Vše o platech. Fotbalovou ligu tu kopou milionáři i kluci za 10 tisíc měsíčně

Dvě konkrétní události, vstup čínských vlastníků do Slavie a stramaccionovský projekt ve Spartě v posledních čtyřech letech zcela zásadně změnily předchozí zvyklosti na českém trhu fotbalové práce. Otevřely nejen cizincům, ale následně i nejlepším českým hráčům zcela nové finanční horizonty. Takové, jaké se jim do té doby mohly rýsovat výhradně za hranicemi země.

Je to osm let, co Spartu opouštěl Tomáš Řepka. Ročně si v ní tehdy mohl přijít na částku přesahující 10 milionů korun. Teď žijeme v době, kdy slávista Tomáš Souček může nastřádat i sedminásobek. A na Řepkovu platovou hladinu, v jeho éře exkluzivní, se nyní hravě dostane celá řada fotbalistů obou pražských „S“.

Však také jejich rozpočty skokově nabobtnaly od tradičních a zavedených 250–350 milionů k částkám přesahujícím miliardu korun. Detailněji jsme téma rozpočtů jednotlivých klubových celků nedávno rozebrali zde. Dnes se zaměříme na oblast, do níž vedle částek na transfery směřuje nejvíc finančních prostředků, tedy na platy a další příjmové složky fotbalistů a lidí kolem nich.

A začněme od vrcholku pyramidy. Na ní stojí Tomáš Souček, který v létě podepsal s klubem nový kontrakt a dostal v něm finanční podmínky, které se dají srovnávat s tím, co berou jeho kolegové z národního týmu, působící přitom ale v německé bundeslize. Součkův plat tedy od léta odpovídá třeba příjmu Pavla Kadeřábka, který v Hoffenheimu bez započítání prémií vydělá ročně 2 miliony eur, to je 51 milionů korun. Vladimír Darida v Herthě 63 milionů korun.

Že se na srovnatelnou platovou hladinu dostane český fotbalista působící v českém klubu, to by ještě před pár lety přišlo všem jako naprosté sci-fi.

Uvádí se, že Součkův měsíční základní plat činí 3,3 milionu korun. Vedle toho mu byl za každou sezonu, kterou v rámci platnosti kontraktu stráví ve Slavii, přiznán pevný bonus 10 milionů korun. Snadnými počty se dostaneme ke zjištění, že se Součkovi dostalo jistoty ročního příjmu 50 milionů korun.

Vedle toho se může těšit na podíl na pokladu, který bude ve Slavii rozdělen v kabině za účast v Lize mistrů. Odhadněme, že z tohoto měšce může kapitána Součka osobně potěšit třeba 10 milionů korun. Obhajoba titulu? Orientačně další 3 miliony. A připočtěme i prémie za uhrané ligové body. Slavia má šanci uhrát jich kolem 70, při padesátitisícové prémii za bod by se tak Souček dostal k dalším 3,5 milionu korun. A další osobní bonusy může přidávat za další jednotlivosti, například za nastřílené branky.

Poskládat z bonusů a prémií přinejmenším 20 milionů korun, jež by mu ještě vylepšily jeho padesátimilionový základní příjem, by tedy pro Tomáše Součka neměl být větší problém.

Tomáš Souček zmiňuje, že má v hlavě vedle myšlenek na případný přestup do opravdu velmi kvalitního evropského klubu i úvahu o tom, že by ve Slavii setrval. Plat, který v ní bere, v tom hraje dost zásadní roli, protože zhruba polovina klubů působících v bundeslize či Serii A už by mu nebyla schopna jeho aktuální plat ani dorovnat, natož ještě nějak výrazně vylepšovat.

Pro profesionální sport v Americe je otevřené informování o platových poměrech sportovců samozřejmostí, i v západní Evropě mají média k těmto informacím viditelně dosažitelný přístup. V Česku pořád platí, že mluvit o platech je prakticky tabu. Pokusili jsme se ho prolomit.

Většina českých ligových klubů, které redakce Seznamu oslovila s otázkami na tuto oblast, se rozhodla ponechat je bez komentáře. Našly se ovšem i čestné výjimky, které prozradily alespoň orientační platové hladiny v jejich klubech, případně nastínily svůj princip prémiového řádu.

Tyto informace jsme propojili s poznatky, jež jsme dlouhodobě sbírali v kontaktu s několika osobnostmi, jež jsou součástí českého fotbalového prostředí a informace o podmínkách některých konkrétních smluv mají přímo z první ruky, o jiných si udržují přehled. Jejich podmínkou bylo zachování jejich anonymity. Naší ambicí bylo poskládat společně mozaiku, která našim čtenářům umožní učinit si barvitou a plastickou představu o tom, jak jsou v současné době čeští ligoví fotbalisté placeni.

Představení aktuálních ekonomických možností Tomáše Součka už nám zároveň zobrazilo i strukturu příjmů u fotbalistů působících v české lize.

Základní plat doplňují v některých případech fixní bonusy, ať už při podpisu smluv, nebo za každou odehranou sezonu. „Hráči Sparty dostávají klasické výkonnostní bonusové složky mzdy. Za nominace k utkáním, počty odehraných zápasů, bonusy za týmový úspěch. Dále jde o individuálně nastavená kritéria,“ sdělila ve své odpovědi pražská Sparta.

Začněme od základních platů. Orientačně lze u každého klubu hovořit o třech platových skupinách: o mladých, v lize začínajících fotbalistech, pak o standardním jádru a také o hvězdách klubu

Ve Slavii se podle zjištění Seznamu začíná platová struktura budovat od základního platu 250 000 korun. Ten dostane mladý hráč, třeba typu Lukáše Provoda, jehož ligová kariéra je teprve ve své prvotní fázi. Z hráčů pravidelně cestujících k zápasům ligového týmu má příjem nižší nežli tento základní standard jen teprve 18letý gólman Jakub Markovič.

Někde mezi 400–500 000 korun měsíčně by se podle zdrojů Seznamu měly pohybovat základní platy velké části slávistů, někam sem si typově zařaďme Kudelu, Masopusta, Frydrycha, Traoreho,Ševčíka či Coufala.

O něco lepší podmínky, zhruba 750 000 korun, by měl mít ve smlouvě chlapík z druhého kraje obrany, tedy Jan Bořil. Rychlého Olayinku by zdroje viděly kolem 800 000, ještě výše pak stojí zkušení Hušbauer a Škoda, berou orientačně kolem 900 000 korun měsíčně. Připomínáme, že stále jde řeč výhradně o základních platech.

Z takto nastavených slávistických měřítek „uletěla“ ještě výš smlouva její hlavní hvězdy. Jak už víme, na již zmiňovaných 3,3 milionu korun měsíčně povyskočil plat Tomáše Součka.

Jakkoli se zdroje Seznamu v řadě svých informací nebo kvalifikovaných odhadů velmi často doplňovaly a zapadaly do sebe, našlo se i několik ojedinělých příkladů, kdy se dotyční ve svých pohledech na věc lišili i velmi zásadně. A to například u Nicolae Stancia. Zatímco jeden ze zdrojů jej zhruba s 800 000 Kč měsíčně přiřadil někam poblíž Hušbauera se Škodou, další ze zdrojů operoval v souvislosti se Stanciem s mnohem vyšší sumou, přesahující podle něj možná i 2 miliony korun měsíčně.

Způsob, jakým mají jednotliví hráči nastavené výkonnostní či cílové bonusy, jsou v rámci celé ligy naprosto individuální, je prakticky nemožné popsat je nějak systematicky. Každý hráč má v kontraktu to, co si spolu s agentem před podpisem smlouvy vydupe. Právě tyhle jednotlivosti poskytují oběma stranám největší manévrovací prostor při jednáních.

Co se týče prémií za uhrané body, mohou se ve třech nejsilnějších klubech pohybovat orientačně kolem 50 000 korun za bod, má to ale jeden háček: Na rozdíl od konkurence totiž Sparta, Slavia i Plzeń vyplácejí tyto prémie toliko po vítězstvích, za remízu přijde prémie na účet jen v případě mimořádných utkání, což jsou v zásadě vzájemné duely velké trojky.

Hráči mívají v kontraktech i bonusy za vstřelené góly, zadáci a gólman i za mače, jež absolvují s nulou na kontě obdržených gólů.

Z běžných zvyklostí, kdy jiní slávisté dostávají za gól nejvýše 25 000 korun, vyčnívá Milan Škoda, který je na každé své vstřelené brance zainteresován 150 000 Kč. Na podzim ovšem v lize skóroval zatím jedinkrát.

O to víc ho stále může u srdce hřát mimořádný dárek, kterým mu šéf klubu Jaroslav Tvrdík před 3 lety začal účinně léčit lehký splín plynoucí z neuskutečněného přestupu Škody do arabského světa či do čínské ligy. Tím dárkem se stal každoroční pevný bonus 10 milionů korun splatný na jméno Milan Škoda.

O stupínek níž než Slavia stojí v pyramidě fotbalových platů sparťané, byť jejich umístění v ligové tabulce tomu v průběhu podzimu mnohdy neodpovídalo.

Nejlépe placeným fotbalistou je tu obránce Semih Kaya. Základní plat má srovnatelný se Součkem. Kaya ve Spartě bere 1,5 milionu eur ročně, což odpovídá v přepočtu na koruny měsíčnímu platu ve výši 3,23 milionu Kč.

Středopolař Kanga by měl mít kontrakt na 1 milion eur ročně, měsíčně tedy k němu putuje v přepočtu 2,15 milionu korun. Tedy v položce základního platu.

Podobnou sumou obšťastňuje Sparta měsíc co měsíc i izraelského fotbalistu Tala Ben Chaima, byť fotbalového užitku má z jeho působení vinou hráčových zdravotních problémů a možná i jeho osobitého přístupu, opravdu minimum.

Plat přes milion měsíčně má i Georges Mandjeck, někde těsně pod toutu hranicí by se mohli pohybovat Bořek Dočkal a Václav Kadlec.

Zatímco ve Slavii se první nahlížení do jejího ligového kádru startuje platem 250 000 korun, na Letné leží tento standard na 150 000 korunách. Většina hráčů Sparty se platově pohybuje někde mezi tímto minimem a úrovní 800 000 Kč, nad níž už se vyskytují jen jmenované hvězdy. nebo chcete-li fotbalisté, které Sparta při podpisu smlouvy za hvězdy považovala.

Viktoria Plzeň už přeci jen pracuje s rozpočtem nižším než pražská „S“, podrobnosti o tom najdete zde, a s tím přímo souvisí jedna zásadní odlišnost, uplatňovaná při konstrukci smluv plzeňských hráčů. Na rozdíl od Sparty či Slavie tady nikdy nebyla ani jedna smlouva takříkajíc ustřelena do vesmíru, ve kterém se statisícové měsíční platy mění v milionové.

Nejlepší kontrakt má podle všeho David Limberský, jeho základní plat však nepřesáhne 800 000 měsíčmě. Běžné by měly být smlouvy na 300 000 měsíčně, které mohou mít hráči typu Jana Kovaříka. A smlouva pro začínajícího mladíka? Počítat může zhruba se sumou 120 000 měsíčně.

Plzeň je opatrná, nemá za sebou tak silné finanční zdroje jako Slavia se Spartou, takže pokud si viktoriáni chtějí vylepšit životní úroveň nad rámec toho, co jsme si právě popsali , musí si další peníze uhrát v pohárové Evropě.

Loni plzeňskou kasičku výrazně vylepšila Liga mistrů, letos je v tomto ohledu v Plzni trudněji. Stejně jako v jiných klubech se z bonusů od UEFA dostane do kabiny obyčejně 15–25 procent částky, dle aktuální dohody.

Mezičlánkem mezi českou Top 3 a „zbytkem světa“ je FK Jablonec. Zatímco pro všechny ostatní ligové kluby podle zjištění Seznamu nyní platí, že ze zásady odmítají dát novému hráči základní plat přesahující hranici 200 000 korun měsíčně, jablonecký šéf Miroslav Pelta se ještě v zóně 200–300 000 Kč pracovat nebojí.

A bývaly i časy, konkrétně před obviněním Pelty z dotačních machinaců a následném odchodu části jabloneckých sponzorů, kdy Pelta rozehrával i mnohem větší partie. Kupříkladu Tomáše Hübschmana zlákal po konci jeho kariéry v Doněcku na plat 650 000 korun měsíčně, což byl na české poměry mimo Top 3 mimořádný počin. Když se pak z popsaných důvodů musel Jablonec poněkud uskrovnit, Hübschman souhlasil se snížením kontraktu zhruba na polovinu.

V Baníku Ostrava pootevřeli kasu v zimě 2018, kdy vyhodnotili, že je nutné kádr ohrožený sestupem opravdu výrazně posílit. A zlákat do klubu zkušené fotbalisty typu Martina Filla či Jiřího Fleišmana vyžadovalo přijít i s nabídkou platu, která výrazně vybočovala z ostravských zvyklostí. Nicméně po tomto ukročení z linie, kdy šel Baník údajně do smluv mezi 300–400 000 korun, se posléze zase vrátil do předchozího šetrnějšího módu.

Možná vůberc nejpřekvapivější informace, kterou Seznam získal při sběru dat a podkladů pro tento článek, je spojena s opravdu pozoruhodným ústřelem, kterého se loni v září dopustila pražská Dukla. Ta v (marmé) snaze oživit své záchranářské naděje, přilákala takřka 38letého slovenského obránce Jána Ďuricu za základní plat našlehaný na 500 000 korun měsíčně. Je pravda, že Ďurica měl statut volného hráče a Dukla tedy nic neplatila za jeho transfer, ale i tak šlo o plat v těchto patrech tabulky nevídaný. Nakonec si Ďurica zlomil žebro a Dukla spadla.

Vraťme se ale do současnosti. Jak jsou platové poměry nastavené v dalších klubech, snad nejlépe naznačí trojlístek klubů, který o tématu informoval nejotevřeněji. Díky tomu tedy víme, že mladý začínající hráč si v Teplicích zkraje bude muset vystačit s platem 10 000 měsíčně, ve Zlíně s 15 000 a na Slovácku i s 25 000 korun.

Stadardní, už zavedenější členové kádru už s penězi vystačí lépe. V Teplicích dostávají kolem 70 000 korun, na Slovácku hovoří o hranici 50 000 korun a výše. Zlín, který hrál nedávno i v pohárové Evropě, nabízí hráčům až 90 000, jednomu nejlépe placenému hráči vyšel vstříc platem 150 000 Kč.

Na podobných principech hospodaří i další kluby „zbytku ligy“. Hvězdy a klíčoví hráči si mohou „uskočit“ až na 150 či 200 000 Kč, největší množství liggových hráčů se podle všeho vejde do intervalu 40–90 000 korun, podle zkušeností a významu pro tým.

A jak se tu pracuje s prémiemi? Zlín dává za výhru 30–35 000 korun, další prémie jsou pak individuální. U Teplic se hráč za bod dočká 5–15 000 korun, výjimečně víc. Dalším motivačním prvkem je pak umístění v tabulce po každém ligovém kole. Za každé vyšší umístění nad 8. příčkou se prémie procentuálně zvyšuje, když se klub posouvá na pozice pod půlkou tabulky, je to naopak.

Podobně jako u Stancia se zdroje Seznamu výrazně rozešly ještě při hledání odpovědi na otázku, kolik berou dva nejúspěšnější trenéři posledních let.

U Jindřicha Trpišovského vnímá jeden ze zdrojů jeho příjem v dimenzi 900 000 korun měsíčně s dodatkem, že vedle toho má trenér Slavie nasmlouvané extrémně vysoké prémie.

Z úst jiného insidera však zazněl názor, že v případě Trpišovského by dotyčného vůbec nepřekvapil měsíční plat 2,5 milionu korun.

Která z těch verzí je pravdě blíže, se tedy možná dozvíme až někdy časem. Stejně jako u plzeňského Pavla Vrby, kde zase jeden zdroj mluví o platu 600 000 korun měsíčně, přičemž jiný insider místo toho nabídl zákulisní postřeh, že Vrba by měl Plzeň údajně přijít na 20 milionů korun na sezonu. Což se hypoteticky nemusí vylučovat ani se zmiňovanou výplatou. V takofém případě by si pak Pavel Vrba musel dvě třetiny svého finálního přjmu vysloužit na výsledkových a cílových prémiích a bonusech.

U Václava Jílka by se měl jeho základní plat ve Spartě pohybovat v rozmezí 400–500 000 korun měsíčně, Petr Rada by v Jablonci mohl mít čtvrt milionu. A posledním trenérem, který překračuje hranici 100 000 korun měsíčně, bude patrně ostravský kouč Páník.

A na závěr ještě dva poznatky o platech klubových funkcionářů: U Tomáše Rosického se předpokládá, že i jako sportovní ředitel Sparty dostává stejné finanční ohodnocení, jako když za klub po návratu z Arsenalu ještě několikrát hrál. Takže to vypadá na milion korun měsíčně.

Ve Zlíně se oproti tomu pohybují v trochu jiných ekonomických dimenzích. A Zdeněk Grygera, tedy Rosického spoluhráč z Eura či Nedvědův z Juventusu, začínal ve Zlíně funkcionařit za 30 000 korun měsíčně, až po roce dobré práce se dočkal trojnásobku.

I tohle až bizarní srovnání částek, které brali ti dva mladí muži na začátku svojí nové, funkcionářské kariéry, jen podtrhává fakt, že ligové prostředí tvoří teď dva odlišné světy, těch bohatých a těch ostatních. Zatímco všude jinde – a v platech zejména – se rozdíly jeví až děsivě, na hřišti jako by se přitom v některých zápasech chvílemi setřely.

Vidět ale hypoteticky v jednom koutě parkoviště vozový park sparťanů a ve druhém například opavskou flotilu, pak bychom se při hledání odpovědi na otázku, kdo je kdo, pravděpodobně nesekli.