Volby v bezútěšné zemi. Lidé v Afghánistánu se snaží jen přežít, už přišli o všechno, říká humanitární pracovník

V Afghánistánu se v sobotu konají demokratické prezidentské volby. Mají osmnáct kandidátů, současná hlava státu Ašraf Ghaní a jeho rival z volebního klání před pěti lety Abdulláh Abdulláh jsou favority.

S posledními volbami by ty dnešní mohly mít podle expertů kromě výsledků společného mnohem víc – zejména rozsáhlé násilí a podvody.

Tálibán obyvatele vyzval k bojkotu a varoval, že jeho bojovníci udělají vše, aby hlasování zmařili. Prezident Ghaní ale uvedl, že jsou volby nutné, aby vláda získala demokratický mandát pro mírové rozhovory právě s radikálním hnutím.

Před volbami Afghánistán sužovalo válečné násilí.

Tálibán stál třeba za sebevražedným útokem na nemocnici na jihu země, po němž zůstalo na 40 mrtvých, při americkém útoku bezpilotním letounem pak byli omylem zasaženi rolníci – zemřelo 30 lidí.

O životě v zemi zmítané válečným konfliktem i humanitární krizi hovořil Seznam s členem týmu Mezinárodního výboru Červeného kříže v Afghánistánu Robinem Waudo.

Konflikt v Afghánistánu začal v roce 2001. Jak se žije v zemi sužované osmnáct let válkou?

Je to dlouhá válka, má obrovský počet ztrát. Zejména civilistů a samozřejmě i lidí, co jsou do konfliktu nějak zapojeni. Ale civilisté jsou ti, kteří čelí největšímu náporu. Zasažena je celá země, není to tak, že by byla válka omezena jen na nějaké konkrétní oblasti. Právě teď jsem v centru hlavního města Kábulu a všude tu můžete vidět následky války – třeba v nemocnicích, kde se na pohotovosti běžně dělají operace. Válka obrovsky dopadá na civilisty – je tu opravdu velký počet mrtvých, zraněných, zmrzačených… Zdravotnické služby si s tím neumí poradit, lidé často ani nemají přístup k lékařské pomoci. A sami zdravotníci jsou občas mezi oběťmi.

Zhoršila se situace s přicházejícími prezidentskými volbami?

Poslední měsíce byly velmi chaotické. V srpnu došlo k mnoha útokům v celé zemi i v Kábulu. Nemohu říct, že je to jen kvůli volbám, ale děje se to. Sebevražedné útoky, mnoho mrtvých civilistů. Jen před pár dny tady v Kábulu při jednom velkém útoku zemřelo na dvacet lidí. Nemohu předpovídat, že při volbách násilí ještě vzroste, to je těžké říct.

A co válka samotná? Jde stále o živý konflikt?

Válka je cítit na každém kroku. Občas mají ty boje desítky obětí. Prakticky každého v této zemi se konflikt nějakým způsobem dotkl. Ztratili matku, otce, bratra… Lidé nemají přístup k základním potřebám, jako jsou voda nebo elektřina. Jsou tu také lidé, kterým válka vzala domov, farmáři, kteří už nemohou farmařit, spousta těch, kteří museli opustit zemi. A také jsou tu neúplné rodiny – ve válce zemřelo mnoho mužů, kteří obvykle obstarávají chod domácnosti. Nevíme, co přijde dál, ale v současnosti to není dobré.

Dostává země nějakou humanitární pomoc?

Ano, dokonce spoustu pomoci. Budu spíš hádat, ale její hodnota se pohybuje v miliardách dolarů. Působí tu všichni hlavní humanitární aktéři z celého světa – Mezinárodní výbor Červeného kříže je jedním z nich. Potom tu je celá rodina humanitárních organizací OSN, Lékaři bez hranic, hnutí Červený kříž i Červený půlměsíc a menší organizace přicházející z Evropy, Austrálie, Kanady i některých zemí Blízkého východu. Ačkoliv vynakládají opravdu velké úsilí, potřeby Afghánistánu jsou obrovské. A prostředky, které sem proudí, je naplnit nedokážou. Doufáme nicméně, že mezinárodní komunita pomoc do země posílat nepřestane. Vleklé konflikty, jako je i tento, jen stahují zemi víc a víc do problémů. Čím je situace v zemi složitější, je pak těžší i pro humanitární pracovníky tu něco dělat. A samozřejmě i samo financování může být pro dárce únavné, protože to trvá tak dlouho.

Mezinárodní výbor Červeného kříže měl několik měsíců zákaz na území Afghánistánu působit, což se ale v září změnilo. Co se odehrálo?

Tálibán nám tu zakázal pracovat v polovině dubna kvůli neshodám ohledně naší činnosti. Ohledně toho, co v Afghánistánu děláme, jak to děláme, jak probíhají naše operace. Z vyjádření na jejich stránkách jsme se dozvěděli, že v tom nemůžeme pokračovat a že nám hnutí dál negarantuje bezpečnost našich lidí. S Tálibánem jsme ale dál jednali, stejně jako s ostatními stranami konfliktu.

Jak jste v Afghánistánu těch pět měsíců pracovali?

Bylo to pro nás velmi těžké, některé činnosti jsme museli pozastavit, především ty v terénu, třeba pomoc zraněným a jejich převoz do zdravotnických zařízení. Dotklo se to i našich snah o dodávku vody a elektřiny do oblastí, do nichž není snadné se dostat – v tom jsme nemohli pokračovat. Dříve jsme také navštěvovali osoby zadržované vládními silami, většinou opoziční bojovníky. Po zákazu už to nebylo možné. Obvykle chodíme za vězni mimo jiné kvůli tomu, abychom monitorovali podmínky, ve kterých žijí, a spojili je s rodinami. A když jsme tam chodit nemohli, když jsme nemohli spolupracovat ani s úřady, nebyli jsme schopni zadržovaným pomoci udržovat kontakt s rodinou. V Afghánistánu totiž neexistuje žádná pevná linka, jen mobilní systém.

I v době zákazu jsme ale pokračovali s rehabilitačním programem pro zraněné nebo invalidy. Třeba pro lidi, kteří při válce ztratili končetinu. Každý rok máme zhruba 10 tisíc nových pacientů s takovými problémy, takže jsme si nemohli dovolit tu činnost zastavit.

Říkáte, že zákaz vzešel z toho, že se vaše organizace s Tálibánem na určitých věcech neshodla. O jaké věci šlo?

Šlo o neshody při vyjednávání. Jedním z největších problémů bylo právě zacházení s vězni – to ale vychází i ze základních humanitárních potřeb, protože v Afghánistánu je velký počet zadržovaných lidí. A ačkoliv s těmi lidmi už léta pracujeme, pořád jsou tu tisíce z nich, kterým nejsme schopni poskytnout všechno, co by potřebovali.

Pokoušejí se obyčejní Afghánci sami něco změnit?

V určitém smyslu ano, někteří se snaží. Vytvořila se tu silná občanská společnost, která brání práva lidu, a to v nejrůznějších případech. Snaží se vytvořit si síť kontaktů, mluvit s vlivnými lidmi. Dělají, co mohou. Ale záležitosti jako samotný konflikt jsou mimo jejich dosah. Je pro ně tudíž složité kontrolovat tuto důležitou stránku věci.

Spousta lidí ze země uprchla. Jakým způsobem?

Hodně lidí uteklo nelegálně. Našli si nějakou cestu na hranicích s Pákistánem nebo Íránem a dostali se do Evropy, Kanady nebo Spojených států. Jsou i ti, co odešli legální cestou – to řešila uprchlická agentura OSN. Je těžké říct, kolik to je lidí, ty statistiky nemám. Ostatně kvůli současnému stavu odsud utekli i někteří moji kolegové.

Jak Afghánci situaci v zemi po osmnácti letech vnímají?

Jsou vyčerpaní. Dívají se už dlouhá léta, jak válka dál a dál pokračuje. Někteří z nich přišli doslova o všechno – o domovy, rodiny i živobytí. Snaží se jen přežít. A to je dost složité, když nemají vidinu lepší budoucnosti, to je hodně ovlivňuje. Lidé, kteří tu zůstali a mají práci, se většinou snaží živit celou rodinu, protože nezaměstnanost je tu velmi vysoká. Do toho zmiňované problémy s elektřinou, dodávkami vody a přístupem ke zdravotnickým službám. Opravdu to není něco, co by se dalo zvládnout, i když se snaží. A jsou v tom vytrvalí, ale je očividné, že je to pro ně prostě těžké.