Všechno se mění, i fotbal. Starkův návrh na rozšíření ligy berme vážně

„Vycházejme z toho, že se I. a II. liga nedohrají. Tak co s tím? Co třeba vzít ty tři čtyři kluby ze druhé ligy, co mají vyhovující stadion, a pojďme hrát nejvyšší soutěž o 20 týmech,“ navrhl před pár dny Jaroslav Starka, šéf příbramského fotbalového klubu v rozhovoru pro Seznam Zprávy, připomeňte si ho zde:

Někdo se nad tím ušklíbl: „No jo, Starka. Jediné, co ho zajímá, je udržet za každou cenu Příbram v lize, když je teď poslední, tak vymýšlí nesmysly.“ Jiní hned na sociálních sítích začali chrlit něco o gangsterech, kterým prý vůbec není radno naslouchat.

Morální profil a trestní rejstřík Jaroslava Starky teď ale, prosím, nechme stranou a věnujme se podstatě věci. Klidně si mě kamenujte, ale jeho návrh, aby v případě nedokončení aktuálního ročníku Fortuna ligy byla soutěž doplněna 4 celky ze druhé nejvyšší soutěže a aby se od podzimu hrálo o dvaceti účastnících, po mém soudu naznačuje cestu, nad kterou by se měl český profesionální fotbal přinejmenším velmi vážně zamyslet.

Takové řešení by totiž v sobě neslo i mnohem hlubší podtext než jen zachování regulérnosti a vytvoření atmosféry, v níž by se nikdo necítil poškozen.

Jde o to, že se z hlediska finančních možností blíží velmi těžké časy. A krok, který Starka navrhuje, by vlastně obtiskl do systému soutěží vizi reality, kterou si sešněrovaná ekonomika nejspíš vynutí tak jako tak. Takže tady je ta vize: První liga o 18 nebo 20 týmech zcela profesionální, druhá nejvyšší soutěž pak poloamatérská, s významným zastoupením B-týmů. A s malou vzájemnou propustností obou soutěží. Ať už po stránce sportovní, nebo na bázi předepsaných licenčních podmínek. Zjednodušeně bych je popsal slovy: Když nemáš odpovídající stadion, tak do ligy nelez.

Ano, je to model v zásadě se blížící uzavření I. fotbalové ligy.

Kdyby někdo s něčím takovým přišel ještě před měsícem, byl bych sám naprosto jednoznačně, absolutně a nekompromisně proti. Jenže to, co se na nás valí, by stavidla přinejmenším k úvahám tohoto typu mělo otevřít.

Už v „normálním světě“ – v tom předkoronavirovém – platilo, že být nahoře, nebo dole, myšleno v I., nebo II. lize, je po ekonomické stránce, přinejmenším z hlediska možností sponzoringu, sakra velký rozdíl. Teď budou mít všichni se zdroji ještě mnohem větší problém než kdy předtím.

Někdo říká, že Starkův model by rozmělnil zdroje pro 16 na 20 hladových krků. Věc se dá ale vykládat i tak, že by ukončil hru na to, že tu máme 32 profesionálních klubů. A zúžil by počet těch krků právě ze 32 na 20.

Český hokej se myšlenkou uzavření extraligy zabývá po vzoru jiných evropských soutěží dlouhodobě. Hlasy tohoto typu se dokonce objevily krátce před závěrem základní části nedávno předčasně ukončeného extraligového ročníku. Nápad litvínovsko-kladenského ražení ovšem v danou chvíli neměl šanci projít. Klíčová většina se shodla, že měnit pravidla hry v rozehrané soutěži je… prostě prasárna. Tedy za normálních podmínek, samozřejmě.

Jenže svět, ve kterém právě teď žijeme a který se před námi otevírá, už normální podmínky skýtat nebude. A zvláštní situace si bude vyžadovat zvláštní opatření.

Kluby v rozšířené prvoligové soutěži s minimalizovanou propustností směrem níž by žily pod menším tlakem sestupu než nyní, mohly by dávat prostor levnějším, mladším hráčům.

Ano, pro toho, kdo by zůstal „dole“, tedy ve druhé lize, by se svět stal bezútěšnějším. Ale podívejme se na to, kdo z druholigistů nyní disponuje stadionem, na kterém se dá hrát nejvyšší soutěž. Snad se moc nespletu, když řeknu: Jihlava, Brno, Dukla, Žižkov, Ústí nad Labem a Vítkovice.

Ano, současné řády umožňují postup i tomu, kdo stadion nemá, ale v průběhu první sezony, kterou může strávit někde v „exilu“, musí dotyčný sehnat alespoň všechna potřebná stavební povolení a zajistit financování nového stadionu.

Jenže… Obávám se, že budeme muset vzít na vědomí realitu, že to poslední, co se v dohledném časovém horizontu bude v Česku budovat, budou sportovní stadiony.

Takže tak jako tak bude zapotřebí pracovat v nejbližších letech s infrastrukturou, která je k dispozici.

Zatím se bavíme jen o tom, jestli se nejvyšší soutěž znovu rozeběhne a odehraje v květnu a červnu, jak si myslí asi jediný člověk na planetě, tedy Dušan Svoboda, předseda Ligové fotbalové asociace. Anebo v červnu a červenci, jak doufá UEFA, která by pak v tomto návrhu harmonogramu ráda v srpnu odehrála pohárová předkola další sezony a od 12. září pak spustila celé to kontinentální soukolí v tradičním rytmu znovu naplno - více zde.

Jenže i tenhle plán UEFA se jeví jako mimořádně optimistická vize. Na čem to všechno závisí? Samozřejmě na momentu, kdy se v jednotlivých zemích podaří dostat pandemii za její vrchol, kdy se výrazně sníží riziko šíření nákazy nebo se vyvine a bude běžně k dispozici účinný lék.

Až národní vlády uvolní karanténní opatření, bude možnost dohrát ligové soutěže. Všude nejspíš bez diváků. Ano, je to jako polévka bez koření, ale pro všechny kluby a ligy je podstatné zápasy uskutečnit a odvysílat v televizi. To totiž umožní naplnění televizních a sponzorských smluv.

Rizika s sebou přináší i samotné kočování autobusů s fotbalovými týmy v rámci jednotlivých států. V Anglii proto reálně zazněl návrh dohrát soutěž jen na několika málo stadionech. Podobně jako na Maltě, kde se velká část ligových zápasů po léta hrála na ústředním stadionu Ta' Qali.

Pak je tu problém s tím, že kdykoli se u jednoho hráče objeví opět pozitivní nález, musí do karantény celý jeho tým. A mužstvo soupeře. To by přineslo do termínovek další zmatky.

V Česku proto debatujeme, jestli se nespokojit se 30 koly a zbavit se baráže. Někteří, logicky zejména červenobílí fanoušci, si dokážou představit vyhlašování mistra dokonce i po nekompletních 24 kolech.

A hlavně se hledá klíč, jak obsadit evropské poháry. Jednou z variant, které Dušan Svoboda zmínil, jsou koeficientové zisky českých týmů v evropských pohárech za posledních 5 let. Z našeho infoboxu snadno vyčtete, kdo by na tom byl nejlépe.

Další z možností je dozajista okopírovat pořadí a pohárové zástupce z minulé sezony. Nejlepším možným řešením pak každopádně bude, když si postupový klíč pro případ nedokončení národních soutěží určí sama UEFA.

Ale je tu ještě jedna otázka: Co ten klíč bude otevírat? Nikde totiž není psáno, že se letos evropské poháry vůbec budou moci znovu rozeběhnout. A to nejen dokončení sezony 2019/20, ale i rozjezd sezony příští.

Mezinárodní fotbal totiž vyžaduje mezinárodní pohyb. Přinejmenším přesouvání fotbalových týmů. A hranice jsou zavřené, a to zdaleka nejen ty české.

Na výjezdy mnohatisícových fanouškovských eskader po Evropě přinejmenším pro tento kalendářní rok zapomeňme rovnou. Ale i samotné fotbalisty by musely národní státy pustit přes své hranice. A to se vůbec nejeví jako nějak samozřejmá věc, naopak jako velký potenciální problém.

A pokud by se třeba i z těchto důvodů neuskutečnily Liga mistrů či Evropská liga 2020/21, znamenalo by to další obrovskou ekonomickou ránu. Pro UEFA, pro všechny. Pro kluby velkých i malých zemí. A pro ty české samozřejmě tuplem, protože z tuzemských televizních práv na klubové úrovni opravdu nikdo nezbohatne. A právě z bonusů od UEFA plynuly v posledních letech především do Plzně či na Slavii opravdu životodárné desítky až stovky milionů, které se pak ve formě nákupů hráčů přesouvaly částečně i na další tuzemské adresy.

Tak či tak budou mít oproti normálu problémy úplně všichni na kontinentu, což utlumí přestupní trh, přinejmenším objemy peněz, které se na něm budou točit. Takže ani tradiční český model „když nemám peníze, prodám hráče“ nebude úplně funkční, protože sehnat solventního kupce bude prostě problém.

No a všechny tyhle chmurné, ale obávám se, že poměrně dost realistické vize směřují k tomu, čím jsme začali. To znamená k nějaké zásadní úpravě regulí či herního řádu českých soutěží. Úpravě, která by profesionálním klubům alespoň trochu usnadnila jejich důstojné přežití.

Cesta, kterou naznačil Jaroslav Starka, může být správná. Přinejmenším by se jí měl někdo začít vážně zabývat. A mezi kluby už se opravdu o rozšíření ligy, byť spíše na 18 účastníků, začíná dost hlasitě mluvit.

Nejpravděpodobnější variantou ovšem je, že se absolutně nic měnit nebude, protože na Dušana Svobodu by to prostě bylo moc práce.

Ano, na palubě potápějícího se Titanicu lze též bezpochyby nonšalantně tančit až do poslední noty.