bos je váš první film s Janem Svěrákem. Je v jeho stylu natáčení velký rozdíl oproti jiným režisérům?
Honza je jiný režisér. Každý režisér je jiný. A já pracovala s hodně rozdílnými režiséry. On je hodně náročný. V určitém smyslu je to vyčerpávající, protože on po vás chce maximum. A očekává, že přijdete z domova stoprocentně připravený. A na place už se nic nevymýšlí. Tam jde opravdu rovnou k věci.
Žádná improvizace se nepěstuje?
Ne, to vůbec. On přesně ví, co chce, má to nakreslené, jak to chce. Někdy se stane, že vás dá třeba do půlky záběru, kdy já bych to třeba potřebovala prožít, ale Honza už to přesně vidí v hlavě… Takhle se v podstatě pracuje v Americe. Tam přijdete na plac a už není čas na to něco tvořit. Honza celý ten film vidí v hlavě a tak si vás tam dosadí. V tom je to těžké. Ale hodně mě to posunulo v určitém smyslu připravenosti.
Bylo pro vás natáčení s Janem Svěrákem v kategorii top nabídek?
Určitě. Mám pocit, že poslední dva roky mám opravdu štěstí. Dotočila jsem s Petrem Zelenkou, kterého také mám strašně moc ráda, s Honzou Hřebejkem, teď Honza Svěrák… To jsou takové moje sny, takové dárečky. Honza je pro mě určitě splněný sen. Když jsem tu práci začínala dělat, tak třeba po třech letech jsem si říkala: Možná bych si troufla na to s ním pracovat. A přišlo to strašně nečekaně.
Jste filmová herečka, s výjimkou zmiňovaného představení Romeo a Julie na Letních shakespearovských slavnostech v divadle běžně nehrajete…
Máte pravdu. Nehraju v divadle proto, že nechci filmovým režisérům ubírat čas, když musíte v šest večer odjet do divadla. A hlavně já nejsem schopna podat ten výkon: Když se dvanáct hodin soustředím dejme tomu na roli maminky, tak prostě pro mě není fyzicky možné jet potom hrát tři hodiny čtrnáctiletou Julii. Je pro mě opravdu těžké se přepínat. Teď to mám tak, že nejraději dělám jeden projekt, na který se plně soustředím, před ním a po něm musím mít nějaké volno, abych se na to připravila a pak abych se z té postavy dostala. Jinak bych strašně ráda dělala divadlo a myslím si, že až přijde ta nabídka - mám taková dvě divadla v Praze, která se mi opravdu líbí – tak bych přestala točit.
Už jste rozhodila sítě?
Ne. Myslim, že to všechno musí přirozeně přijít. Ale až to přijde, tak přestanu točit a nebudu divadlu brát čas. Ráda dělám věci pořádně. Už nedělám, co jsem dělala v patnácti nebo ve dvaceti, že jsem točila šest filmů ročně. To jsem tomu ještě moc nerozuměla, potřebovala jsem si všechno vyzkoušet. Teď spíš cítím, že se potřebuju uzemnit a těm věcem se věnovat, protože jinak mi pak utíkají.
Co pro vás vlastně obnáší připravit se na roli? Při natáčení Po strništi bos jste byla dvacet dní na place, ale kolik měsíců příprav to bylo před tím?
Měla jsem zhruba dva měsíce příprav, což si dávám se svojí manažerkou vždycky, když jsou takovéto velké projekty. Podle mě nejvíc u těch filmů – a tady u Svěrákova filmu je to hodně – udělá to, co je mezi řádky. Já jsem vůbec neřešila, jak to hrála Libuška, jak to budu hrát, ale řešila jsem hodně vztah s tím Lojzíkem Grécem.
Ten hraje vašeho syna Edu.
Přesně tak. A já jsem měla intenzivní pocit – třeba je to blbě, třeba jsem se spletla – že nezásadnější moje práce na tom filmu nebo můj přínos pro něj je vytvořit si vztah s tím dítětem. Protože je to cizí dítě. Lojzík je ještě velmi specifické dítě. Intelektuální. Nemazlí se, skoro ani s maminkou. Je to fakt takový samorost. Je brutálně chytrý a jen tak něco vám nesežere. Cítila jsem, že ve chvíli, kdy se nespřátelíme a neuděláme ten vztah a tu lásku opravdovými, tak to nebude vůbec fungovat.
Takže jste dva měsíce příprav z větší části věnovala vytvoření vztahu s filmovým synem?
Ta maminka ve scénáři skoro není, takže jsem hledala taková ta tichá místa: Co kdy děláte, co ke komu cítíte, kde by se co mohlo prodat se synem. Ano, snažila jsem se Lojzíka uplatit zmrzlinou a výlety. A povedlo se.
Když navážete takový vztah, přetrvá to i po natáčení?
Myslím, že to není úplně dobré, že se to musí oddělovat. To je moje zkušenost. Samozřejmě, že jsem do Lojzíka zamilovaná, nemůžu se dočkat, až ho za dva dny uvidím, protože mám pocit, že to je můj úplně největší kámoš, ale není to dobré. To dítě je při natáčení vyrvané z rodiny a pak se do ní vrátí zpátky. A myslím si, že je dobře určitým způsobem u všech uchovat zdravé hranice.
Mimochodem, vy jste v takhle nízkém věku také zažila nějakou filmovou zkušenost?
Ne. Naštěstí ne. Moji rodiče byli rozumní. A nechali mě, až když jsem to uměla sama uvážit. Točila jsem nějaké reklamy…
…a v osmi letech také klip skupiny Lucie k písničce Medvídek.
Ano. A tím to, myslím, skončilo. Když ten klip viděl táta, tak jsem měla do patnácti zaracha.
Pak jste se ale dostala i k zahraničním filmovým produkcícm. Jak to vlastně přišlo?
Vy mi to nebudete věřit, ale je to prostě úplná náhoda. Vždycky to přijde tak jednou za pět let, já prostě najednou dostanu nějakou úplně obrovskou nabídku. Vůbec nevím, kde se vezme. Myslím, že jsem na to nebyla připravená. Když přišel seriál Missing, to byla docela velká role, vlastně čtvrtá hlavní role, tam o nás pečovali opravdu jako v bavlnce. Byl to neskutečný zážitek. Tenkrát jsem dostala velké nabídky, ale nezvládla jsem to, strašně se mi stýskalo. Byla jsem v Praze hodně zamilovaná a už jsem měla dost těch hotelů, nezvládala jsem americkou náturu. Stýskalo se mi po humoru a po tom, že si říkáme pravdu, a že někdy, když se necítíte dobře, tak se nesmějete. A v Americe se smějete furt. Pak to přišlo podruhé a teď mám pocit takové třetí vlny. Ale to už se připravená cítím.
Teď už si tedy můžete vybírat mezi nabídkami ze zahraničí a nabídkami od českých filmových režisérů?
Takhle to úplně není. To zahraničí je strašně těžké, žádný český herec to takhle nemá. Vybírat si můžou opravdu ti áčkoví herci, třeba Brad Pitt. Já určitě ne. Vybírám si mezi českými produkcemi, abych měla čas, abych ty věci dělala dobře, abych se za svou kariéru nemusela stydět. Ty americké nebo i evropské věci jak přicházejí, tak ty se snažím brát. Samozřejmě neberu nějaké malé role nebo abych hrála Rusky nebo nějaké klišovité postavy z Východu. To mě nebaví. Ale mám docela štěstí, že dostávám i jiné role a na tom se strašně moc učím.
Jaké natáčení je teď před vámi?
Na podzim točím v Čechách film s Tomášem Pavlíčkem, což je talentovaný mladý režisér. Myslím, že to bude hodně zajímavé.
