Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Nastalé veselí po odstoupení prezidenta Joea Bidena z příštích voleb, které prožívala americká Demokratická strana v posledních dnech, je pochopitelné. Po výkonu v první kandidátské debatě bylo jasné, že Bidenův věk zkrátka neumožňuje tahat v souboji s Donaldem Trumpem za delší konec.
Veselí je oprávněné i z jiných důvodů. Stačí se rozhlédnout, jaké momentum Bidenův konec demokratům přinesl, třeba už jen v podobě nových obřích finančních příspěvků od sponzorů. Na pokus o atentát na republikánského kandidáta jako by se na chvíli zapomnělo.
Pozitivním překvapením bylo i to, jak rychle se dokázala většina strany shodnout na podpoře viceprezidentky Kamaly Harrisové. Harrisová byla z titulu své funkce logickou náhradou, ale hbité všeobecné uznání tohoto faktu i od jejích potenciálních rivalů je pro soudržnost demokratů dobrá zpráva.
Jenže tady někde ty nesporně dobré zprávy pro liberální část amerického politického spektra končí a dál už je to složitější.
Navzdory čerstvé atmosféře radosti a naděje je pro demokraty Bílý dům, o nějž se bude bojovat už přibližně za 100 dní, podobně daleko jako před týdnem. Harrisová možná má podle průzkumů o něco větší šance, ale považovat její nominaci za automatickou spásu by byla naivita nejvyššího stupně.
Harrisová podědí skoro všechny problémy stávající americké hlavy státu. Její podpora, takzvaný approval rating, je stejně jako ta Bidenova na úrovni kolem 38 procent. Pro srovnání, když Trump prohrál volby v listopadu 2020, byl jeho rating přibližně 44 procent.
A to je ještě nutné připomenout, že v USA má tradičně volební výhodu úřadující prezident, naopak jiný kandidát ze stejné (prezidentovy) strany je spíše znevýhodněn.
Jistou vzpruhou by mohl být aktuální celonárodní průzkum, v němž Harrisová těsně vede nad Trumpem o dva procentní body. Leckoho by ale mohlo napadnout srovnání s rokem 2016, kdy Hillary Clintonová také v národních průzkumech vedla. Ba dokonce nakonec na čistý počet volebních hlasů vyhrála. Ale ani to v americkému volebnímu systému nestačilo.
Rozhodovat se totiž bude, zdá se, v šesti státech: Pensylvánii, Michiganu, Wisconsinu, Arizoně, Nevadě a Georgii. A ačkoli nám zatím úplně aktuální průzkumy zohledňující aktuální vývoj chybí, signály z těchto států jsou poměrně jasné: v žádném z nich Harrisová podle výzkumných agentur nevede.
Co hůř, i kdyby těsně vedla, nemusí to nic znamenat. Ve Wisconsinu měl v roce 2020 podle průzkumů Biden náskok kolem osmi procentních bodů. Vyhrál ale nakonec jen o 20 tisíc hlasů, tedy o 0,6 procentního bodu. Obdobně menší oproti průzkumům byl jeho skutečný náskok ve volbách i v dalších státech.
A při posuzování kandidatury Kamaly Harrisové je potřeba zmínit ještě jednu úroveň, tu symbolickou. Demokraté se do postbidenovské kalamity, kterou musí necelé čtyři měsíce před volbami narychlo hasit, dostali úplně sami. Je to pořád táž strana, která za posledních 16 let nedokázala přirozeně vygenerovat žádné nové perspektivní elity.
Dokonce ani sama Harrisová, kandidující v primárkách v roce 2020 s průměrnou podporou kolem sedmi procent, nedokázala demokraty přesvědčit o svých kvalitách. K prezidentské nominaci se teď dostává velmi zvláštní oklikou. I to se může ukázat v následujících měsících jako problém.
Volby stále může ovlivnit nepřeberné množství faktorů od federální ekonomiky až po výběr demokratického kandidáta na viceprezidenta – ten může přinést jak další čerstvý vítr, tak i nové problémy. Nadto už teď republikáni dělají všechno, aby politické kostlivce ve skříni Kamaly Harrisové mohli náležitě nazdobit a v plné parádě předložit voličům.
Takže ano, pozitivní tsunami, na které se Kamala Harrisová veze, je pro demokraty, donedávna tápající v nejistotě s Bidenem, fantastickou zprávou. Jen se nedá čekat, že tato vlna sama o sobě vydrží až do volebního 5. listopadu.
