Článek
Na přelomu jara a léta roku 1942 bylo Heleně Štysové, tehdy Benešové, sedm let. 27. května po půl jedenácté dopoledne se půvabné světlovlasé copaté děvčátko zrovna chystalo z domu do nedaleké obecné školy. „V okolí tehdy bylo tolik dětí, že jsme museli mít vyučování na střídačku – dopoledne a odpoledne,“ vysvětluje, proč do školy zamířila až před obědem.
Cestou k brance se ještě zdržela na zahradě. V prudkém svahu stoupajícím od Vltavy do Kobylis pěstoval její tatínek zeleninu, tehdy byl pozemek rozdělen do tří úrovní. A také tu voněly růže. V dnes již trochu zarostlém záhonu roste keřík na stejném místě jako tehdy.
„Bylo krásně, slunce svítilo jako dnes,“ ukazuje na modrou oblohu jarního dne, během kterého nás provází po pozemku u domu, v němž prožila celý svůj život. „Na jednom keři bylo nádherné žluté poupě. Říkala jsem si, že musím tátovi říct, jak mu to krásně kvete.“
Právě, když se Helena skláněla nad květem, aby k němu přivoněla, uslyšela ohlušující ránu. „Najednou taková šupa!“ vzpomíná na moment, kdy asi tři sta metrů odtud vzdušnou čarou hodil Jan Kubiš odjištěný granát na vůz právě projíždějícího zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
„Ale nic se nedělo, tak jsme odpochodovali do školy. Tam už stáli policajti. A pan ředitel nám řekl, že máme jít domů. A že nemáme chodit ven.“
Ředitele pětiletky a zároveň třídního kantora Zelenku (na křestní jméno už si Helena nevzpomíná) tehdy děti viděly naposledy. Když se asi po týdnu vyučování znovu obnovilo, třídu převzala jedna z jeho kolegyň.
Šéf ústavu, který ještě pár týdnů předtím pózoval se třídou na školní fotografii, skončil v rámci heydrichiády ve vězení a o jeho dalším osudu už se nic neví. Po válce se do libeňské školy v ulici Nad Rokoskou nevrátil.
Co se tehdy dopoledne kousek od zahrady s růžemi stalo a jaké to mělo důsledky, tenkrát Helena netušila. „Rodiče to věděli, ale nám to neříkali. Speciálně ne mně, protože jsem byla ukecaná holčička,“ usmívá se.
Díky opatrnosti rodičů proto nevěděla, kdo byl Heydrich ani co jeho smrt pro Čechy znamenala. „Nám nic neříkali, my jsme jen věděli, že někoho zabili a hledali vrahy.“
Po uprchlých výsadkářích pátrala protektorátní policie i u nich doma. A ne jednou. „Než je chytli, každou noc k nám přišla kontrola.“
Protektorátní strážníci nebo i gestapo se ohlásili vždy v noci. „Přicházeli mezi desátou večer a šestou ráno. Zazvonili, prolezli nám celý dům a zas odešli,“ vzpomíná na tři týdny, které nacisté na dopadení parašutistů z operace Anthropoid potřebovali.
Protože její rodiče i prarodiče mluvili německy, byl prý přístup policistů relativně vlídný. „Ale tam, kde nemluvili německy, tam to bylo zlé.“
K tomu, aby rodina skončila na popravišti kobyliské střelnice, případně v koncentračním táboře, stačilo málo. „Pár knížek v červené vazbě a rodina šla pryč.“ Červená vazba knih podle nacistů signalizovala sympatie ke komunistickému hnutí.
Vlastička z Heydrichovy zatáčky
Po atentátu na zastupujícího říšského protektora, který zraněním podlehl po devíti dnech, nezmizel jen řídící obecné školy. „Do třídy se mnou chodila dívenka, jmenovala se Vlastička,“ ukazuje Helena na zmíněné školní fotografii ročníku 1942 nápadně hubenou a drobnou dívenku v horní řadě.
„Ta bydlela přímo u té zatáčky. Byla tam fabrika na nějaké pergameny nebo papíry. Ta zatáčka byla mnohem hlubší než dnes a za tím domem byla ještě zahrada, kde rostlo křoví, a byla tedy možnost se schovat.“
Jako spolužačka a kamarádka byla Helena, jak velely společenské mravy libeňské inteligence, dokonce k Vlastě pozvaná domů na oslavu jejích narozenin. „Vlastička také zmizela – i s celou rodinou,“ vzpomíná.
Zda byla její rodina do pomoci parašutistům skutečně zapletená nebo jen doplatila na shodu náhod a adresu bydliště, se paní Helena nikdy nedozvěděla.
Po osudu Vlasty, pana ředitele ani dalších učitelů prý ona ani její spolužáci nepátrali. „Nám to nějak nepřišlo divné. V podstatě nám bylo vysvětleno rodiči, abychom o tom nemluvili a neptali se, protože to bylo velice nebezpečné.“
Sama prý všudypřítomné nebezpečí a ohrožení, které za protektorátu Češi zažívali, příliš nevnímala. I proto, jak mnohokrát opakuje, že s ní rodiče kvůli její upovídanosti o politice raději nemluvili. Teprve v dospělosti pochopila, jaké obavy musela prožívat zejména matka. „Naše maminka se strašně bála. Ona byla dost neurotická a teď taková věc. I v té době jsem si říkala: Proč se ta máma pořád tak bojí, vždyť se nic neděje.“
Usínání vedle haldy uhlí
Jako dětské dobrodružství tak vnímala i zakázané pašování potravin od tety z Uhříněvsi, letecké poplachy a hodiny strávené v provizorním krytu dole ve sklepě.
„Dejte pozor, ty schody jsou hodně prudké,“ varuje a sestupuje do dvoupokojového suterénu, který se od dob jejího dětství zásadněji nezměnil. V první místnosti hned za schodištěm stále stojí dnes již nefunkční kamna, na kterých se ve velkém hrnci ohřívala voda na praní. Do místnosti ústí ze zahrady velké okno.
Při bombovém poplachu dával Helenin tatínek nebo dědeček přes okno zvenčí těžkou dřevěnou výplň. Jistila ji velká závora na petlici, která ve fasádě budovy zůstala do dnešních dnů. Stejně jako ocelová dvířka za rohem domu chránící šachtu do druhé sklepní místnosti. Tatínek, úředník plavebního úřadu, je prý za války sehnal z lodních součástek.
„Pojďte, ta police tu ještě je,“ zamíří Helena do druhé, tentokrát temné místnosti, která je z půlky zaplněna zásobami uhlí. Světlo z okna odvedle pronikne sotva do třetiny její délky. „Tady jsme spali nad sebou, když bylo zle,“ ukazuje na vysoký dřevěný regál podél levé strany od vstupu.
I když prostor za desetiletí ještě zchátral ani ve čtyřicátých letech to podle všeho nebylo dvakrát vlídné a přívětivé místo. „Ne, tady ne,“ vrtí rozhodně hlavou Helena při otázce, zda se v temném sklepě osvětleném jen slabou žárovkou jako malá holčička bála.
Ostatně, svou nebojácností rodiče i trápila. Třeba když už v první třídě odmítla jejich doprovod a do školy vzdálené asi dvě stě metrů chodila sama. „Maminka vždycky říkala: Jak jsem já, taková slepička, mohla zplodit takového orla.“
Naposledy spala na provizorní regálové posteli ve sklepě Helena Štysová v noci z 8. na 9. května 1945. „Poslední Němci odešli asi v osm večer. A ráno už přiběhl tatínek a volal: Už jedou! A za ním už přijížděly ruské tanky.“
Díky tomu, že byl dědeček vášnivý fotograf, má paní Helena dodnes z válečných let album plné vzpomínek. Na fotografiích jsou stále k poznání kulisy jejich domu a zahrady, kterými nás o tři čtvrtě století později provází. „Tady jsem měla pokojíček a pod oknem postýlku,“ ukazuje na menší členité okýnko v prvním patře vedoucí přímo do zahrady.
Stále je z něj krásný výhled na široké panorama metropole. Na protějším údolí se táhnou sady navazující na areál Nemocnice Na Bulovce, kam nacisté zraněného Heydricha po atentátu odvezli. Napravo se pak otevírá holešovický meandr Vltavy a za ním lze dohlédnout až na kopce nad levou částí Prahy.
„Odtud jsem viděla, jak na začátku války svrhli dvě bomby na továrnu dole u mostu,“ ukazuje do míst, kde dnes stojí velké křížení Pelce-Tyrolky. „Nebo jak na konci války bombardovali Vinohrady,“ dodává.
Copy a chleba se sádlem
Jako děvčátko vynikala oproti spolužačkám dlouhými, do prstýnků se vlnícími světlými vlasy. Ostatní holčičky z její třídy, včetně zmíněné kamarádky Vlasty, nosily zkraje čtyřicátých let krátké mikádo ozdobené na temeni hlavy nápadnou mašlí. Helenka ale své vlasy nestříhala a brzy z nich, k potěše zlomyslných spolužáků, zaplétala dlouhé copy.
Otravného tahání se však brzy zbavila, když si škodolibé kamarády z chudých domků od Vltavy získala svými svačinami. Třeba chlebem se sádlem od vesnické tety. „Byli tak šťastní, že mě přestali tahat,“ směje se.
Za úsměvnou historkou se ale skrývá i surová protektorátní realita. Zatímco rodina paní Heleny z vily v ulici Nad Rokoskou podle jejích slov za války nijak výrazně nestrádala, jen o pár ulic níž už lidé měli hlad.
Velké dějiny prošly kolem rodného domu Heleny Štysové v ulici Nad Rokoskou za její život několikrát.
Jako čtyřletá holčička se 15. března 1939 šla s maminkou podívat dolů k hlavní ulici V Holešovičkách, když tudy přijížděli nacističtí okupanti na motorkách se sajdkárou. „Byl hrozně ošklivý den, padal déšť se sněhem,“ dodnes má v živé paměti. Kromě esesáků v černých kožených kabátech si vzpomíná i na to, jak se její maminka obávala, zda se tatínek ten den vrátí z práce domů.
O šest let později, během Pražského povstání, stejnou ulicí v opačném směru německá armáda prchala před Rusy. A před nimi zase sousedé z protějšího domu – německá rodina, která tu žila už před válkou a s českými sousedy vždycky dobře vycházela. „Osmého května před jejich dům přijely náklaďáky. Vím, jak jsem se divila, že nakládají i peřiny. Bylo dobře, že odjeli, aspoň jsme neměli příležitost dělat nespravedlnosti.“
Z několika fotek se jako copaté děvčátko směje také ve společnosti do uniforem oděných žen a mužů – důstojníků druhého ukrajinského frontu, kteří se do jejich domu na pár týdnů po osvobození nastěhovali. „Ale byli na nás hodní. Říkali mi, že jejich holčičky doma také nosí copy,“ vzpomíná po sedmi desetiletích Helena Štysová.
