Vrah hvězdou. Z Kajínka se stal estrádní bavič a značka ze sociálních sítí

Ve chvíli, kdy v hledišti usedám do předposlední řady a organizátor debaty s omilostněným vrahem mi přeje „hezkou zábavu”, ještě netuším, že v kladenském salonku restaurace Rock ‚n‘ Roll strávím bezmála tři hodiny poslechem báchorek.

Kajínek coby pravomocně odsouzený dvojnásobný vrah hovoří o tom, že je nejen rentiér, ale i „hodný beránek“, který přijde do nebe. S vážnější tváří pak mluví o pochybeních policie, jež ho podle jeho slov jako nevinného dostala do vězení, o tom, jak náročný byl život za mřížemi, či o tom, že bude do konce života zavázaný prezidentovi Miloši Zemanovi za to, že mu v roce 2017 udělil milost.

V podání Jiřího Kajínka to zní jako šťastný konec nešťastného příběhu. Je ale zapotřebí dodat, že i přes veškerou snahu nejznámějšího českého zločince nad jeho osobou stále visí pravomocný rozsudek, který se týká dvojnásobné vraždy a jednoho pokusu o vraždu.

Když poslouchám vyprávění muže s nepřetržitým úsměvem na tváři, dochází mi, že své teatrální číslo věnované zpravidla desítkám diváků za uplynulé dva roky vybrousil k „dokonalosti“. Naposledy jsem Jiřího Kajínka viděla krátce po jeho propuštění. Bylo to na první pražské autogramiádě jeho knihy Můj život bez mříží. Tehdy si ještě zvykal na přítomnost fanoušků a blesky fotoaparátů.

Teď přichází do sálu plného lidí sebevědomě a bez rozpaků. Celou debatu vede sám. Zvládá roli moderátora i zpovídaného. V tu chvíli mi dochází, že Jiří Kajínek platí ve společnosti nejen za mučedníka, ale i za lidového baviče. Posluchači večerní debaty nedaleko Kulturního domu Kladno kvitují, že je autentický a „na nic si nehraje“. Co na tom, že mluví rychleji než Tomio Okamura, čímž se ztrácejí některé nelogické pasáže projevu…

Ví naprosto přesně, jak zaujmout své posluchače. Tuší, kdy udělat dramatickou pauzu nebo se pro odlehčení diskuse hlasitě zasmát, a tím si vyžádat pozornost. Nezapomíná na žádný detail ze svého života, kterým by si získal publikum na svou stranu. Kriminální příběh recituje jak básničku. Není se čemu divit. Vždyť už to vyprávěl tolikrát…

Značka Kajínek ovšem táhne lidi i mimo debatní kroužky. Bláznění kolem odsouzeného zločince stále ještě neustalo. Podle marketingového odborníka Pavla Marka je to přirozený společenský jev. Příběhy vrahů, teroristů či psychopatů mají podle něj vždycky silnou odezvu. „Proto se jim věnují filmoví režiséři. Po čem je poptávka, to se dobře prodává,“ vysvětluje expert s odkazem na film i televizní show natočenou podle Kajínkovy kauzy.

V sálu zdobeném plakáty kapely Beatles a Marilyn Monroe je téměř absolutní ticho. Tak moc lidé hltají vyprávění odsouzeného člověka se spletitým příběhem, ve kterém nechybí ani útěky z vězení. Proud historek místy přerušují jen výrazné sykavky moderátora a cvakání fotoaparátu z hlediště.

Chvílemi se v publiku cítím nemístně. Sedím sama v rohu místnosti a směju se v momentech, kdy se ostatní nesmějí. Třeba když Kajínek líčí, že by všem přál, aby nemuseli chodit do práce a byli rentiéři, „protože je to fajn“. Nebo když přesvědčuje publikum o tom, že nikomu nic nedluží. „Lidem, kterým jsem kdysi něco ukradl, škodu nahradily pojišťovny nebo jsem jim to, i když bych to nemusel dělat, protože je to už dávno promlčené, zaplatil já sám.“

V tomto směru mě nic nepřekvapuje. Ani jsem nečekala, že se dočkám odborné diskuse nebo pohledu z druhé strany, který by verzi zločince jakkoli rozporoval. K folkloru Kajínkových debat zřejmě patří přehlížení faktu, že v kauze existuje pravomocný rozsudek, ke kterému soudce nedošel náhodou. Tři hodiny se tak nesou ve znamení nekonečného monologu vraha-celebrity.

V jednu chvíli ale přece jen znejistím. A to když postarší pán opakovaně žadoní, aby Kajínek vyprávěl o tom, jak mu náhodný kolemjdoucí podkopl nohy při jednom z útěků. „Pane Kajínku, prosím vás, vyprávějte nám to. Vy to umíte tak dobře. Vždycky se u toho tak nasměju.“ Jsem stále ještě na debatě s omilostněným vrahem? Připomíná mi to spíš pořad Bolkoviny, v němž se herci trumfovali ve vypravěčských dovednostech…

Všímám si, že se debaty účastní lidé různého věku, třebaže většinu publika tvoří k mému překvapení důchodci. I přes patrné rozdíly mají účastníci jedno společné, a sice, že se urputně pídí po dosud nezveřejněných detailech, které by je zas o kousek přiblížily pravdě. Proto je soukromě nazývám „kajínkology“. Jde v podstatě o jakési amatérské detektivy.

Jeden z mladíků dokonce dostal vstupenku na debatu jako dárek od své partnerky. „Ona moc dobře ví, že se o tu kauzu dlouhodobě zajímám. Zaujaly mě hlavně rozpory, nevysvětlitelnosti a některé konspirační teorie kolem tohoto případu,“ vysvětluje, zatímco v ruce žmoulá lístek za tři stovky.

Během debaty si všímám, že přítomné spojuje vedle detektivní práce ještě jedna věc. Hrají společně pomyslnou znalostní hru. Její pravidla jsou velmi jednoduchá – ve chvíli, kdy je hráčům, tedy posluchačům, známá Kajínkem zrovna vyřčená informace, musí souhlasně pokývat hlavou. To proto, aby dali ostatním najevo, že jsou o kauze informovaní lépe než druzí. Na základě nedbale vedené statistiky si troufám tvrdit, že se vítězkou stala dáma sedící hned přede mnou…

Na vítěze bych přitom tipovala spíše fajnšmekry, kteří obsadili VIP řady. Provozní mi nicméně vysvětluje, že „exkluzivní“ lístky zmizely poměrně rychle. Minimálně dva z nich ukořistila dívka, kterou si dobře pamatuji z již zmíněné první Kajínkovy autogramiády v hlavním městě. Mluvila jsem s ní tehdy třeba i o tom, jestli je v pořádku, že známý řetězec knihkupectví uspořádal akci pro dvojnásobného vraha. Tvrdila, že v tom problém nevidí, protože Kajínek závažný trestný čin nespáchal. Nevím, proč jsem si naivně myslela, že budu jediná, kdo se na akci podobného druhu objeví podruhé…

Na rozdíl od slečny mám ale jiný motiv – zajímá mě, jestli se za dva roky proměnilo publikum i repertoár akcí Jiřího Kajínka, případně jestli se změnily ohlasy veřejnosti na podobné události. Trochu mě totiž zaráží, že se pro většinu lidí propuštění doživotního vězně smrsklo do vtipů na internetu, v jejichž stínu zapadá nepochopitelná potřeba některých lidí potkávat naživo vraha a fotit se s ním.

Značka Kajínek funguje. Například marketingový odborník Pavel Marek, který jeho reklamní strategii nastudoval, tvrdí, že nejen film o Kajínkovi z roku 2010, ale i publicita případu v médiích pomohly zločinci získat pozornost příznivců.

„Prezidentova milost Kajínkovi v roce 2017 ještě zvýraznila tuto značku a udělala z ní skutečnou mediální hvězdu. Potvrzují to i čísla z Google trends, kdy v roce 2017 dosáhl Kajínek prvního místa ve vyhledávání mezi místními osobnostmi. Značka Jiří Kajínek už není jen název nebo logo, ale nese s sebou svůj charakter, svoji nabídku, racionální i emocionální benefity. Každá značka má také svoje cílové skupiny, tedy segmenty, které oslovuje a na které svojí nabídkou míří. Z výše uvedeného vyplývá, že prodej čehokoliv spojeného se značkou mediální hvězdy by měl fungovat,“ říká expert.

Na Instagramu, který si založil teprve před půl rokem, Kajínek dostává tisíce lajků za fotky ze zbraněmi, jež aranžuje třeba i před nafukovací lehátko ve tvaru plameňáka. Skrze monitory s ním jeho podporovatelé zažívají i běžné radosti, třeba když venčí psa, vychutnává si jídlo v restauraci nebo peče vánoční cukroví. Jeho příspěvky jen na jedné síti pravidelně sleduje bezmála 15 tisíc lidí.

Jeho fotka v proslulém zeleném tílku – byť ne přímo v tom, ve kterém vyšel z basy, ale v novějším, s vyobrazením sebe sama – dostala od followerů (tedy lidí, kteří se přihlásili k odběru jeho obsahu) téměř 1400 srdíček na znamení zájmu. Zmíněná fotka se zbraněmi a nafukovacím plameňákem s popiskem „Takové hračkářství, to je sen každého kluka. P.S.: hlídání plameňáků by mi docela šlo!“ doprovázeným smajlíky pak dostala skoro pět tisíc lajků. Kajínek na sítích také často propaguje nejrůznější značky.

Věřím nebo spíše doufám, že se Jiří Kajínek stává hvězdou na sociálních sítích i dílem recesistů, kteří ve skutečnosti dvojnásobného vraha neobdivují, jen se v prostředí internetu nechávají, jak už to tak bývá, zlákat bizarností.

Tak či tak, Jiří je nejen odsouzený vrah, ale také – moderní hantýrkou řečeno – influencer a celebrita. Jeho jméno už nevyvolává ryze negativní emoce. Otázkou je, jak dlouho to bude trvat. „Bude-li i do budoucna nabídka značky Jiří Kajínek atraktivní, spojená se zážitkem a bude-li oslovovat správné obecenstvo, tak má šanci fungovat v delším časovém horizontu. Stojí to a padá zároveň na schopnosti pana Kajínka, a případně s ním spolupracujících osob vytvářet dlouhodobě zajímavé reklamní projekty a zaujmout případně i širší skupinu osob,“ míní marketingový odborník Marek.

Jedno je ale jisté. Někteří mu pro jeho charakter s chutí odpouštějí i kriminální minulost. „Věnoval se tomu, co ho bavilo. Bavily ho zbraně, otevírání zámků. A nastudoval to tak, že to perfektně uměl. Tak proč ne? Každý se věnujeme něčemu jinému,” říká žena, která se na akci přišla vyfotit s Kajínkem, aby udělala radost své dceři žijící v zahraničí. Obdiv ke Kajínkovi je zřejmě rodinnou záležitostí. Sama mi po chvilce přiznává, že v odsouzeném vidí obdivuhodného člověka. „On si zaslouží absolutně všechno. Všechno to nejlepší, co může, jen to nejlepší. On byl proboha tak potrestaný, jak si nikdo z nás nedokáže představit.”

Když se jí v narážce na soudní verdikty zeptám, jestli důvěřuje státním institucím, odpoví: „Mám to stejně asi jako všichni. Někdy ano, někdy ne. Podle toho, o co se jedná. Zrovna v tomhle případě si myslím, že justice a vůbec ty ostatní orgány velice pochybily.”

I žena, která během debaty nejčastěji kývala hlavou, poukazuje na systémovou chybu. „Nevěřím tomu, že to udělal. Jsem o tom stoprocentně přesvědčená, protože jsem sledovala všechny ty filmy a dokumenty, co s ním natáčeli… Když vezmete, co se tady děje za jiné věci, probíhají tady kauzy několik let, a pak jsou všichni nevinní. To jsou miliardové škody. Všechno projde,“ vypráví zklamaně.

Podobný názor sdílí i další účastník akce, kterého zastavuji při odchodu. Jde o mladého muže, který taktéž vyjadřuje zklamání z toho, co se v Česku aktuálně děje. I on má prý na mysli systémový problém. „Systém té politiky, státního jednání, práv a zákonů. To všechno je špatně. Chybí v tom lidskost. Každý se žene za svým jménem, slávou, penězi, nekouká se na ostatní a kouká jen na sebe. Aby se to změnilo, musel by se každý změnit,“ vysvětluje.

Ti, se kterými mluvím, zjevně prožívají nejistotu před státními institucemi. Proto považují Jiřího Kajínka za neprávem odsouzeného. Za mučedníka. Na základě tohoto pocitu pak hltají nejrůznější teorie o případu, s nímž prožili část života, a touží získat další informace, které je přiblíží pravdě. O tom je fenomén Kajínek.