Článek
S pádem komunismu skončil všemocný stát, avšak osvobozené země ovládnou arogantní boháči, kteří budou nade všemi zákony.
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Varování experta Světové banky Joela S. Hellmana z roku 2000 se naplnila od Česka po Kazachstán. Ani on však netušil, že v řadě zemí svěří lidé vládu novým boháčům dobrovolně ve svobodných volbách.
Dalším potvrzením, anebo naopak ukončením tohoto trendu mohou být i podzimní volby v Česku.
Ideály českého voliče
V říjnu 2020 vyhrála v Gruzii strana řízená miliardářem volby už potřetí. Bidzina Ivanišvili s hnutím Gruzínský sen také potřetí sestavil vládu a v lednu překvapil tím, že ukončil politickou kariéru. „Dosáhl jsem všeho, čeho jsem si přál,“ vysvětlil.
Žádný z podnikatelů zrozených během postkomunistické privatizace to nedotáhl tak daleko jako gruzínský expremiér, který zbohatl na obchodech s ruskou ropou a jehož majetek dosahuje podle časopisu Forbes pěti miliard dolarů, skoro třetiny HDP jeho země.
Přesto není výjimkou. V malých a středně velkých státech mezi Berlínem a Moskvou napočetl stejný časopis počátkem roku sedmatřicet dolarových miliardářů. Většina z nich založila své bohatství v privatizaci a na úzkých vztazích ke státu, který jejich typ podnikání dotuje či podporuje příznivými regulacemi.
Výjimkou jsou zakladatel rumunského startupu UiPath a majitelé české IT firmy Avast, vedle nich už jenom miliardáři z Polska, kteří museli zbohatnout obchodem, protože Poláci velké energetické, chemické ani finanční podniky neprivatizovali.
Česko se naopak stalo pro vzestup dolarových miliardářů ideálním prostředním. Počátkem roku 2021 jich mělo devět, víc než větší země včetně zmíněného Polska, Ukrajiny nebo Kazachstánu. Zdaleka nejbohatším Východoevropanem byl tehdy Petr Kellner, a také po jeho tragické nehodě zůstali v první desítce čtyři Češi.
Profesor Hellman tvrdí, že dominantní hospodářská pozice postkomunistických boháčů, tzv. oligarchů, a jejich úzké vztahy ke státní exekutivě pokřivují v mnoha oborech volný trh. Fakticky tím zpomalují ekonomické zotavení svých zemí po úpadku v časech socialismu.
Ještě horší důsledky může mít jejich vstup do politiky, jak svědčí příklad Ukrajiny, kde se právě spory mezi oligarchy staly rozbuškou občanské války. Dobré rady západních expertů však vzestup nových miliardářů nezastavily.
V Česku nezískal žádný miliardář takovou moc jako Gruzínec Ivanišvili, protože zdejší boháči museli vždy brát ohled na ostatní stejně bohaté podnikatele.
To se týká i Andreje Babiše, který se sice stal premiérem, na druhé straně zůstává až čtvrtým nejbohatším Čechem. Při propojování ekonomické moci se státem se stal průkopníkem, protože jeho byznys ze všech nejvíc závisí na státních zakázkách, dotacích a regulacích. Jako druhý po Zdeňkovi Bakalovi vytvořil mediální impérium a úspěšně vstoupil do politiky.
Také z toho důvodu jeho Agrofert každoročně inkasuje miliardu korun evropských zemědělských dotací, kterou může okamžitě převést do kolonky zisk. Stal se největším chemikem a potravinářem, přesto nezasahuje do energetiky, realit, telekomunikací nebo hazardního byznysu, vesměs státem regulovaných oborů, kde si vytvořili impéria ještě větší boháči. Také oni si po Babišové vzoru pořídili média a s kontakty ve státní správě se netají.
Tuzemský volič takové poměry akceptoval a Babiš stejně jako Ivanišvili míří ke třetímu triumfu v parlamentních volbách.
Přirozeným zájmem východoevropských miliardářů se mezitím staly stabilní politické poměry, pokud možno stejně kultivované jako v zemích západní Evropy, kde nejraději investují.
Pokud jde o velikost majetku, západním kolegům se už vyrovnali. Víc miliardových majetků než Česko eviduje ze srovnatelně velkých států jenom Švédsko, Dánsko, Rakousko a Švýcarsko. Rozdíl je v tom, že žádný z velkých koncernů České republiky nespravuje už čtvrtá generace zakladatelské rodiny, jako například v případě dánského výrobce stavebnic Lego. Cesta k poměrům, ve kterých se mohou majetky převádět mezi generacemi stejně bezpečně jako ve Skandinávii, vede právě přes politiku.
Připomínkou toho, co se se v Česku musí změnit, jsou zprávy o večírku, který proběhl v červenci 2017 na Ibize.
„Máme pár velkých boháčů, kteří platí mezi pěti sty tisíci a dvěma miliony. Gaston Glock je příklad, Heidi Hortenová je příklad. René Benko platí lidovce a nás. Novomatic platí všechny,“ chlubil se rakouský vicepremiér Heinz-Christian Strache atraktivní ženě, kterou považoval za neteř ruského oligarchy, že bere peníze od čtyř z deseti nejbohatších Rakušanů. Zároveň žádal, ať pro něho koupí většinový podíl největšího vydavatelského domu Rakouska.
Vicepremiér se na tajně pořízeném videu přiznal ke všemu, co se v zavedených demokraciích na rozdíl od Česka nesmí, případně o čem se nesmí mluvit – k propojení politiky, ekonomiky a médií. Proto druhý den po zveřejnění nahrávky ve vládě a vůbec v politice skončil.
Bohatí Češi staví voliče před neřešitelný úkol. Přiblížit Česko západním demokraciím a zajistit tak ochranu velkých majetků mohou jenom politici, kteří symbiózu státní a ekonomické moci zruší, anebo ji přinejmenším omezí. Jen se to nesmí dotknout impérií, které boháči dosud vybudovali.
