Všichni máme digitální demenci, říká producentka Kamila Zlatušková

Kdybys měla v telefonu už jen jedno procento baterie, co bys udělala?

Samozřejmě ten poslední, nejdůležitější hovor!

Ale komu?

Nevím, tady v Praze bych si asi zavolala Uber. My ho v Brně nemáme a já si to tu strašně užívám.

Vy toho v Brně nemáte víc. Třeba letiště, kde by přistávala letadla, nebo nádraží, které by se stále nestěhovalo z místa na místo.

To je pravda. Ale některé věci nemít je výhoda. Třeba jsme nikdy neměli Krndu.

To si už ani nepamatuji, co to bylo.

Tomu se říká vzpomínkový optimismus. Ale jestli mám odpovědět vážně, tak v Brně máme například mnohem milejší lidi v pohostinství. Když jdete v Praze a v Brně do baru nebo restaurace, je to ohromný rozdíl. A co vám asi závidím, je asi opravdu to letiště.

Ty jsi v posledních dvou letech hodně cestovala, protože ve světě představuješ svůj festival Serial Killer. Ten teď zrovna probíhá. Druhý ročník?

Ano. Loni jsme říkali, že pořádáme pilotní ročník. A protože se povedl, tak jsme ho zpětně označili jako první. Takže letos je druhý.

Jde o festival, který se věnuje televizním seriálům. Proč tenhle žánr?

Protože máme obrovské množství filmových festivalů a žádný televizní.

Říkáš, že „my máme”. Koho myslíš tím „my”?

My jako ve střední a východní Evropě. Televizní festival je velké bílé místo a spíš bylo otázkou času, kdo přijde první. Možná trochu se Serial Killerem předbíháme dobu. Že kdybychom chvíli počkali, bude na to náš region připravenější.

Ale možná by s tím přišel někdo jiný.

Ne že bych o to nějak zvlášť usilovala, ale já mám v oblibě prorážet hlavou zeď. Troufám si říct, že po prvním ročníku, zejména díky podpoře, které se dostalo festivalu v zahraničí, se ta zeď proráží snáz.

Podporu sbíráš možná i proto, že má festival skvělý název. Serial Killer. Seriálový, ale také sériový zabiják. Koho to napadlo?

Napadlo mě to jako pracovní název. S tím že to v češtině moc nepůjde do pusy. Ale když jsem to šla nechat zapsat na úřad, tak to tam důsledně vyslovovali jako „seriál killer”. Brno si v tomhle nedělá problémy, cestovka Student Agency se také vyslovovala „agency”, čti, jak píšeš.

A v zahraničí byli také nadšení, nebo ne?

Určitě. Možná i proto, že existuje slavný workshop pro televizní tvůrce, který se jmenuje podobně. Serial Eyes. V Česku jsem se paradoxně setkala s názorem, že název Serial Killer komolí angličtinu a že není dobrý. Ale v zahraničí funguje! Když jsem byla na festivalu v Edinburghu, sedla jsem si vedle člověka, který se mi podíval na jmenovku. A řekl, že pracuji ve společnosti se zajímavým jménem a čím se zabývám. Tak jsem mu řekla, že dělám festival v Brně. Ukázalo se, že je to šéf britské producentské unie a dnes nám v Británii hodně pomáhá.

Proč seriály? Je to forma, která tě fascinuje?

Když pominu filmové Nabarvené ptáče, tak audiovizuální branží hýbaly v Česku v posledním roce dvě věci: Most a Černobyl. Oba seriály. Je to prostě žánr, který má dnes v Česku i ve světě největší dopad.

Jaký je nejlepší seriál tvého života?

Dobrá otázka. (Dlouho přemýšlí.) Já se pro spoustu seriálů snadno nadchnu, ale často se stane, že mě pak zklame pokračování. Před dvěma lety jsem byla úplně perplex z Příběhu služebnice. A teď z třetí řady už tak nadšená nejsem. Miluju věci, které něco pojmenovávají, mění pravidla žánru a tvůrci se nebojí jít za nějakou hranici. To mluvím o současných seriálech. Ale člověk samozřejmě nemůže pominout věci, které viděl, když vyrůstal. Které seriály nejvíc ovlivnily tebe?

To si asi narychlo nevzpomenu.

Hodně o tom přemýšlím. Když jsem dospívala, sledovala jsem Beverly Hills. A teď strašně zbožňuju norský Skam, který je pro podobné publikum, ale úplně jiný. Byla bych hrozně ráda, kdyby se na to koukaly i moje děti. Co nemám ráda, jsou klasické žánrové věci. Serial Killer proto také není festival detektivek. Společenská témata jsou často barvitější a zábavnější než to, kdo a proč koho zabil. Samozřejmě seriály mého života jsou hlavně ty komediální. IT crowd bych mohla sjíždět stále dokola.

Vedeme doma s dětmi spor, jestli jsou ze seriálů z devadesátých let lepší Friends, nebo Seinfeld. Na oba se i dnes díváme. Ale já jsem z generace, kterou možná ještě víc ovlivnily komunistické seriály v sedmdesátých a osmdesátých letech.

Nejsi o tolik starší než já. Mně bude za chvíli čtyřicet.

A jak na ty seriály vzpomínáš?

Není to něco, co bych vyhledávala. Ale chápu, že hodně lidí ano. Důvodem je již zmíněný vzpomínkový optimismus. A samozřejmě i to, že je to něco, co mají lidé spojené se svým mládím. Rozhodně nepatřím k lidem, kteří říkají, že se věci z komunismu nemají vysílat. Na konci 90. let se diskutovalo o uvedení majora Zemana. A já zastávám názor, že když je to zasazené v kontextu, tak je to strašně důležitý obrázek o té době. A nepodceňovala bych diváky, že se na to koukají jako na svatý obrázek.

To je minulost. Jaká je podle tebe budoucnost televize?

Máme v Brně na festivalu norského producenta, který o tom mluví. O naší budoucnosti, která je ve Skandinávii ovšem už přítomností. Tam má 68 procent lidí předplaceno streamovací online platformy typu Netflix, HBO Go nebo Amazon. U nás jsou to 3 procenta. Německo je někde mezi. Ale většina našeho regionu je na tom podobně jako my. Na tyhle platformy se dívá brutálně málo lidí. Ale je to právě ona budoucnost a půjde to radikálně nahoru.

Je to dobře, nebo špatně?

Ten efekt je takový, že to už dnes pozitivně ovlivňuje tradiční televize, včetně těch veřejnoprávních. Před rokem jsme měli v Brně panel německých producentů, kde se mluvilo o seriálu Vítejte v Hindafingu. Naprosto brutální věc, starosta závislý na pervitinu si za evropské peníze pozve uprchlíky. Něco jako evropští bratři Coenové. Producenti říkali: před pár lety to bavorská veřejnoprávní televize vrátila, že nic takového dělat nebude. Ale přišel Netflix a oni na to musejí nějak reagovat. Takže ten námět vzali, oprášili a mají s tím obrovský úspěch. To samé se děje i v Norsku. Nejvíc diváků má Netflix, ale norská veřejnoprávní televize je těsně pod ním. A díky tlaku streamovacích online platforem je úspěšná i v Evropě. Přesně to má náš festival dělat. Přinášet zajímavé příklady, co se jinde daří. A zároveň pomoci exportovat ty nejlepší české věci do ciziny.

Streamování přineslo tzv. binge watching. Že si lidé sednou k televizi kdykoli chtějí a dívají se na další a další díly, dokud je to baví. My jsme se dívali jednou týdně na jeden díl. To je radikálně odlišná divácká zkušenost.

Je to trošku škoda. Festival se tím, že dělá televizním věcem projekce, trochu vrací ke kolektivnímu zážitku. Koukat se na komedii v mobilu je fajn, ale koukat se v kině nebo obýváku s kamarády je objektivně větší zážitek. A tím, že se každý dívá i na ty nejpopulárnější věci trochu někdy jindy, se z nich pak ve společnosti stane menší téma. Když má nový díl Černobylu premiéru jednou týdně, tak se o něm druhý den všude mluví a píše. Když se všechny díly zveřejní v jeden den, tak se ta pozornost rozmělní.

Co vyhraje?

Nerada dělám prognózy. Asi je lepší, když si lidé mohou víc vybírat. Na co se budou dívat a také kdy nebo jak. Takže se nabídka bude nejspíš čím dál víc tříštit a rozmělňovat. Někde jsem četla studii, že televize poprvé od svého nástupu přestala být středobodem domácnosti. Ale zase to možná otevře šanci platformám, které lidi budou naopak spojovat a udělají ze sledování televize zase společný zážitek.

Četl jsem, že jeden ze symptomů rozpadu vztahu je, když se oba partneři koukají na televizi, ale v jiný čas.

A jéje. Manžel sleduje jen ČT sport nebo Prima Zoom.

To je v pořádku. Studie byla o tom, že se dívají na stejný program, ale jindy a každý sám.

Aha. Tak to i u nás nehrozí. Že by nás zajímal stejný program.

Evropa se v posledních letech v televizní tvorbě hodně přiblížila Americe. Nedávno jsem se díval na německý seriál Dark. Kdyby mi někdo řekl, že je to americký seriál, který se odehrává v německém městě, tak tomu věřím. Má formální dokonalost americké produkce.

Podle mě nejde zase až tolik jen o formální dokonalost. Je to o celkovém směřování televizní tvorby. Firmy jako HBO a další pochopily, že je hrozně důležitý development projektů. Dělat toho třeba méně, ale soustředit se na to nejlepší. Získat kvalitní producenty a režiséry, za kterými pak jdou špičkoví herci. To je to, co teď vidíme.

Kdy vznikne takový seriál v Česku?

Západní Evropa se dívá naším směrem. Vidím to i na našem festivalu. Jsou hrozně zvědaví, s čím přijdeme. Otvírá se možnost koprodukcí, kombinovat tvůrce různých zemí. Ale nebude to jednoduché. Nedávno jsem si povídala s českým režisérem, který pracoval pro Netflix. Řekl: Mě vzali, protože jsem byl nejlevnější. Takže jsme zpátky i syndromu montovny. S tím se potýkáme pořád. Musíme s tím bojovat a západní produkce musí projevit vůli nám v tom pomoci.

Máš dva malé syny.

Ano, je jim dohromady deset.

Co oni a televize? Sedí stále u tabletů?

Jasně. Snažím se s tím bojovat. Četla jsem knížku, která se jmenuje Digitální demence…

… promiň, že tě přerušuji. Ale tu mám také. Myslím tu demenci, ne knížku.

Ano, tu máme všichni. Snažím se to nějak korigovat, u sebe i u kluků. Ale nejsem ten typ, který by propadal hysterii, že jeho dítě vzalo do ruky laptop nebo mobil. A ostatně ta knížka mě trochu zklamala. Bylo to takové konstatování, že možná je to tak, ale možná je to i jinak.

A co mají tvoji synové rádi v televizi?

My jsme se doma právě na televizi přestali v tom klasickém smyslu koukat. Takže když se na něco dívají, tak na tabletu. A nepropadám panice, protože my jsme měli večerníčky, a oni se v podstatě na to samé dívají na YouTube. Uměřeně. Dělají spoustu jiných věcí, například sportují a podobně.

Jaká technologie tě osobně nejvíc fascinuje?

To ti umím odpovědět přesně. Samořiditelné vrtulníky. Představuju si, že budou létat mezi Brnou a Prahou, abychom se semka dostávali dříve.

Moment, použila jsi slovo „semka”? To asi každého Pražáka budí ze snu. Že se „semka”, myšleno do Prahy, budou Brňáci dostávat ještě snadněji než teď.

Nedávno jsem se bavila se šéfem Leo Expresu a on říkal: My ještě do Brna nejezdíme. Já mu řekla, ať o tom ani nepřemýšlejí. Ať rovnou zavedou vrtulníky. To nabízí Uber na festivalu v Cannes. Můžeš si asi za 120 eur objednat vrtulník.

Ty sis ho objednala?

Byla jsem tam autem. Ale Cannes nemá letiště a pro zahraniční hosty, kteří přiletí do Nice nebo Monaka, je vrtulník ideální. Řekla jsem si, že jednou je na festivalu musíme mít i my.

O čem bys ty osobně chtěla natočit seriál?

Moje velké téma je vztah Čechů k menšinám. A jak se všeho bojíme. Ať už je to tablet nebo třeba uprchlíci. Chtěla bych natočit seriál, který bude tyhle strachy a fóbie ukazovat a pokud možno nabourávat. A pak mám velký sen udělat komediální seriál z hobbymarketu.

Prosím?

Češi jsou kutilové. Mám už deset let v merku naprosto konkrétní prostor, kde by se mohly odehrávat nádherné historky. Které by přesně dokumentovaly, v čem tady žijeme. Od Zemana až po to, že nejsme schopni postavit slušnou dálnici.

Každý rozhovor s někým z Brna nakonec skončí tím, že se bavíme o D1.

A divíš se? Na D1 jednou skončíme všichni.

Rozhovory Miloše Čermáka můžete sledovat i na jeho YouTube kanálu a poslouchat pomocí podcastu. Více informací najdete na jeho webu.