„Všechno bude fajn.“ To je přístup Borise Johnsona, který se dnes patrně dozví, že bude premiér

„Zavři oči, všechno bude fajn,“ zpívá Janek Ledecký v jednom ze svých hitů. Přesně v tomto duchu přistupuje velký favorit na post britského ministerského předsedy Boris Johnson k dalšímu vývoji dění ve Spojeném království. Autor knihy o Winstonu Churchillovi, tedy státníkovi, který v roce 1940 Britům nezastíral, že má pro ně jen krev, pot a slzy, bagatelizuje dopady brexitu, a to včetně scénáře, že se Velká Británie rozejde s Evropskou unií ve zlém a bez dohody. Boris hubuje BBC, že šíří ohledně brexitu negativní a pochmurnou náladu.

Theresa Mayová v létě 2016 stanula v čele londýnské vlády v jednom z nejméně vhodných okamžiků, co kdy který britský premiér zažil. Situace Borise Johnsona (triumf Jeremyho Hunta by byl naprostou senzací ve stylu mistrovského titulu fotbalistů Leicesteru) není o mnoho lepší. Vlastně není vůbec lepší. I když se Brity snaží přesvědčit o opaku, v jednáních s evropskými lídry už toho asi moc nedosáhne.

Zaprvé je pro Unii brexitová smlouva, která několikrát ztroskotala v britském parlamentu, prostě dojednaná a tahle Pandořina skříňka se podle Bruselu už otevírat nebude. Průvodní politická deklarace se ale změnit může. Zadruhé, i když se Boris Johnson tváří, že s podle něj zpackaným vyjednáváním s EU nemá nic společného, byl od července 2016 do července 2018 ministrem zahraničí. Jako šéf diplomacie se nejen ve věci brexitu příliš nepředvedl. Není příliš důvodů se domnívat, že si coby ministerský předseda povede lépe.

Už jen proto, že jeho mandát bude velice křehký. Nejspíš se stane premiérem, který nevzešel z parlamentních voleb. Už dlouho dopředu mu pak část jeho partajních kolegů vyjadřuje nedůvěru a minimálně pět ministrů chce rezignovat v případě, že Johnson Hunta skutečně porazí.

Vidina předčasných parlamentních voleb je něčím, co Johnsonovi k jeho předpokládanému vítězství hodně dopomohlo. V očích členů Konzervativní strany, kteří o novém předsedovi rozhodovali, má Boris Johnson mnohem větší šanci porazit lídra labouristů Jeremyho Corbyna než současný ministr zahraničních věcí Hunt. Johnson si předčasné parlamentní volby údajně přeje co nejdříve, protože mu jeho vítězství dá určitou dynamiku, onen časově omezený vítr do plachet.

Corbyn si přeje volby také s poukazem na to, že Johnson nemá pro vládnutí Británii v kritickém období potřebný mandát. Johnson a Corbyn jsou dva skutečné politické protipóly, což by mohlo ještě více zvýraznit pravděpodobné rozhodnutí Labour Party jít do voleb s požadavkem setrvání země v Evropské unii. Johnson chce naopak vyvést Spojené království k 31. říjnu letošního roku i za cenu toho, že půjde o tzv. divoký brexit.

Připomeňme, že se v Borisu Johnsonovi „skrývá“ bývalý novinář, který ovšem hned na své první žurnalistické štaci v The Times dostal vyhazov poté, co si v článku jednu z citací jaksi vymyslel. Jako mnohem později ve vrcholné politice i v médiích dostal Boris druhou velkou šanci a stal se bruselským zpravodajem The Daily Telegraph. Chytil ji za pačesy a velmi rychle se na počátku 90. let stal britským novinářským euroskeptikem číslo 1.

Jeho příklon k brexitu z roku 2015 tak má mnohem hlubší a starší kořeny, než se lidé domnívají. Johnson, který celý život těží ze svých studijních „kamarádšoftů“ z Oxfordské univerzity, je právem považován za charismatického spíkra, který je schopen před jakýmkoliv publikem promluvit na jakékoliv téma. Obsah jeho vystoupení bohužel za formou často povážlivě pokulhává…

Ze studií na Oxfordu si Boris neodnesl jen užitečné kontakty, ale také třikrát zlomený nos z ragbyových klání. Borisův tah na branku ostatně odnesl během jedné z Johnsonových zahraničních cest křehký japonský školák, jehož britský politik při razantním průniku nemilosrdně smetl. Jako jeden z pilířů v ragbyovém mlýnu dokázal Boris Johnson v minulosti ustát nejrůznější aféry a nešikovné výroky, které by v součtu nejspíš kterémukoliv ostrovnímu politikovi bývaly zlomily vaz.

Jenže osobní popularita blonďatého rodáka z New Yorku, vlastním jménem Alexander Boris de Pfeffel Johnson, zůstává trvale nesmírně vysoká a poskytuje mu nebývale silný „ochranný plášť“.

Když v létě 2016 Boris Johnson ve vysloveně vítězném postavení nečekaně vycouval z volby předsedy Konzervativní strany (a tudíž i premiéra), považovali to Britové oprávněně jako výraz slabosti a důkaz, že Boris nemá na to nést na svých bedrech opravdu velkou odpovědnost. Existovala všeobecná shoda, že na tuto vrcholnou funkci může Johnson jednou provždy zapomenout.

O tři roky později má příliš hlučný politik klíče od Downing Street 10 v podstatě v rukou. Někdy na podzim snad mají konečně vyjít dlouho očekávané vzpomínky Johnsonova bývalého kamaráda a spolužáka Davida Camerona, který se se svým vydavatelem nemoudře dohodl, že knížka vyjde až po brexitu.

Zhruba touto dobou se memoárové pero snaží pravděpodobně uchopit Theresa Mayová. Snad stačí svou knížku dokončit a vydat dříve, než její pravděpodobný nástupce v premiérském křesle skončí.