Voráčkova vyjádření jsou spíš arogantní, nevidím sebereflexi, říká Perušič

Beachvolejbalista Ondřej Perušič zažil olympiádu, na kterou bude vzpomínat celý život. Bohužel ne kvůli sportovnímu úspěchu, ale proto, že téměř celý jeho pobyt v Tokiu ovlivnil pozitivní test na koronavirus po příletu. V izolaci byl deset dní, do turnaje se nakonec vrátil. Na boj o medaili to ale nestačilo.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy vysvětluje, jak vnímá let Praha–Tokio, po kterém bylo tolik pozitivních testů, a komentuje také roli neočkovaného lékaře Vlastimila Voráčka, který s ním byl na palubě letadla. Perušič také řekl, zda chystá právní kroky.

Co se vám jako první vybaví, když se řekne olympiáda v Tokiu?

Nevím, jak to bude časem, ale teď momentálně se mi asi vybaví zklamání. Nemohli jsme na největším vrcholu naší pětileté spolupráce předvést to, co umíme.

Strávil jste desetidenní izolaci v jednom pokoji kvůli pozitivnímu testu po příletu. Bylo to velké narušení pro vás a vašeho parťáka?

Ano, samozřejmě to bylo velké narušení. My jsme zároveň byli ještě jedni z těch šťastnějších týmů, z těch šťastnějších účastníků, protože nám se dostalo ještě šance vrátit se do turnaje a pokusit se zabojovat o nějaký pěkný výsledek. To se nám bohužel potom už nepovedlo. Ale myslím si, že týmy jako třeba Markéta Sluková s Bárou Hermannovou nebo i stolní tenista Pavel Širuček a cyklista Michal Schlegel, tak všichni ti nedostali vůbec šanci zasáhnout kvůli nákaze.

V tomto ohledu jsme samozřejmě dopadli lépe než ostatní. U nás to ale hrálo velkou roli. Jednak po fyzické stránce, protože podmínky v Tokiu byly hodně obtížné. My jsme se sice na ně připravovali, ale když dva týdny netrénujete a ještě jste v izolaci a nemůžete ven, to je něco, s čím se velmi těžko srovnává. Zároveň moje nákaza covidem-19 nebyla jediným důvodem, proč jsme nepostoupili ze skupiny nebo proč jsme nezahráli dobře. Mohli nás ze skupiny dostat i Lotyši, kdyby vyhráli nad Mexičany, což se jim bohužel nepovedlo. Rád bych ale zdůraznil, že my jsme v rámci možností nepřevedli nejlepší výkon, co jsme mohli, a i kvůli tomu jsme samozřejmě nepostoupili. Stále jsme postup měli ve vlastních rukou a zejména vinou mého špatného výkonu ve druhém zápase jsme na něj nedosáhli.

Je to těžké skousnout situaci, které jste musel čelit v Japonsku? V předchozích vyjádřeních jste říkal, že jste dělal kvůli ochraně před koronavirem maximum.

Já obecně nerad slyším větu, že někdo udělal maximum, protože můj pohled je vždycky takový, že se téměř vždycky dá udělat víc. A myslím si, že já jsem pravidla poměrně dodržoval. I před odletem jsem se snažil nějakým způsobem předejít riziku nákazy nebo ho snížit. Myslím si, že stejně jako kdokoliv z té paluby letadla nemohu říct, že jsem udělal všechno. Myslím si, že jsem udělal hodně, ale ne všechno.

A jak tedy osobně vnímáte situaci, kdy jste byl v Tokiu sám v izolaci?

Vzhledem k tomu, že od našeho návratu domů ještě neuplynul ani týden, tak si myslím, že tohle je věc, která se mi bude asi skousávat těžce a dlouho. Je to prostě výsledek nějaké pětileté spolupráce, pětileté dřiny. A to nejen pro mě a pro parťáka, ale i pro všechny lidi, kteří se na tom našem olympijském cyklu podíleli. Zároveň doufám, že se mi to časem podaří přetavit do nějaké extra motivace do další práce.

Zaměřme se na dnes už legendární let Praha–Tokio. Došel jste už k závěru, kde se stala chyba?

Chyba se někde stala. Ale tak jak to vidím, tak odpovědnost za to, co se stalo, je nějakým způsobem sdílená. Nedá se říct, že by se na jednom místě nebo z pochybení jednoho člověka stala chyba. Myslím si, že je to výsledek nějaké série pochybení na různých stranách. Respektive nevím, jestli pochybení je to správné slovo. Určitě se na vícero stranách daly některé věci udělat lépe. Myslím si, že zodpovědnost je sdílená. Je možné, ale to je otázka na vyšetřovatele, že došlo k pochybení, co se týká organizace letu na straně ČOV. Určitě je tam nějaká osobní odpovědnost nás jako pasažérů.

To zajištění možná mohlo být lepší, ale my jsme nedodržovali hygienické předpisy. Nebo někteří určitě ne. Někteří ve větší, někteří v menší míře, ale určitě by tam nějaká část měla být věnovaná té osobní odpovědnosti. Potom samozřejmě je k diskusi, a ta nepřísluší mně, ale spíše nějakým jiným institucím, jestli by účastníci her, zejména co se realizačního týmu týče, neměli splňovat nějaké vyšší standardy, než když si člověk jde třeba nakoupit do supermarketu. A jestli by je po nich neměly i nad rámec těch daných pravidel, požadavků vyžadovat jednotlivé svazy. To je asi otázka k diskusi na ČOV, tenisový svaz a na všechny další. Je určitě prostě tam vícero hledisek, vícero pochybení na vícero stranách.

Určitě se některé věci daly udělat lépe. Odpovědnost je podle mě sdílená. My ji neseme za dodržování předpisů, ČOV možná za organizaci letu, to ale mně nepřísluší hodnotit, od toho tu je vyšetřování, je tu i odpovědnost za očkování členů doprovodu.

Velmi výraznou osobou celé kauzy je lékař Vlastimil Voráček, který nebyl očkovaný. Není náhodou on příčinou všech těch problémů, které v letadle vznikly?

Myslím si, že se nikdy asi nedozvíme, kdo je pacient nula, to by obnášelo důkladnou analýzu vzorků odebraných v Japonsku. Já si myslím, že asi nelze, pokud tam nedošlo k nějakému velkému pochybení, osobnímu selhání ve smyslu prevence nákazy, tak nelze někoho vinit z toho, že se nakazil. Mě upřímně řečeno na celé té situaci mrzí spíš to, jak se k celé situaci pan doktor Voráček postavil následně. Já jsem jeho vyjádření nijak zvlášť nestudoval, ale z toho, co jsem viděl, tak jsem tam nikde nezaregistroval jakoukoliv jako lítost nebo omluvu nad tou situací, ať už nad tou, kterou zcela prokazatelně způsobil –karanténu mnoha pracovníků ČOV, tak nad tou, kterou velmi pravděpodobně způsobil, byť samozřejmě neúmyslně – izolaci několika pasažérů letu. Naopak jsem zaznamenal v drtivé většině vyjádření typu, já za nic nemohu, jsem obětí mediálního lynče a podobně.

Tohle je asi věc, která mě trochu mrzí. To, že se pan doktor Voráček nakazil a že s velkou pravděpodobností nakazil nás ostatní, to se může asi stát. Očekával bych, že se k tomu postaví s trochu větší pokorou a sebereflexí. Pochopitelně asi nemohu být v celé věci plně objektivní, ale rozhodně nejsem jediný, komu jeho vyjádření přijdou spíše trochu arogantní.

Vypadá to na to, že ČOV dal Japoncům jiný zasedací pořádek v letadle s cílem ochránit sportovce. V karanténě tak skončili funkcionáři a nikoli olympionici. Nebylo to ale vědomé ohrožení zdraví lidí, s nimiž jste přicházeli do kontaktu, japonských dobrovolníků a dalších? Jak se kvůli tomu cítíte?

Přiznám se, že nevím, jak ten zasedací pořádek vznikal, ani jaká kritéria nastavili Japonci pro posuzování blízkých kontaktů z letadla. Protože je pravda, že v karanténě skončili i lidé, kteří neseděli přímo vedle pana Voráčka. Nebo respektive tohle jsou opět spíš moje vzpomínky, než že bych to měl podložené nějakými fakty. Nicméně určitě se o tom mluví a píše. V okolí pana Voráčka se vyskytovalo víc lidí právě z mediálního týmu. Pan Voráček se zároveň nějakým způsobem pohyboval po letadle, stejně jako spousta dalších lidí.

Takže já upřímně řečeno nejsem schopen říct, jestli Japonci přišli a řekli, dejte nám seznam blízkých kontaktů. A jestli se tam mohli objevit lidé z blízkosti, co se týká zasedacího pořádku, ale i třeba z jiné části letadla, anebo jestli vyloženě chtěli zasedací pořádek a z toho pak se ty kontakty udělají. A v tom případě my jsme určitě ze sportovců byli lidé, kteří seděli nejblíže panu Voráčkovi. Mezi námi a panem Voráčkem seděli právě činovníci Českého olympijského výboru, kteří pak skončili v karanténě. Pokud tam došlo ke zfalšování zasedacího pořádku, a to bohužel nemůžu ani potvrdit, ani vyvrátit, tak samozřejmě by to pochybení bylo. A ano. Pokud bychom měli být umístěni do karantény na základě těch epidemiologických pravidel a nebyli jsme, tak se to dá asi vnímat i jako jakési nepřímé ohrožení nebo spíš jako zbytečné zvýšení rizika nákazy dalších účastníků her.

Zvažujete právní kroky. Ať už proti panu Voráčkovi nebo ČOV?

Myslím si, že o tomhle se asi poradíme ještě v rámci týmu, jednak s naší zastupující agenturou Sportfin. Zároveň asi i s Českým volejbalovým svazem. Já sám za sebe asi říkám, že žádné právní kroky neplánuji. Upřímně řečeno, nám olympiádu už žádné právní kroky nevrátí a pro mě od začátku účast na olympiádě byla spíš o nějakém dobrém výsledku a o tom zážitku než o případném výdělku v případě nějakého úspěchu a podobně. Já asi sám za sebe žádné právní kroky nezvažuji. A jestli je zvažuje Český volejbalový svaz nebo někdo další, to nedovedu říct.

Je pro vás celá kauza ukončena? Vyšetřování ČOV skončilo. Zjistilo se de facto, že se nic nestalo.

Já myslím, že ano i ne. Ano v tom smyslu, že jak už jsem říkal, mně to olympiádu nevrátí a ani nikomu z těch dalších sportovců, kteří o ni přišli. Čili v tomto ohledu je to pro mě ukončená záležitost a je to něco, s čím se prostě musíme smířit a jak už jsem říkal, ideálně to přetavit do nějaké větší motivace do další práce. Není ukončena v tom smyslu, že ještě probíhá šetření hygienické stanice, celá ta kauza je samozřejmě pod nějakým větším mediálním zájmem. Asi to bude mít i nějaký rozměr politický. Takže v tomhle ohledu samozřejmě ta kauza je pořád aktivní a asi nějakou dobu ještě ukončena nebude. Ale ano, pokud se ptáte pro mě osobně, tak už ukončena asi je.

Jaké byly reakce vašeho okolí, rodiny a příbuzných, když jste přiletěl do Česka?

Reakce rodiny a přátel byly úměrné tomu, jak moc mě podporovali v průběhu pěti let. Zklamání bylo obrovské i u nich. Asi jsme si všichni představovali, že ten olympijský příběh skončí jinak než tím, že budu pozitivní a potom naskočíme do dvou zápasů a nepředvedeme to, co se od nás čekalo, a to, co umíme.