Článek
V souboji o Senát musela americká Demokratická strana se ztrátami počítat. Letošní mapa jim zkrátka nebyla nakloněná. Obhajovali hned tři mandáty ve státech, které spíš inklinují k republikánům, a neměli žádné skutečně reálné šance si někde polepšit.
Například pokračující pobyt Joea Manchina (v poslední době působil v demokratickém klubu jako nezávislý) v Senátu byl v podstatě jen památkou na dávnou historii. Reprezentoval Západní Virginii, tedy těžařský stát, který byl kdysi demokratickou baštou, ale s proměnou voličských preferencí se přesunul do jasně republikánské kolonky.
Volby v USA 2024
V pořadí 60. volba prezidenta Spojených států amerických proběhla v úterý 5. listopadu 2024. V pořadí 47. prezidentem Spojených států se stane Donald Trump, který ve světem sledovaném duelu porazil Kamalu Harrisovou. Sledujte průběžné výsledky voleb nebo se podívejte na speciální vysílání k volbám v USA, kde mluvili odborníci, novináři i politici.
Aktuální dění sledujeme v online reportáži
Na voliče zabíral Manchinův osobní apel. Blízký přítel končícího prezidenta Joea Bidena se navíc nebál dát ostatním demokratům okázale najevo, že s jejich politikou nesouhlasí, a uměl si prosadit některé kompromisy.
Jenže Manchin letos ani nekandidoval. A tak místo něj do Kapitolu míří republikánský guvernér Jim Justice.
Jeho kariéra mimochodem dokresluje, jak se řada konzervativců, kteří historicky patřili k demokratům, prostě jen přesunula k republikánům – a přitom prosazuje podobný program. Justice byl do čela Západní Virginie zvolen právě za „modré“, posléze ale přestoupil, aby dal najevo podporu Donaldu Trumpovi po jeho prvním prezidentském vítězství.
Do značné míry trumpovský je i Justicův styl vládnutí nad Západní Virginií, byť s odlišnostmi. Bodrý a oblíbený guvernér je známý i tím, že s sebou všude bere svou buldočí fenku Babydog. Využil ji k propagaci očkování proti covidu, doprovází ho na tiskových konferencích a stranických sjezdech a jejím „prostřednictvím“ uráží politické oponenty.
Jim Justice a jeho Babydog na letním sjezdu Republikánské strany.
Demokratičtí senátoři ale neuspěli ani v republikánských státech, kde si naděje dělali. Spoléhali na to, že Sherrod Brown z Ohia využije svůj obamovský talent zaujmout „modré límečky“ průmyslového srdce Ameriky a že Jon Tester z Montany zopakuje své umění uspět v těsných volebních kláních.
Už jen těmito ztrátami se demokraté dostávají v nejlepším scénáři na 48 křesel proti 52 republikánským. A to jsou tu ještě těsná hlasování ve čtveřici prezidentských kolísavých států, kde se demokraté musí obávat o své dosavadní mandáty.
Mocná zbraň v rukou prezidenta
Senát pod kontrolou stejné strany, která vládne Bílému domu, se může v rukou prezidenta proměnit v relativně mocnou zbraň.
Zvolený prezident Donald Trump může počítat s tím, že při nominaci svých lidí do čela ministerstev a dalších federálních úřadů, ale třeba i na diplomatické posty, nenarazí na vážnější překážky. Zvlášť v úvodu mandátu to v podstatě může znamenat volnou ruku.
Právě kvůli pravomoci schvalovat nominace je Senát vnímaný za mocnější z obou komor (další výhodou je, že se celý nemění každé dva roky jako Sněmovna). Pro republikány bude v tomto směru příjemná možnost prosadit si do federálních soudů nakloněné soudce.
To byla jedna z věcí, kterou si pochvalovali na Trumpově prvním mandátu. Republikáni i demokraté už dlouho vnímají soudy jako klíčovou instituci při prosazování politických priorit, případně ochraně těch již zavedených.
Nejcennější trofejí by byla samozřejmě příležitost dosadit dalšího konzervativního člena Nejvyššího soudu, pokud by se tam uvolnilo nějaké místo. Už teď tam mají konzervativci díky Trumpovi převahu 6:3, což umožnilo republikánům v roce 2022 dosáhnout svého dlouholetého snu – zrušení federálního práva na interrupce.
Důležitá je kontrola alespoň jedné komory Kongresu i při prosazování zákonů. Americký prezident je totiž sám nemůže navrhovat, potřebuje k tomu vždy spřízněné senátory nebo kongresmeny.
Zajištění Senátu Trumpovi tento proces zjednodušuje, byť pravidla horní komory (tzv. filibuster) stejně budou vyžadovat, aby republikáni do určité míry spolupracovali.
Už teď se také zvolený prezident může spolehnout, že Kongres nedokáže přehlasovat jeho veto, k čemuž je třeba dvoutřetinové většiny v obou komorách.
Co může Trumpovu moc ohrozit?
Ani spřízněná většina v obou komorách samozřejmě automaticky neznamená, že prezident prosadí vše, co chce. Navíc zatím není jisté, že si republikáni vůbec udrží většinu ve Sněmovně reprezentantů, i když i tam je už určitý trend patrný.
Během prvního Trumpova mandátu se krom toho ukázalo, že ani republikánský Kongres pro něj vždy nemusí představovat jednoduchého partnera. Trump často využíval tzv. exekutivní příkazy (které jsou podobné dekretům), zákonodárce obcházel a jeho administrativa to pak mnohdy musela obhajovat před soudy.
Jenže Senát roku 2017 byl jiný, než bude Senát roku 2025. Stačí zmínit, že tehdy v republikánských lavicích seděl konzervativec starého střihu John McCain, který si při kontaktu s Trumpem rozhodně nebral servítky.
Od té doby z Kapitolu odešli další „tradičnější“ republikánští senátoři jako Jeff Flake, Pat Toomey nebo Richard Burr. Další končí po těchto volbách, třeba někdejší prezidentský kandidát Mitt Romney.
Nahradili je často loajální trumpisté jako zmíněný Jim Justice, ale také Josh Hawley, Marsha Blackburnová a ostatně i J. D. Vance, který se teď ovšem přemístí do Bílého domu. Další jako Lindsey Graham svou rétoriku a program přizpůsobili nové době. Míra Trumpovy kontroly nad republikánskými senátory je tedy tentokrát bezpochyby větší.
Dalším faktorem je pokles vlivu dlouholetého senátního lídra republikánů Mitche McConnella. Dvaaosmdesátiletý matador vyhlášený schopností sešikovat potřebnou většinu a využít každou skulinku senátních pravidel sice z komory neodchází, ale už nebude republikány vést.
Lídr republikánských senátorů Mitch McConnell velmi úspěšně s Trumpem spolupracoval například při dosazování nových soudců, ale jeho osobní nelibost vůči exprezidentovi je veřejným tajemstvím.
McConnell sice vždy platil za člověka, který se s Trumpem na všem potřebném uměl dohodnout, jeho osobní antipatie vůči prezidentovu charakteru ale byly veřejným tajemstvím. I během letošní kampaně prosakovaly nelichotivé výrazy, jimiž ho senátor častoval.
O místo po McConnellovi usiluje například hrdý trumpovec Rick Scott z Floridy. Před úterními volbami sice podle informací CNN neplatil za jasného favorita, ale i to by mohlo Trumpovo vítězství změnit.
Mezi republikánskými senátory nicméně zůstávají lidé, kteří dávají najevo, že mají problém s Trumpovým stylem a částečně i programem.
V první řadě jsou to Lisa Murkowská a Susan Collinsová, které platily za nezávislé hlasy uvnitř strany už před trumpovskou érou. Obě podpořily druhý exprezidentův impeachment a republikánskému mainstreamu se vymykají třeba ve zmíněné otázce interrupcí.
Vztahy mezi Murkowskou a Trumpem jsou dokonce tak špatné, že exprezident (neúspěšně) vedl kampaň proti jejímu znovuzvolení a adresoval jí několik urážek. Senátorka zase kvůli němu nevyloučila možnost, že od republikánů odejde.
Pokud by se k tomu odhodlala a nezůstala by v republikánském klubu jako nezávislá, mohlo by to Trumpovu kontrolu nad Kongresem zase mírně vychýlit. Už při obhajobě mandátu v roce 2022, kdy doma na Aljašce čelila republikánské soupeřce s podporou Trumpa, ostatně Murkowská spoléhala i na podporu Demokratické strany.
