Voráčkův návod, jak na Němce. Kapitán otevřeně o trenéru Říhovi, reportérce ČT a touze po medaili

V Česku se člověk lídrem nenarodí, musí v něj vyrůst, říká kapitán českých hokejistů na šampionátu Jakub Voráček. Přiznává, že až postupem času pochopil slova, která jako malý slyšel z videokazety Jaromíra Jágra.

Na mistrovství udivuje individuálním výkonem, zaznamenal už patnáct kanadských bodů, tedy český rekord na šampionátech. Odmítá však o tom mluvit. „Člověk zažívá úspěch stejně jen tehdy, když uspěje celý tým,“ říká.

Rozhovor vznikal předtím, než byl znám soupeř pro čtvrtfinále, ale to není podstatné, protože jak Voráček říká: „Všichni pracujeme na jednom cíli, vyhrát zlato.“

Víte o tom, že na váš zápas s Itálií se koukalo v televizi přes milion a půl lidí?

Vážně? Já ta čísla neznám. Ale věřím, že je to tím, jaký hokej hrajeme. Dáváme hodně gólů, bruslíme. Kdybychom jako dříve hráli nudné zápasy na 1:0, asi by si v neděli při pěkném počasí Itálii nikdo nepustil. Věřím, že když hrajeme hezky, je to pro lidi zábava. Dají si s kamarády pár piv a nenudí se.

Kde se v českém týmu takové sebevědomí najednou zase vzalo?

Já popravdě sám nevím. Je hrozně důležité, aby kabina během turnaje držela při sobě. Stačí, aby se chvíli nedařilo a už vám volají známí, kamarádi, agenti… Všichni radí, že máte špatné spoluhráče, že musíte hrát víc, na jiném postu nebo s jinými hráči. Je strašně důležité, aby všichni kluci na těch šestnáct dnů úplně vypustili všechny tyhle kecy. Z reprezentace už vím, že osobní úspěch nakonec člověk zažívá stejně jen tehdy, když uspěje celý tým. Cítím, že se tady sešlo pětadvacet kluků, kteří tohle dobře vědí. A teď jdeme všichni za jedním cílem.

Čím to je, že se tak dobrá parta sešla? Proč to nešlo na minulých turnajích?

Lídr je dobrý, parta výborná a hráči drží při sobě, když se to povede. Když se prohraje, stejně se začnou hledat důvody, co všechno bylo špatně.

Z vás ale už od začátku turnaje vyzařuje obrovská chuť to sedmileté čekání na medaili konečně zlomit…

Ta chuť je obrovská. Co si pamatuji tady ze Slovenska (bronz 2011) nebo teda hlavně z Německa (zlato 2010), je to něco neuvěřitelného. Na všech kolem v kabině vidím, že se tady cítí jako doma a hrozně moc tu medaili chtějí. Neříkám, že dřív nám chuť chyběla, ale tady z nás vyzařuje hlavně to sebevědomí. Vyhráli jsme první zápas se Švédskem, nastříleli hodně branek a tým najednou ví, že se to může povést. Cítíme, že máme šanci.

Pro řadu hokejistů je to životní šance, že? Od posledního zisku medaile se kádr výrazně obměnil. Jaké to je uspět na mistrovství světa už tady víte jen vy a Michael Frolík.

Jo, už je to bohužel hodně dlouho. Když se neudělá čtvrtfinále, je lehké všechno kritizovat a říkat, jak jde hokej do pr**le. Je třeba si ale udělat obrázek ze všeho. Jací jsou hráči, jak hráli a jakou před sebou mají budoucnost. Starší generace už tady není. Je tady jen pár prostředních, jako jsem já, Frolda nebo Honza Kovář. A zbytek pomalu přebírají ti mladší, kteří toho mají hodně před sebou.

O tom, že klíčové role v reprezentaci České republiky přebírá nová generace, psal i oficiální web NHL. Jak na vás působí?

Vždycky se psalo, že hráči nebudou, nejsou a budeme mít problém. Hájek, Hronek, Nečas, Chytil, Vrána, Pastrňák, Zadina, Simon… (počítá na prstech). To je skoro půlka týmu, dva útoky. Hráče máme. Začínají tady jako mladí, objíždějí mistrovství a chtějí být úspěšní i v NHL. Podobně jsem to měl nastavené i já. Musí to pro ně být ohromná motivace.

Jak na vás působí trenér Miloš Říha?

Jako svérázný člověk, který si do toho nenechá moc kecat.

Taky se o něm říká: stará škola…

Přesně tak. Když jsem přijel tři neděle nazpátek do Nitry, kde jsem se připojil k přípravě před mistrovstvím světa, trénovali jsme docela dost. Fakt hodně. A já se teď přiznám, že jsem toho nebyl velkým fanouškem. Takhle fyzicky jsem v téhle fázi sezony nikdy netrénoval, tělo na to vůbec nebylo zvyklé. Nejen já, ale i pár dalších kluků jsme trenérům říkali, ať uberou, že budeme unavení. Dnes jim dávám velké plus. Trenér přesně věděl, co dělá, a připravil nás skvěle. Ostatně proto tady na turnaji zatím všechny týmy přebruslujeme.

Reptání vás starších směrem k trenérům před mistrovstvím světa se dostalo i k českým novinářům. Sám trenér Miloš Říha pak s úsměvem říkal, že jen chvíli trvalo, než tomu uvěříte.

Výborně to řekl Radek Duda, ego musí stranou. Je to hrozně důležité a není to jen o nás hráčích, ale o celém týmu kolem. Sedlo si to nakonec tak, že jdeme za jedním cílem. A jestli se někomu něco nelíbí, dá se o tom pobavit a hledat společná cesta. V tom je strašně důležité, že parta drží při sobě. A všichni pracují na tom hlavním cíli, vyhrát zlato.

Nemáte pocit, že právě drsná příprava a napětí v týmu pomohly k takové partě?

(přemýšlí) Hlavně pro ty, co jsou tady úplně od začátku přípravy, to musí být strašně dlouhé. Vždyť oni do prvního zápasu dřeli skoro dva měsíce, na hlavu to musí být šíleně náročné. Jenom dřeš, dřeš a nejsi si ničím jistý. Oni tu medaili teď prostě musí strašně chtít, proto to tak šlape. Navíc jsme fakt dobře připravení fyzicky a nikdo tady neremcá, že to a tamto stojí za ho*no.

Na světovém šampionátu nechcete mluvit o sobě, stavíte do popředí tým. V roli kapitána si ale často v novinách nebo na internetu přečtete fráze o Voráčkově týmu nebo o tom, jak vedete Čechy do boje. Je vám to milé?

Nad tímhle jsem vůbec nepřemýšlel. Byl jsem tolikrát oslavovaný a tolikrát se taky spálil, že tyhle věci vůbec neřeším. Aby se to tady celé povedlo a tým na turnaji uspěl, musí se sejít strašně moc věcí. Takže to jako Voráčkův tým vůbec neberte. Reprezentujeme tady Českou republiku jako jeden manšaft a zatím šlapeme. Myslím, že je to vidět. Hrajeme s velkou chutí, sebevědomím. A není to jenom o tom, že já, já, já… Tohle jsou oblíbené novinářské headliny. V dnešní době totiž vyhrává nad celým tělem článku nadpis, aby na něj lidé klikli.

Fanoušky na sociálních sítích hodně zaujalo, jak decentním způsobem jste v rozhovoru pro Českou televizi odmítl mluvit o svém soukromí. Zaznamenal jste to?

Ano. Já jsem známý tím, že čtu všechny komentáře. Mě zajímá, co si lidé myslí. A to i s vědomím, že je hrozně těžké se zalíbit minimálně polovině z nich. Zamíchejte si do toho nas*anost, závist nebo nespokojenost a jsou z toho lidé, kteří si to celé vybíjejí na internetu. Když se mistrovství nepovede, řeknou, že s tím počítali. Když povede, jsou o to víc šťastnější. To je alibismus, že?

Ale odbočil jsem od vaší otázky. Samozřejmě jsem to zaznamenal. Je hodně důležité, s kým rozhovor děláte. Darina (Darina Vymětalíková, reportérka ČT) to dělá strašně dlouho a vždycky byla příjemná. A já byl v té chvíli v emotivním nebi. Ten den nemohl vyjít lépe. Já byl spokojený úplně se vším, vlastně bych tak asi nejspíš reagoval na kohokoliv. Ale i osobní respekt a úcta v tom hrály roli.

Jako kapitán a lídr přitom musíte mluvit se všemi novináři. Umím si představit, že vás čas od času řada z nás něčím naštve. Je těžké zůstat nad věcí?

Když jsem byl mladší, tyhle věci mě mrzely. Taky je průšvih, že v dnešní době každý může vyjádřit názor. Dřív byly jen noviny a já většinu novinářů znal. Přečetl jsem si je dvakrát za týden a byl klid. Dneska už to tak není. Dneska může vyjádřit názor úplně každý a hodně lidí ani nerozumí tomu, o čem mluví. Já se taky nevyjadřuji k tomu, jak si doma namontovat elektřinu. Nerozumím tomu a mám totální respekt ke všem těm šikovným lidem, kteří to umí.

Dnes je mi skoro třicet let, takže jsem se to všechno naučil brát s nadhledem. Dál čtu úplně všechno, protože mě to zajímá, ale zároveň už vím, že s tím nic neudělám. Ale nechci, aby to vypadalo, že tady brečím. Já si čtu i kritiku a často s ní souhlasím. A když ne, jsem dál úplně v klidu.

Sám máte rád větu Jaromíra Jágra, že v Česku se člověk lídrem nenarodí. Že v něj musí člověk vyrůst, to ve vašem případě sedí, ne?

Tohle Jágr řekl na své videokazetě, vyšla tuším v devadesátém šestém? Bylo mi asi sedm, koukal jsem na to a on to popisuje. Dokud si tím neprojdeš a nedospěješ, tak to nepochopíš.

Co pro vás znamená národní tým?

Hodně. Reprezentuji od šestnácti let a kamkoliv jsem jel, tam jsem si to moc užíval. Když slyšíte po zápase hymnu, je to neuvěřitelný pocit. To se s ničím nevyrovná.

Vychovávali vás k tomu, že národní tým je nejvíc, i rodiče?

To si nemyslím. Tahle má generace kluků narozených na přelomu devadesátých let to tak prostě měla nastavené. Pro nás bylo mistrovství světa od dětství totální vrchol sezony. Fandili jsme a koukali na všechny zápasy. A měli to štěstí, že jsme viděli generaci, která jezdila na mistrovství světa jako favorit a taky s velkou pravidelností z ní vozila medaile. My díky tomu viděli, co je to úspěch. Co všechno to obnáší a taky reakce hráčů, jak úžasné musí být mistrovství světa vyhrát. Proto byl a je u mě odmala nároďák ještě na vyšším levelu než NHL. Už jen proto, že do NHL odsud z Česka tolik nevidíme.

Sám už jste zmínil MS v Bratislavě před osmi lety. Ožívají tady na hodně povedený turnaj vzpomínky?

To víte, že jo. Měli jsme tady tým na zlato. Byl to takový ten turnaj, na jaký se vzpomíná i přesto, že to nevyšlo. Jen díky tomu, jaký jsme hráli hokej. Záživný, útočný. Proto zpětně ten bronz zase tak moc nebolí. Doufám, že něco podobného zažijeme i tady.

Je atmosféra v týmu podobná jako tehdy?

Koukám na to úplně jinýma očima. Tenkrát jsem byl mladý, neměl jsem takovou roli v týmu, a proto je to pro mě těžké hodnotit. Ale tím, jak dáváme góly, jak šlapeme… (odmlčí se) Ne, to nemá cenu vůbec takhle říkat. Ono stejně nakonec rozhodne to čtvrtfinále.

Dobře, tak poslední a jednoduchá otázka: Co je třeba udělat, aby vám to vyšlo?

Musíme zachovat chladnou hlavu, nervy asi budou. Každý ví, že je to nejdůležitější zápas sezony. I když jsou pasáže zápasu, kdy to úplně nejde, musí člověk zůstat klidný a budovat výkon postupně každým dalším střídáním. Koukněte na Brity, prohrávali 0:3 s vědomím, že vyhrát fakt musí. To musely být teprve nervy, ne? Nakonec se zachránili. Pro ty kluky to musí být obrovský zážitek.