Článek
Je zima, pekelná zima. Stojím ve skladu v Modleticích a pozoruji každodenní rutinu. Vymyslela jsem si vánoční reportáž Den s kurýrem. „Dnes to bude extrémní. V tomto období odbavujeme průměrně deset tisíc zásilek, ale dnes jich je přes 12 a půl tisíce. Trochu se ještě zdržíme,“ dozvídám se hned v úvodu od manažera depa Martina Müllera.
Zima už je téměř nesnesitelná a zarývá se do celého těla. Na reportáž s kurýrem jsem se očividně špatně připravila. Myslela jsem si, že si udělám pár fotek, pak si sednu do vyhřátého auta a budu pozorovat, co se kolem mě děje, zapisovat si zajímavé údaje a fotit hezké momentky. Realita je úplně jiná. Kdo si chce vydělat, musí se otáčet a otáčení je tak rychlé, že ani nestíhám mezi jednotlivým doručováním vytahovat foťák.
„Vyfasovala“ jsem mistra svého oboru, sedmadvacetiletého Martina Ondruše, který je na špičce statistik v počtu doručovaných adres. Je útlý, když ho vidím před plnou dodávkou, divím se potichu, že tam všechny balíky naskládal sám.
Ondruš vstává každý všední den po čtvrté ráno, dá si pořádnou snídani, protože až do večera nebude mít čas se někde na jídlo stavit, a na place ve skladu DPD v Modleticích je v půl šesté ráno. To se rozjíždějí dopravní pásy, které dopravují tisíce balíků denně k více než šedesáti kurýrům.
Pneumatiky, hračky, parfémy, televize, nábytek, ale i umělé vánoční stromky, kapsle do kávy, granule pro psy, výfuky či jen řidičáky pro zaměstnance servisní firmy…
Ondruš si musí sám všechny balíky naložit do přistavené dodávky. Dnes jich má 400 a rozvézt je musí na 300 různých adres. Trasu jezdí stále stejnou a většinu zákazníků tak po šesti letech práce už zná, přesto musí hodně přemýšlet. Dozadu ke kabině dodávky musí dát zásilky, jež bude rozvážet až ke konci své trasy, naopak na začátek je třeba vecpat všechny, které rozváží jako první.
Balíky však nejsou všechny stejně veliké, těžké ani skladné, některé jsou velmi atypické či křehké. Ranní nakládání tak připomíná těžší úroveň počítačové hry Tetris, která nepřipouští špatné řešení, protože balíky, kterých je nyní dvakrát více než před rokem, zůstat v depu na ocet prostě nemohou.
„Kde je vůle, je i cesta,“ hecují se po ránu kurýři v okamžiku, když se jim nedaří vecpat objemné pneumatiky do auta. Heroický slogan však nevzbuzuje svaté nadšení, spíše chápající úsměv.
Za chvíli bude deset hodin. Kurýři stále nevyjeli a jsou nervózní. Úterky bývají co do průměrného týdenního rozvozu nejsilnější. „Dnes je to opravdu extrém, standardně vyjíždíme po osmé hodině či v půl deváté,“ říká Ondruš a volá své ženě, že se domů dřív jak v osm večer patrně nedostane.
Šichta Martina Ondruše, který pracuje jako kurýr pro DPD, začíná v půl šesté ráno ve skladu v Modleticích. „Vstávám ve čtvrt na pět, abych byl včas na place, musím se hodně nasnídat, protože i když mám svačinu, tak na ni často není přes den čas a rozbaluji si ji až při cestě zpátky na depo. Domů se teď před Vánocemi dostávám nejdřív po šesté večer,“ říká.
Sklad v Modleticích je pro DPD základním uzlem, v němž koncentruje zásilky pro Českou republiku i zahraničí. Část z nich se přímo z Modletic rozváží zákazníkům a část se třídí na odvoz pro další regiony.
Ranní provoz je nalinkován už od desáté hodiny večer předchozího dne, to přichází poslední potvrzující esemeska o tom, kolik zásilek se bude následující den ráno rozvážet. Návěsy na kamiony jsou připraveny, aby z nich zaměstnanci začali vytřiďovat svezené balíky. Do každého se vejde podle velikosti 600 až 1200 balíků.
V 5:30 začíná směna a spouštějí se pásy. Zaměstnanci depa vybírají jednotlivé balíky z útrob návěsů přistavených kamionů a pokládají je na pásy. Levý je určen pro balíky zasílané na pražské adresy a druhý mimo hlavní město a jeho nejbližší okolí. Každý se musí oskenovat, aby se do systému správně zaneslo, kam míří. Před Vánocemi projde každé ráno depem v průměru 9 až 10 000 balíků.
Nejvytíženější bývají úterky, kdy je zásilek i přes 12 000. „To už je nutné povolat posily,“ říká manažer depa Martin Müller (vlevo). Z Modletic vyráží rozvážet balíky standardně 62 kurýrů.
Po pásech putují věci různých velikostí a tvarů - koberce, pneumatiky, nábytek, hračky...
Pneumatiky jsou v prosinci často zasílaným balíčkem, avšak to není nic proti říjnu a listopadu, kdy na pásech výrazně dominují, jak si je servisy a řidiči posílají kvůli pravidelnému zimnímu přezutí.
Kurýři stojí také už v půl šesté u pásů a odebírají si z nich podle čísla ty balíky, které mají odvézt na své trase, jedné z 82 vytyčených. Každý kurýr vyráží každý den po stejné cestě, a stává se tak pošťákem, který zná svůj rajon.
Doručovatelé DPD si nakládají balíky do dodávky, jíž jezdí, sami. Právě proto se jim hodí znát dobře svoji oblast, protože dozadu (ke kabině řidiče) dají zásilky, které budou podle adresy doručovat jako poslední, a dopředu ke dveřím dodávky dají ty, které mají na své cestě jako první.
Mají rádi malé, lehké a skladné balíky. S těmi se dobře manipuluje a člověk se při jejich nakládání a vykládání tolik nezapotí.
Naopak velké, těžké a neskladné v oblibě nemají. „Nejhorší jsou ty, které obsahují více balíků najednou, což bývají například kávové kapsle. Takový balík váží i třicet kilogramů,“ popisuje Jakub Šindelář.
Poskládat stovky balíků do jedné dodávky se podobá počítačové hře Tetris. Vymyslet ten nejfunkčnější algoritmus, který pomůže balíky seřadit tak, aby nepadaly, navzájem se podpíraly a zároveň při jednotlivém odebírání kopírovaly naplánovanou trasu, je složité. Kurýři se k tomuto úkolu ráno se smíchem hecují slovy: Kde je vůle, tam je cesta. Mnohdy však takovýto slogan na hladké vyřešení rébusu nestačí.
„Dnes to je masakr. Odvážím 400 balíků na 300 adres. Mám to místo posilovny, denně v rukách přenesu zhruba tři tuny,“ říká Martin Ondruš a ukazuje, jak vypadá totálně naplněná dodávka.
Za chvíli budou všichni kurýři odjíždět po svých trasách. Ve vzduchu je cítit nervozita, protože zatímco standardně se do terénu odjíždí kolem osmé či půl deváté, dnes už se blíží desátá hodina a řidiči, zaměstnanci menších dopravních firem, které si najímá na odvoz DPD, ještě nevyrazili.
Placeni jsou přitom za doručení balíku na konkrétní adresu, nikoliv za okolní práce. Pokud na jednoho adresáta míří zásilek víc, stejně dostanou zaplaceno jen za jednoho odběratele. Proto se snaží objet co nejvíce adres a vyjet co nejdříve po rozednění, protože ve tmě se vše odbavuje mnohem hůře.
Nervózní je už i fenka Carrie, která doprovází svého pána, když se o ni nemá kdo doma postarat. „Hodně to prožívá, vše pozoruje, protože má instinkt hlídat, je z toho pak vyčerpaná,“ říká Tomáš Kosmann.
Doručovací systém každému kurýrovi před jeho výjezdem seřadí adresy na trase tak, aby na sebe efektivně navazovaly, a doručování zásilek tak probíhalo co nejefektivněji. Kurýři si však tento seznam mohou upravit podle toho, jak jsou sami zvyklí trasu jezdit.
Naloženo a můžeme vyrazit. Cíl je jasný. Doručit co nejvíce balíků a dostat se co nejrychleji domů, což dnes bude pro Martina Ondruše asi až po deváté večer. „Před covidem jsem rozvážel 160 až 170 balíků denně a před Vánoci to bylo 250 až 300. Dnes jsem na své trase dostal 500 balíků, ale to už je moc, takže jsem jich sto přenechal kolegovi na posile. Že bych se za letošní rok dostal domů před druhou, to je naprostá výjimka. Stalo se to asi dvakrát.“
9:49 - Vyrážíme na trasu Kunratice, Libuš, Krč, Lhotka a opět Libuš. Výjezd komplikuje popelářské auto, které zdržuje o další cenné minuty lehce nervózního řidiče.
9:58 - Vjíždíme mezi domky se zahradami a první zákazník dostává první balík. Je to elektronika, což jde poznat podle označení CZC.cz na krabici.
10:00 - Doručen druhý balík o několik desítek metrů dál. Je na dobírku čili převzetí trvá trochu déle. „Zhruba polovina lidí má už balíky zaplacené, druhá polovina je platí na místě. S příchodem covidu platí většina lidí kartou,” upřesňuje kurýr. Covid také pro doručovatele „zlepšil“ to, že lidé pracují na home office a jsou doma i děti, takže doručování je mnohem úspěšnější a lze si vydělat víc peněz. Dopravci obecně lákají na mzdy až 35 000 korun měsíčně. Kdo se však umí otáčet, dokáže si vydělat víc.
10:02 - Doručen třetí balík. Podle krabice nelze poznat, co obsahuje. Zhruba u poloviny balíků to však odhadnout jde. Po třech balících začíná být jasné, že samotně ježdění hlavní náplní kurýra ve velkém městě není. Řidič se rozjede, po několik desítkách sekund zastaví, vyskočí z auta, otevře dveře dodávky, vyndá balík, předá balík, odklikne předání na skeneru, popojede pár desítek či stovek metrů dál a vše opakuje.
„Dobrý den, Dééé-pééé-déééčko, mám tu pro vás balík. Můžete si pro něj sejít dolů, už jsem kousek od vás. Děkuji.“ Na větší konverzaci, podobně jako na jídlo, není čas. „Tím, jak většinu lidí už znám, tak vím, komu stačí zavolat minutu před příjezdem a komu musím volat třeba až sedm minut dopředu, protože rychleji dolů nevyjde,“ prozrazuje Ondruš část know-how.
10:04 - Dodávka přijíždí na další adresu. Tentokrát jde o takzvaný svoz, kdy zákazník balíky nepřebírá, ale naopak je kurýrovi odevzdává. Protože jich je 9, trvá to trochu déle a namísto dvou minut se řidič zdržuje celé čtyři. Ondruš si menší zásilky ze svozů dává dopředu do kabiny, aby se mu nemíchaly s doručovanými zásilkami.
10:08 - Ztráta se musí dohnat. Naštěstí další adresáti bydlí hned naproti sobě, a tak jsou v jedné minutě odbaveni oba. Pokud zákazník nemá telefon a nejde mu dopředu zavolat, je třeba troubit. „Není výjimkou, že si lidé nechávají doručovat balíky každý den,“ poodhaluje nákupní apetit lidí kurýr.
Projíždíme krajem plným zahrádek s pumpami.
Špatné pro řidiče je, když se silnice, kam má donést balík, opravuje, a musí se tak vydat pěšky, třeba sto metrů. Minuty pak naskakují, zvlášť když zákazník nemá telefon a musí se na něj křičet či troubit. „Někteří dokonce zapomenou, že si něco objednali, i když dostanou upozornění na mobil, ale když mě uvidí, tak si vzpomenou.“
Cestu zpříjemňují místní pamětihodnosti, například kostel...
...podivné zátiší...
...či zámek v Kunraticích.
Na to však nemá řidič čas. Starty mezi jednotlivými adresami jsou tak rychlé, že i veverka přebíhající přes cestu upustí v děsu oříšek a odhopkává splašeně dál k veselému transformátoru.
A takto to jde celý den. Měkké balíčky jsou většinou oblečení, podle odesílatelů jdou poznat parfémy, kosmetika, hračky, drogerie, často si lidé nechávají doručit kávové kapsle, ale i výfuky, čističky vzduchu, topení, nábytek či koloběžky, granule pro psy nebo technické průkazy k autům, počítače, telefony, nádobí, filmovou techniku, tonery, pneumatiky či zářivky.
Výjimkou není vánoční stromeček.
Nejhorších je podle zkušeností Ondruše 80 prvních adres. Balíky jsou v dodávce hodně na těsno, špatně se vyhledávají a jde je těžko přeskládávat. Navíc když si někdo objedná svoz a dodávka je plná, není kam nové balíky dát a kurýr se musí na stejné adresy vracet odpoledne. Na snímku je vidět dodávka po doručení nejobtížnější zásilky. „Teď už to půjde rychleji,“ dozvídám se.
Je 13:00, odbavena je třetina adres a na doručení zbývá ještě 273 balíků. Začíná však „dobrá ulice“, což jsou areály či budovy s mnoha firmami na jednom místě. Na jednu recepci je tak možné doručit zásilky třeba deseti adresátům najednou.
Koncoví zákazníci bývají jak soukromníci, tak firmy. Nyní je více soukromých zásilek, v listopadu to bylo 71 procent z celkového objemu. V létě si mezi sebou více balíků posílají firmy. Jejich zaměstnanci mohou být, zvláště ve velkých výrobních areálech, i svéráznější. „Do... (neslušné slovo), kde jste s tím balíkem, já pracuji a nemám čas na vás čekat!” Ozývá se „milé“ přivítání na jedné z adres. „To je v pohodě, takto se tu mluví,” přejde to kurýr.
A teď následují bloky domů, kde se opět daří doručovat zásilky rychleji. I Libuš má zajímavé zátiší...
...statečný stromek.
A stromek dodávající romantickým způsobem místním panelákům malé rozptýlení.
A následuje IKEM, Akademie věd.
A opět domky, nyní napěchované na sebe s několika samostatnými domácnostmi, takže doručování půjde opět rychleji.
U Thomayerovy nemocnice se začíná stmívat, ale ještě zbývá odbavit zhruba 100 zásilek. Doručování se tak trochu zpomalí.
Poslední adresa je odbavena v 18:48. Na depo se Ondruš dostává krátce po sedmé hodině večer. Nyní je třeba ještě odevzdat nevyzvednuté zásilky a uložit nabrané svozy (balíky posílané přes kurýra nebo nevyhovující balíky odesílané zpět).
HOTOVO! Je 19:31, Ondruš má prázdnou dodávku, v rukách odnesl přes tři tuny balíků a nachodil 27 435 kroků, což je zhruba dvacet kilometrů, a může odjet. Domů se dostává před devátou a zítra začne znovu. Doporučil by tuto práci svým kamarádům? „Tomu, kdo si chce vydělat, ano. Ale musím dodat, že člověk se musí smířit s tím, že rodinu si užije jen o víkendu, a může zapomenout na koníčky,“ říká sedmadvacetiletý otec dvou malých dětí. Sám jezdí pro DPD šest let a umí si představit, že bude tuto práci dělat celý život. „Dokud mi tedy aspoň nerupnou záda, pak možná budu vozit turisty z hotelů,“ přemýšlí.
DPD rozváží balíky v České republice 25 let. Provozuje 29 dep a dvě centrální překladiště. Lidé si mohou vyzvednout zásilky i na výdejních místech, takzvaných pickupech, kterých je 1500.
Letos je zájem o zasílání enormní, a tak DPD a další přepravci začali omezovat počet zásilek, které od e-shopů každý den přijmou. „Meziroční nárůst proti minulé předvánoční sezoně dosáhl už 100 %. Oproti běžným číslům během roku je nárůst šedesátiprocentní,“ vysvětluje důvody omezování kapacit Miloš Malaník, generální ředitel DPD.
Pro DPD pracuje 2000 kurýrů (před pěti lety to bylo 600). Devět z deseti jsou muži, ale desetinu kurýrek tvoří i ženy. Každý řidič dodávky najede během trasy ve městě asi 80 kilometrů denně, mimo město až 350 km.
Image se snaží dopravce vylepšit i tím, že v hustě osídlených čtvrtích zavádí bezemisní doručování pomocí kurýrů na kolech či tříkolkách. Kurýr na elektrokole najede až 40 kilometrů za den a na tříkolce až dvacet. Specialitou jsou také čtyři pěší kurýři, kteří za čtyřhodinovou směnu našlapou až 12 kilometrů.
Ale už je naloženo, krabička sirek by se sice do zadního traktu dodávky ještě vešla, ale veliká krabice s botami už patrně ne. Bum! Zavírají se dveře. Kurýr naskakuje do auta a na skeneru si ještě přesměrovává pořadí adres, které mu automaticky jako nejefektivnější vyhodnotil dopravní systém. „Já tu trasu jezdím, takže si to nakonec upravím podle sebe tak, aby se mi dobře jelo,“ vysvětluje sedmadvacetiletý kurýr.
A vyjíždíme. Směr je jasný - Kunratice, Libuš, Krč, Lhotka a opět Libuš. „Teď máme pár minut, než přijedeme k první adrese. Ptejte se, co potřebujete, protože pak na to nebude čas,“ vysvětluje mi Ondruš. Beru to jako nadsázku, ale za chvíli pochopím, že to myslel naprosto vážně.
V 9:58 kurýr doručuje první balík, v 10:00 odevzdává druhý, v 10:02 třetí a v 10:04 čtvrtý. U čtvrtého balíku je čas se chvíli nadechnout, protože Ondruš je na takzvaném svozu, kdy od zákazníka balíky přijímá, což je spojeno s trochu delší administrativní procedurou a balíků je navíc devět, takže namísto dvou minut trvá další štace minuty čtyři.
„Když máte devět balíků najednou, to si víc vyděláte, že,“ snažím se vtěsnat do balíkového sprintu nějakou pozitivní myšlenku. „Ne. Placeni jsme jen za úspěšně doručenou adresu, ne za počet balíků na jedné adrese. Pokud zákazník zapomene, že si něco objednával, nebo není doma, jedu na to místo úplně zbytečně,“ dozvídám se.
Na rytmus - rozjezd, jízda pár metrů, brzda, výskok, otevření dveří, předání balíku, zavření dveří, odkliknutí adresy na skeneru, naskočení do auta a nový rozjezd - si zvykám. A zvykám si i na neustálé telefonování jako v ústředně. „Dobrý den, Dééé-pééé-déééčko, mám tu pro vás balík. Můžete si pro něj sejít dolů, už jsem kousek od vás. Děkuji.“
Neumím si jen představit, jak to jde vydržet bez přestávky celý den, protože to je takový fofr, který netrénovaný člověk nemůže stíhat. „Hrál jsem fotbal, ale na to není vůbec čas. Práci tak beru aspoň jako posilovnu. Denně přenesu i tři tuny balíků a nachodím i přes dvacet kilometrů,“ říká Ondruš.
Měníme ulice a všude se opakuje ten samý scénář, avšak po prvních 80 balících se úspěšnost doručování zvyšuje a zrychluje. Balíků je totiž v dodávce méně a jednodušeji se s nimi manipuluje.
Je jedna hodina po poledni a zbývá navštívit 200 adres a dodat 272 balíků. Vypadá to bezútěšně, avšak vjíždíme do takzvaných „dobrých lokalit“, tedy rovných ulic, v nichž se snadněji řídí, do výrobních areálů, kde je na malém prostoru mnoho firem, či do administrativních center, kam si zásilky nechává na recepci dovážet i deset různých lidí. Odbavené adresy mizí ze skeneru ještě mnohem rychleji.
U Thomayerovy nemocnice se začne stmívat. To je špatné, protože tma přichází v zimě brzy a v ní se doručování zase zpomaluje.
Krátce před sedmou večer mizí z dodávky poslední balík. Uf! Teď ještě na depo, kam se odevzdají vrácené či nedoručené balíky a svozy, a kurýr může skončit a jet domů. K ženě a dvěma malým dětem se dostává před devátou. Stojí mu to za to? Dopravci lákají na mzdy kolem 35 000 korun a kdo se ohání, může si vydělat ještě víc.
Doporučil by tak Ondruš své zaměstnání i kamarádům? „Vydělat si jde dobře, ale člověk se musí smířit s tím, že přes týden neuvidí rodinu a přijde o koníčky. Každopádně si umím představit, že to dělám celý život, tedy dokud mi nerupnou záda,“ lakonicky odpovídá kurýr.
DPD je v Česku 25 let. Letošní Vánoce jsou v objemu přepravovaných zásilek kvůli covidu rekordní. Společnost tak začala limitovat svým zákazníkům počty přijímaných zakázek. „Meziroční nárůst proti minulé předvánoční sezoně dosáhl už 100 procent. Oproti běžným číslům během roku je nárůst šedesátiprocentní,“ vysvětluje důvody omezování kapacit Miloš Malaník, generální ředitel DPD.
