Článek
Jezdíš na dovolenou k vodě?
Jezdím. Vlastně poslední dvě naše dovolené s Terezkou jsme byli na Lago di Garda. Předtím, než se narodil Jiřík, jsme byli v jižní Patagonii. Takže ano, asi k tomu mám blízko. Táhne mě to tam.
Musíš tam i trénovat?
Záleží kdy, ale většinou ne. Když je to v půlce sezony, tak je to většinou taková kratší týdenní dovolená, tak tam se snažím něco dělat. Ne na vodě, ale řekněme, že jezdím na kole, nebo si jdu zaběhat. Já nevydržím nic nedělat, ale není to tak, že bych musel. Jenom chci.
A jak dlouho vydržíš nic nedělat?
Úplně dlouho ne. Snažím se odpočívat, ležet, ale do toho mám třeba jeden trénink denně, nějaký kratší. Pak mám třeba problémy před závody, že blbě spím. Jak je to tělo moc odpočaté, tak se mu úplně nechce usnout.
Musíš usínat utahaný?
Ano, trošku. To tělo potřebuje nějakou aktivitu, abych si večer lehl a usnul. To by Terka asi mohla povídat, když jsem ji vytáhl na první dovolenou a říkal jsem: Jedeme na Lago di Garda, budeme se tam koupat. A ona se vrátila a říkala: To bylo týdenní soustředění.
Co jsi tam vyváděl?
Každý den jednu dvě aktivity. Třeba kolo, nebo jsme šli na nějaký výšlap, na paddleboardy a takové aktivní věci. Mě úplně nebaví si někam lehnout a celý den tam ležet.
Jezdíš trénovat do Austrálie, sportovci si většinou postesknou, že znají hlavně haly a hotely. A že kromě toho nic jiného nepoznají. Jak to mají vodáci?
Já bych řekl, že hodně podobně. Soustředění jsou v tom trošičku lepší než před závody - to se člověku nechce nikde trajdat, protože potřebuje odpočívat. Ale já jsem v té Austrálii dohromady žil asi dva roky. Letos jsem tam byl po dvanácté, tři měsíce. A určitě je chvíle, kdy se můžeme jet někam podívat. Každou neděli máme volno, tak to se třeba jedeme do Sydney vykoupat.
Jiří Prskavec se zamiloval do vodních sportů už v mládí.
K vodě ho to táhne i ve volném čase.
Manželka Tereza a syn Jiří.
Jiří Prskavec při natáčení pořadu Intimní zpověď.
Když jedeš někam na kratší cestu, bereš rodinu s sebou?
Jsem strašně rád, když se mnou jezdí. Záleží na vzdálenosti. Ale pokud chtějí, tak je vždycky rád vezmu. Nemám úplně rád, když dva týdny a víc strávím sám, tak už mě to táhne domů. Takže čím víc se mnou můžou jezdit, tak tím jsem raději.
Kanada ve mně prohloubila lásku k přírodě
Část dětství jsi strávil v Kanadě, jak tě to ovlivnilo, kromě toho, že sis pořídil kanadský srub?
Já bych řekl, že to u mě prohloubilo lásku k té přírodě. Možná i k těm řekám. Protože my v Česku nemáme ty vodní terény takové, jaké jsou tam. Těžkou hezkou vodu. To je třeba na Lipně, když se vypouští přehrada horem, ale je to ojedinělé, párkrát do roka. V Kanadě se na jaře rozvodní úplně všechno, jak to taje, a jsou to nádherné vodní terény, kdy člověk jede krásnou panenskou přírodou, protože tam je to poměrně hodně neobydlené. Dvacet kilometrů za městem už nic není, sem tam nějaké obydlí. A je to takové netknuté. To bych řekl, že mě ovlivnilo strašně moc, vždycky jsem si říkal, že voda je pro mě něco speciálního. Ale až tam jsem to opravdu poznal, že mi dovolí se podívat do míst, kam bych pěšky nedošel.
Vaši rodinu to stmelilo?
Ze začátku rozhodně, protože já jsem se samozřejmě učil anglicky ve škole. Něco jsem uměl, ale nebylo toho moc. A hlavně jsem se strašně styděl. Naštěstí tím, že ta Kanada je tak multikulturní, tak na mé škole shodou okolností byly dvě holky, které uměly česky a slovensky. A ty mě tou školou provedly a všechno mi vysvětlily. Tak jsem se snažil nějak postupně rozmlouvat. On člověk se do toho pustí relativně rychle, ale samozřejmě, ze začátku mi byli ti rodiče nejbližší, protože jsem si s nikým jiným nepokecal.
A chtělo se ti tam vůbec? Přestěhovat se ve věku, kdy je člověk závislý na kamarádech?
Strašně moc. Já jsem si říkal, že chci umět anglicky a že to je ta cesta, která mi to dá. Navíc jsem chtěl vyzkoušet jinou zemi. Táta se nás tenkrát zeptal, jestli tam chceme jít. A oba dva s mámou jsme shodně řekli, že ano. Ale ty dny před odletem člověku dochází, že ty kamarády chvilku neuvidí. Na druhou stranu jsme si řekli, že opravdu tam jdeme na dva roky a že tam nezůstaneme. A to jsme avizovali od začátku a na tom se nic nezměnilo.
Kdy ses vůbec rozhodl, že voda pro tebe nebude jen koníček, ale profese?
Já bych řekl, že to mohlo být v osmi letech. Táta závodil a já jsem poznal všechny dobré závodníky, kteří vozili medaile. Fandil jsem jim a chtěl jsem být jako oni, takže jsem za tím šel úplně odmala. S vodním slalomem se začínalo tak v osmi, kdy to dítě je už dostatečně silné, aby tu loď rozjelo a mohlo ovládat. Já jsem ještě předtím dělal sjezdové lyžování a asi rok jsem to dělal dohromady. A když jsem odjel první závody na vodě, tak jsem skončil třetí. Poprvé jsem šel na stupně vítězů a myslím si, že to byla ta chvíle, kdy jsem si řekl: To je moje, tady to mám rád, to se mi líbí! Chtěl jsem furt trénovat a táta mě pak musel i brzdit, ať už jdu z vody, že jsem unavený.
A to už bylo poté, co jsi skoro rok strávil po nemocnicích kvůli kyčlím?
To už bylo poté. To mi bylo tak pět, šest let. Nějakým aparátem mi vytahovali tu nohu z kyčle, aby se ta kyčel dovyvinula. A pak to vypadalo, že to nepůjde, takže jsem nakonec šel na operaci a pak jsem strávil poměrně dost času s dlahou. Později jsem měl takovou trojkolku a ta mi jednou sjela do Trojského kanálu. Pamatuji si, že jsem tam pak seděl a plakal. A nějaká paní se mě ptala, co se děje, a já jí řekl: mně sjela trojkolka do kanálu a já nemůžu chodit. Naštěstí ji nějaký kajakář vylovil.
Nejtěžší medaile byla z posledního mistrovství světa
Takže to je pohádka o tom, jak se chlapeček s vrozenou vadou může stát mistrem světa?
Já jsem to nikdy takhle stavět nechtěl, protože si myslím, že každý, kdo se pro něco rozhodne, tak může uspět. A když tomu dá dostatečné množství energie a času, tak se ten úspěch vždycky dostaví. Jsem strašně rád, že tenkrát ti doktoři dokázali moji vrozenou vadu odoperovat tak skvěle, a nemyslím si, že mě to v té lodi limituje. Ono každý něco má.
Zatím jsi získal sedm zlatých medailí. Která byla pro tebe nejtěžší, vyjet si ji?
To se strašně těžko posuzuje. Já bych řekl, že jedna z nejtěžších byla ta poslední z mistrovství světa.
Tam jsi startoval už jako šampion?
Byl jsem v pozici velkého favorita tím, že jsem tři týdny předtím vyhrál poslední závod světového poháru a zároveň se stal celkovým vítězem svěťáku. Zároveň byl ten závod první nominací na olympiádu. Takže ten tlak okolí byl relativně velký a já jsem ho cítil. Na druhou stranu bylo extrémně těžké zvládnout psychicky olympiádu. Protože to byl první start. Pro někoho z malého sportu, jako jsem já, je to úplně něco jiného.
Finálovou jízdu jsi zajel s nejlepším časem, ale zlatá to nebyla.
Já jsem se tam jednou dotkl a těžko říct, jestli bych to udělal znova, ale asi ano. Tam byla jedna taková branka, kterou jsem i při tom tréninku třeba jednou ze tří jízd pokazil, protože tam najednou byla jiná voda. Ale tam to bohužel už nešlo v tu chvíli najet.
To, že není olympiáda letos, ale příští rok, je podle tebe dobře, nebo špatně?
Těžko říct, teď jsme jeli nominace v době, kdy měla být olympiáda. Měl jsem skvělou formu, myslím si, že jezdím výborně. Ale zas na druhou stranu ta olympiáda by byla nefér, protože kvůli koronaviru světová antidopingová asociace řekla, že nemůže v některých zemích provádět dopingové testování. To je pro mě, pro sportovce, ten nejpádnější důvod, aby se olympiáda posunula. Navíc tím, že jsem si teď nominaci vyjel, tak mám vlastně rok navíc na přípravu na olympiádu, což je strašně pozitivní.
Říká se, že sporty jsou hodně o hlavě. Na co myslíš ty, když jedeš?
Správně bych neměl myslet na nic, nebo maximálně na tu trať. Většinou tak deset minut před startem si v hlavě tu trať projdu. A ve chvíli, kdy si toto všechno řeknu, tak už se snažím být opravdu koncentrovaný a soustředit se jenom na tu jízdu. A pokud nějaká myšlenka přijde, tak ji pustit, aby tam nebyla. Pokud všechno jde tak, jak má, tak nemyslím na nic.
Česko je kajakářská velmoc na to, jak je malé. Ale na olympiádu se může nominovat jenom strašně málo lidí, přestože ve světovém žebříčku je hodně českých závodníků. Takže ti dobří, kteří třeba budou lepší než závodníci z jiných zemí, se tam nedostanou?
Bohužel, to je úděl malého sportu. Mezinárodní kanoistická federace chce dát šanci co nejvíce státům a bohužel v tomhle je to strašně nefér. I pro české kajakáře, kde z TOP 20 jsme čtyři a měli bychom mít všichni to právo tam startovat. Ale zase kdyby to povolili Čechům v kajaku, tak by to museli povolit jiným státům v jiných kategoriích. A třeba bychom vůbec nedostali ty naše lodě tam, kde nejsme tolik úspěšní. Takto je to rozhozené na všechny kategorie. My máme problém konkrétně v těch kajakářích, třeba Slováci mají obrovský problém v kanoistech, protože tam mají tři z TOP světové pětky, což je asi úplně nejvíc.
A může jet jen jeden?
A může jet jenom jeden. To je prostě dané, je to v kvótách.
Dá se v takovém konkurenčním prostředí spolu vůbec kamarádit?
Dá. Řekl bych, že jsme skvělí kamarádi. Když stojíme na startu, tak jsme soupeři a je to správně. Ale pak přijedeme do cíle a tomu, kdo vyhrál, ostatní podají ruku a chápou, že dneska byl lepší.
