Článek
Dveřmi je vyhodili, oknem se vracejí zpět. I takhle „hezky česky“ nekorektně se dá popsat anomálie, která v poslední době obrací naruby politiku. Nejčerstvěji americkou (ale tím pádem i světovou), když byl 47. prezidentem USA zvolen …45. prezident USA. Čili staronový Donald Trump.
Kdyby šlo o jediný případ, kdy politik neskousl, že mu voliči (případně pravidla hry) po prvním vrcholném angažmá vystavili v regulérních volbách stopku, a usmyslel si je znovu „na sílu“ přetáhnout na svou stranu, nestálo by to za řeč. Touha pomstít domnělou křivdu nebo mít poslední slovo v klání se soupeřem, může občas přepadnout každého. Prezidenty ani premiéry nevyjímaje. Jenže úspěšných „comebackářů“ Trumpova typu se v posledních letech vyrojilo až příliš. A další jsou na cestě.
Zároveň je to jeden populista či autoritář vedle druhého. Podívejme se jen za humna: maďarský expremiér (1998–2002) a premiér (2010–dosud) Viktor Orbán. Ruský exprezident (2000–2008) a prezident (2012–dosud) Vladimir Putin. Slovenský expremiér (2006–2010 a 2012–2018) a premiér (2023–dosud) Robert Fico. Jsou i mimo Evropu: izraelský expremiér (1996–1999 a 2009–2021) a premiér (2022–dosud) Benjamin Netanjahu. Brazilský exprezident (2003–2010) a prezident (2023–dosud) Lula da Silva. Nikaragujský exprezident (1985–1990) a prezident (2007–dosud) Daniel Ortega.
A i když pomineme občasné pohrůžky exprezidenta (2003–2013) Václava Klause, že by do toho mohl jít znova, můžeme se vládce–navrátilce dočkat už za rok i v Česku. No ano, expremiér (2017–2021) Andrej Babiš…
Je to trend, který byl donedávna v západním demokratickém světě takřka nemyslitelný. Když si ve druhé polovině 20. století některý západoněmecký, francouzský, britský či švédský politik v nejvyšší funkci řekl voličům o repete, existovaly pro něj jenom dvě možnosti. Buď vyhrát a dál vládnout. Nebo neobhájit a jít jednou provždy od válu. Gentlemansky, z úcty k projevené vůli lidu. Že by tehdy některého západoevropského či amerického prezidenta napadlo lámat nazpět veřejné mínění a loudit druhou šanci?
Jedna stopka a šlus. Dříve standard
Třeba když francouzský prezident Valéry Giscard d’Estaing po jednom období v úřadu prohrál roku 1981 volby s Françoisem Mitterrandem, zněla by úvaha o nějaké odvetě v příštím klání naprosto absurdně. Prostě konec, život jde dál. Publikum by návrat do hry nevnímalo jako hrdinství, ale jako mocenskou nenažranost.
V roce 1982 se dlouholetému německému kancléři a šéfovi SPD Helmutu Schmidtovi nepovedlo vyhrát volby, tak předal žezlo vítězi Helmutu Kohlovi z CDU/CSU. Čímž s kancléřováním (i politikou) definitivně a se ctí skončil. A stejně se chovali další, namátkou z paměti vystupují britský John Major, španělský Felipe González, americký George Bush st., švédský Carl Bildt, rakouský Viktor Klima… Dělat z voličů kašpary a nabízet jim už jednou prošlé zboží, si nikdo nedovolil. Takový byl – a leckde zaplaťpánbu pořád ještě je – standard.
Což ovšem neznamená, že mnozí přední politici nestřídali jmenované, tedy nevolené vládní funkce. Už jen kvůli proměně koalic. A pochopitelně byly i výjimky. Třeba satisfakční návrat premiéra Winstona Churchilla (1951–1955). Nebo Itálie, která měnila vlády jako ponožky a do čela se vracely použité tváře. Ovšem v roli profesionálních správců země. Ne aby pokračovali v soubojích se soupeři na život a na smrt, kdo s koho.
Leninskou cestou k diskreditaci politiky
A jsme u podstaty věci. Slovy „Kto kogo“ (kdo oddělá koho) kdysi na otázku, o čem je politika, odpověděl Lenin. Až na takové dno jsme s Trumpovou buldočí pomstou za vítězství Joea Bidena před čtyřmi lety klesli. Říká se, že kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe, ale z amerického výsměchu spíš tuhne krev v žilách.
Navíc je očividné, že nebezpečná praxe revanšismu, držení se moci zuby nehty a manipulací s náladami voličů se šíří z našeho postkomunistického koutu světa. Však i čeští špičkoví expolitici, když neměli sílu na comeback, aspoň kandidaturou odčerpávali hlasy favoritům: Zeman Paroubkovi (2010), Topolánek Zemanovi (2018).
Každopádně sledujeme nevídanou degradaci, diskreditaci a zhrubnutí demokratické politiky. Místo myšlenek vítězí síla a neústupnost. Užijte si tu vaši demokracii, jako by znělo od východu. Triumfalistické comebacky Trumpa, Orbána, Fica, Putina a dost možná i Babiše – to nemá nic společného s koloběhem normálních politiků. Tady vzniká kult tvrdošíjných vůdců. Tím, že napoprvé zvládli opustit moc, jen matou voliče. Napodruhé to půjde hůř. Historie učí, že kariéry vůdců obvykle trvají až do hodně hořkých konců.
