Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Snadno by se dalo podlehnout dojmu, že to nejpodstatnější na klíčové televizní debatě před americkými prezidentskými volbami bylo, jakým způsobem si Kamala Harrisová a Donald Trump podali ruce (Trump se k tomu nijak zvlášť neměl), kdo z nich se dokázal víc usmívat (Harrisová) nebo že hned poté, když vše skončilo, vyjádřila nynější viceprezidentce podporu patrně největší popová hvězda současnosti Taylor Swift (hezké, ale co k tomu víc dodat).
V debatě se hrálo o dvě věci. Zaprvé, jako vždy, jestli někdo dokáže toho druhého slovně položit na lopatky. Stručně řečeno, tohle nikdo nesvedl – jakkoliv si Harrisová počínala dobře, když svého protivníka popichovala jízlivými narážkami ohledně toho, že jsou jeho volební mítinky „nudné“ a že na ně chodí mnohem méně lidí, než on pak říká. Samolibého Trumpa to samozřejmě rozčilovalo, ale zase ne tak, aby se utrhl ze řetězu a nějakým nečekaným výpadem úplně znemožnil. V tomto ohledu Harrisová spíš jen bodovala, než aby triumfovala.
A zadruhé, což je však podstatnější, hrálo se o to, kdo dokáže sám sebe prezentovat jako člověka, který se bude umět bít za lidi s nižšími příjmy. Zejména za ty, kteří se o politiku až tak nezajímají a ještě tedy nemají vypracovaný názor, koho v listopadu volit. Tedy za ty, které spíš zajímá, jestli budou mít z čeho platit složenky a jaké životní šance mají jejich děti. Jsou to ti, které ještě lze v jinak polarizované Americe přetáhnout na svou stranu.
V tomto ohledu šlo o hodně hlavně Harrisové, kterou běžní Američané zas až tak dobře neznají, protože byla po celou dobu posledních čtyř let spíš ve stínu, neblýskla se nějakým parádním politickým zářezem a zejména se pak nepředvedla v tom, co jí Joe Biden svěřil. Tedy aby zvládla situaci na jižní hranici, přes kterou se stále valí vlny běženců.
Moderátorům stanice ABC, která debatu připravila, patří uznání, že touto otázkou začali, jakkoliv nám v Evropě, mimochodem, může přijít podružná, protože nás logicky víc zajímá třeba to, jak budou Spojené státy dál postupovat ohledně Ukrajiny. Takže – zaznělo hned na úvod – žije se Američanům dnes lépe, nebo hůře než před čtyřmi lety, paní Harrisová?
Více o americké prezidentské debatě:
Jenže viceprezidentka na to ve svých dvou vymezených minutách neodpověděla. Začala místo toho líčit, že pochází ze středostavovské rodiny, život dobře zná, a proto po svém případném zvolení hned uvede do chodu tuhle věc, tamto opatření, onu pobídku, aby se lidem vedlo lépe.
Moderátoři jí však dotaz nepoložili znovu. A Trump, když se dostal ke slovu, také kupodivu nevyužil možnost, jak hned první větou smečovat ve smyslu: To vám ale utekla z otázky, co? Nýbrž se jal vyprávět, jak on v Bílém domě zvládl inflaci, jak skvěle uměl Číně napařit cla za její levné zboží, jak odmítal navyšovat spotřební daň, a vůbec, ať si demokraté vykládají, co chtějí.
Vyšel z toho v prvním momentu zkrátka lépe, byť jen o fous. Což ale může mít významný dopad vzhledem k tomu, že podle průzkumů většina Američanů soudí, že se jim žije o poznání hůř než před čtyřmi lety. Trump sice jako obvykle pak dával průchod pesimismu, katastrofickým vizím, ba i ubohým konspiračním teoriím ohledně údajného volebního podvodu, zatímco sympaticky uvolněná Harrisová hýřila optimismem, a jak bylo řečeno, i úsměvy.
Jenže jestli lze v něčem dnes po debatě, tedy „den poté“, hledat její Achillovu patu, pak právě v tom, jak Američané srovnávají svou situaci v letech 2020 a 2024. Kdekdo si asi, když vypínal televizor, musel v duchu říct: Pořád nevím, proč bych ji měl volit, když se časy změnily spíš k horšímu?
Proto možná není v této kampani ještě všem dnům konec; bez ohledu na to, jak slavili někteří demokraté a stoupenci levice, když viděli, že Harrisová před kamerami obstála mnohem lépe, než se od ní čekalo. A že Trump nejenže nedokázal Harrisovou zasáhnout na solar, nýbrž se zamotával do nejrůznějších lží a fantasmagorií: Například když prohlásil, že demokraté podporují zabíjení dětí po jejich narození nebo že migranti z Haiti kradou v Ohiu domácí mazlíčky a pak je jedí.
Trumpův politický příběh, který se začal psát před osmi lety, je vlastně celý o tom, jak ho nic z toho, co vypustí ze svých úst či co napíše na sociálních sítích, nakonec nediskvalifikuje, byť by to každého jiného okamžitě politicky odrovnalo. Pokud jej demokraté a s nimi okolní svět zkrátka začnou po této debatě podceňovat a odepisovat, hrozí jim, že se chytí do stejné pasti jako v roce 2016 Hillary Clintonová. A po ní bezpočet jiných protivníků, mezi nimiž jsou, dodejme pro pořádek, kromě demokratů i mnozí republikáni starého reaganovského a bushovského střihu, kteří Trumpa dodnes nemohou vystát.
