Sedm vyvolených států. O prezidentovi reálně rozhodne jen šestina Ameriky

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

E pluribus unum, píše se na státním znaku Spojených států. V překladu z latiny to znamená „z mnoha jeden“. Při prezidentských volbách však klidně můžeme parafrázovat na „z několika mála jeden“.

Ačkoli federaci tvoří 50 států s více než 330 miliony obyvatel, které se všechny formálně podílí na výběru nového prezidenta, v den voleb, tedy přesně za 20 dní (5. listopadu) bude pozornost upřena na pouhých sedm z nich. Žije v nich jen asi 60 milionů lidí, to znamená něco přes 15 procent americké populace, tedy méně než šestina.

Těmto státům se také říká rozhodující státy – battleground states (státy, o které se bojuje) nebo swing states (kolísavé státy). Na to, jestli se do Oválné pracovny po letošních volbách vrátí republikán Donald Trump, nebo povýší demokratka Kamala Harrisová, tak budou mít reálně vliv jen voliči v Arizoně, Georgii, Michiganu, Nevadě, Pensylvánii, Severní Karolíně a Wisconsinu.

Může za to složitost amerického volebního systému. Prezident Spojených států není volený přímo – jako třeba v Česku –, ale ústavním tělesem, které nese název Sbor volitelů.

Volitelů je celkem 538 a vyhrává ten kandidát, který jich získá více než polovinu, tedy alespoň 270. Volitelé jsou (většinou) povinni hlasovat pro kandidáta, který zvítězil ve volbách v jejich státě.

Ve většině států je ale fakticky rozhodnuto ještě před tím, než se hlasuje. Důvodem jsou dlouhodobé preference tamních voličů, které odrážejí rasové, vzdělanostní, náboženské a třídní složení tamní populace, byť i to se občas mění.

„Obecný trend v celých Spojených státech je, že mobilita obyvatel je mnohem aktivnější než u nás Evropanů – stěhují se za prací nebo naopak z míst, kde práce není,“ říká Jan Hornát, amerikanista z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Posuny tak obvykle nejsou tolik změnami názorů jednotlivých lidí, ale spíš výsledkem pohybu obyvatel a dalších demografických změn.

Jen málokdo si proto v tuto chvíli dovede představit, že by například silně liberální Vermont nepodpořil Harrisovou nebo hluboce konzervativní Wyoming Trumpa. Jde mimochodem o státy, které se v minulých volbách v roce 2020 nejsilněji přiklonily na jednu stranu.

Takto můžeme postupovat dál a dostaneme se k číslu 445 volitelů – 226 z nich bude modrých (demokratických) a 219 červených (republikánských).

Od těchto 43 států a hlavního města Washingtonu se zkrátka žádné překvapení nečeká. „Minimálně ne v tom smyslu, kdo státy získá. Může být překvapivý finální rozdíl, ale ne to nejdůležitější – jakou má barvu,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy Jan Hornát, amerikanista z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Zůstává tedy 93 „dostupných“ volitelů. O ty v posledních dnech kampaně Harrisová a Trump bojují.

Ačkoli sestava rozhodujících států je před každými volbami v posledních letech víceméně jasná, i v tom může volební štáb udělat chybu. Pro demokraty zůstává mementem kampaň z roku 2016, kdy průzkumy hromadně podcenily šance nakonec vítězného Donalda Trumpa a štáb jeho tehdejší demokratické soupeřky Hillary Clintonové se tím nechal svést.

„Její kampaň se dopustila taktických chyb. Soustředila prostředky a čas na státy, které nepotřebovala vyhrát, jako je Severní Karolína a Ohio, místo aby věnovala čas posílení proslulé modré zdi,“ napsala v analýze jejího neúspěchu britská stanice BBC.

Clintonová se dost nevěnovala kampani v Pensylvánii, Michiganu a Wisconsinu (měla tam například minimum mítinků). Spoléhala na to, že tyto státy, které šestkrát za sebou hlasovaly pro demokraty, u toho zůstanou, i když byly náznaky, že celkové nálady v trojici států se mění. Třeba Wisconsin volil jasně demokraty jen za Baracka Obamy, vždy předtím a potom tam byly výsledky těsné.

Bývalá ministryně zahraničí tak nakonec tyto tři články proslulé modré zdi ztratila. Prezidentem se stal Donald Trump.

Letos jsou tak demokraté odhodlaní swing states nepodcenit. Dokládají to i data o penězích vložených do kampaně. Na reklamu dali souhrnně ve všech sedmi státech výrazně víc než republikáni: 817 milionů proti 532 milionům dolarů.

Na základě dat je zároveň znovu zřetelné, že o nic jiného než o swing states v listopadu prakticky nepůjde. Přes milion dolarů demokraté utratili už jen v Nebrasce, kde mají kvůli specifickému systému šanci na zisk jednoho volitele, a New Hampshire, který ještě donedávna platil za rozhodující stát. Republikáni pak více než milion utratili jen v klíčové sedmičce.

Peníze utracené v Pensylvánii, coby největším swing state, pak dokonce v součtu převyšují i prostředky vynaložené na celofederální reklamní kampaň.

Nejde ale jen o reklamu. Důležitá je tzv. ground operation, tedy logistická operace, při níž jde o to, vybudit všechny potenciální voliče, kteří jen trochu uvažují o tom, že budou daného kandidáta volit. Klíčové je, aby se tito lidé šli vůbec registrovat k volbám, jelikož američtí občané nejsou voliči automaticky.

I témata se musí přizpůsobit rozhodujícím státům. Tradičně do prezidentské kampaně prostupovala i lokální témata.

„Můžeme ale přesto vidět trend, že lokální témata se federalizují a naopak – federální témata se lokalizují,“ myslí si Hornát. „Před třiceti lety jsme některé téma mohli označit jako čistě lokální, ale dnes se všechno politizuje a federalizuje,“ vysvětluje. Přesto věří, že pro velkou část voličů v jednotlivých státech je důležité, když kandidát upozorňuje na věci, které se týkají přímo jich a jejich okolí.

Zásadní je výběr lidí, kteří budou ve jménu kandidátů vést kampaň. Je třeba volit lídry, kteří dokážou oslovit voliče v jednotlivých státech. Historicky sloužil k získání klíčových států i kandidát na viceprezidenta.

Letos však ani na jedné kandidátce žádný running mate z klíčového státu není. Trump si vybral senátora J. D. Vance z Ohia, zatímco Kamalu Harrisovou doplňuje guvernér Minnesoty Tim Walz. U obou se ale čeká, že by mohli mít vliv na voliče v Michiganu, Pensylvánii a Wisconsinu, protože jejich domovské státy jim jsou v některých rysech podobné.

U Harrisové se původně čekalo, že si vybere populárního guvernéra Pensylvánie Joshe Shapira, který by jí mohl pomoci „přihrát“ 19 tamních volitelů. „Shapiro by byl přímo v Pensylvánii jasným plusem, u Tima Walze se ale předpokládá, že by svým stylem řeči a charismatem mohl zajistit podporu ve všech třech státech v oblasti Rezavého pásu (Pensylvánie, Michigan a Wisconsin, pozn. red.),“ říká pro Seznam Zprávy amerikanista Jakub Lepš z University of New York in Prague.

Oslovení experti se ale shodují, že oblíbený guvernér může šance kandidáta zvýšit, i když není přímo na kandidátce: účastí na mítincích nebo při zmíněné snaze přimět voliče k registraci.

„Zároveň to může být dvousečná zbraň,“ upozorňuje Hornát. „Na jednu stranu, když máte dobrého, úspěšného a oblíbeného guvernéra, který podpoří prezidentského kandidáta, může to velmi pomoct. Buduje to důvěru v toho kandidáta. Zároveň jsou ale guvernéři, kteří zkrátka oblíbení nejsou, a taková podpora může být medvědí službou,“ uvádí.

Guvernéři obecně platí v USA za oblíbené politické figury. A konkrétní jména ze sedmičky swing states jsou pak podle dat z letošního dubna všechna s jedinou výjimkou v horní polovině pořadí popularity čelných představitelů států. Pět je demokratických, dva republikánští, zato s velmi vysokou podporou.

Obdobně jako guvernéři pak mohou pomoci i senátoři. I v obsazení horní komory Kongresu za klíčové státy mají demokraté nad svým rivalem výraznou početní převahu – drží v nich deset křesel, zatímco Republikánská strana pouze tři, jedna senátorka je nezávislá.

Obsazení klíčových pozic v rozhodujících státech, ale i jiné informace si můžete zobrazit po rozkliknutí v přiložené interaktivní mapě:

V následujících dnech se Seznam Zprávy podívají podrobně na sedmičku klíčových států. Přiblížíme témata, která ovlivňují rozhodování tamních voličů, i přístup, jaký k nim zaujímají oba kandidáti.