Článek
Není snad většího klišé než říct, že se svět ocitl na křižovatce. Jenže jsou chvíle, kdy tato otřepaná fráze prostě přesně vystihuje aktuální stav. O Donaldu Trumpovi si můžeme myslet cokoliv, jednou věcí si ale můžeme být naprosto jistí. Doba, kdy USA podporovaly Ukrajinu vojensky a morálně, s jeho nástupem skončí. Západní tábor, zejména pak evropské země, si proto musí se vší naléhavostí položit otázku, která se dá zredukovat na dvě slova. Co teď?
Zhruba polovina všech zbraní, které svobodný svět posílá Kyjevu, pochází ze Spojených států. Napadená země je přitom pod soustředěným a stále pomalu postupujícím ruským tlakem. Moskva nehledí na ztráty. Necháme Ukrajince padnout a budeme pak jen čekat, na koho se Kreml zaměří příště? Nebo uvedeme do chodu něco na způsob mobilizace všech kapacit, třeba i personálních, aby se mohli dál bránit bez americké pomoci? Podpoříme je třeba i vysláním vlastních armád, jak to před časem naznačil francouzský prezident Emmanuel Macron, byť se tím riziko jaderného či vůbec světového konfliktu samozřejmě zvětší?
Bylo by krátkozraké se upínat k představě, že nakonec to tak horké nebude a že Spojené státy i pod Trumpovým vedením zachovají proukrajinský kurz. Poselství, které tohoto muže dovedlo v úterý k volebnímu vítězství, spočívalo v důrazu na hospodářský růst, sice paradoxně či spíš protichůdně doplňovaný o protekcionismus, ale to nechme teď stranou. Zároveň se Trump opět chvástal, jak neprodyšně uzavře pro migranty hranici s Mexikem, což se lidem v USA zjevně líbilo, i když podobné sliby učinil už v roce 2016 a nijak neprodyšně pak čára uzavřena nebyla.
Třetí ingrediencí vítězného ideového koktejlu pak bylo, že ve světě nastolí „mír skrz sílu“. Vysvětloval to se slovy, že za jeho vlády by se válka na Ukrajině nikdy nemohla takto rozhořet, ale že když už se tak stalo, zatočil by s ní během jednoho dne. V zářijové televizní debatě s Kamalou Harrisovou Trump odmítl říct, že trvá na vítězství Ukrajiny v konfliktu s Ruskem. A o pár dní později se nechal slyšet, že Ukrajinci by měli být připraveni „o kousíček“ ustoupit a že je „každá dohoda, i ta nejhorší, lepší než to, co máme teď“. Vše se uzavřelo jeho prvním povolebním vystoupením ve středu ráno, kdy zdůraznil, že se v Bílém domě bude řídit leitmotivem: „Co jsem slíbil, to dodržím.“ Čili, jeho postoj je bohužel jasný.
Ne že by se v Evropě hned neozývaly hlasy, které si uvědomují, jak nebezpečný by byl takový mír. Vladimiru Putinovi ponechat dobytá území výměnou za nepochybně jen dočasné zastavení jeho válečné mašinérie? Zahraničněpolitický expert německé vládní strany SPD Michael Roth uvedl ve středu, pár hodin po oznámení amerických volebních výsledků, že „pokud nechceme diktátorský mír, musíme dát teď Americe nabídku: kompletně vezmeme na svá bedra financování Ukrajiny. Kompletně vezmeme na svá bedra nákup potřebných zbraní z USA“. Pozoruhodná slova, která jsou teď ale už minulostí. O pár hodin později, ve středu večer, se německá vládní koalice rozpadla. Tamější scéna má teď náhle jiné starosti.
Takže zpět k onomu klišé. Trumpův triumf vysunul hlavně Evropu doprostřed rozcestí. Může spolu s Trumpem řekněme chamberlainovským způsobem Putinovi ustoupit, hodit Ukrajince přes palubu a doufat, že nakonec vše pro nás dobře dopadne. Nebo nenechat nic náhodě, Ameriku začít považovat – přesně jak říká Michael Roth – za subdodavatele a uhájit tak pilíř uspořádání po roce 1945. Ten praví, že hranice nelze posouvat silou a kdokoliv by se o to pokusil, neprojde mu to. Moc času nezbývá. Trump bude uveden do funkce 20. ledna 2025.
