Komentář: Comeback století. Trumpově vizi věří stále více Američanů

Staronový prezident nejmocnější země světa bude vstupovat do Bílého domu v úplně jiné pozici než v roce 2016. Tentokrát za Trumpem stojí pevně sešikovaná Republikánská strana, která přijala jeho hodnoty za své. A také voličská koalice, která je mnohem pestřejší než ta před osmi lety.

Trumpova výhra je z mnoha hledisek nečekaná. A jestli mohli republikáni doufat v různé dobré scénáře, tak ten, na který došlo, je fakticky tím nejlepším možným. Trump totiž (téměř jistě) vyhrál takřka ve všech klíčových „swing states“, o jeho úspěchu bylo jasno velice brzy a není o něm žádných pochyb.

Republikáni navíc ovládli Senát a mají nakročeno k tomu, aby těsnou většinou ovládli i Sněmovnu reprezentantů. Donald Trump tedy bude mít minimálně další dva roky volné ruce k vládnutí a prosazování své politiky. A tím pádem také k plnění bombastických slibů z předvolební kampaně – snížení cen základních potřeb, vyřešení ilegální imigrace, konfliktu na Ukrajině i dalších problémů, které Američany sužují.

Tuto možnost dostal i proto, že Trump z roku 2024 je nejsilnější „verzí“, kterou jsme mohli za posledních osm let vidět. Do voleb 2016 a 2020 přece jen vstupoval jako outsider. Letos v listopadu se mělo za to, že šance v boji mezi Trumpem a Kamalou Harrisovou jsou vyrovnané. Nakonec se ukázalo, že také do třetice se předvolební průzkumy zmýlily – a Trumpa a jeho republikány výrazně podcenily.

Trumpa do Bílého domu vynesla v mnohém odlišná voličská koalice než ta z roku 2016. Staronový šéf Bílého domu se tentokrát mohl opřít o výraznější podporu menšin, především Hispánců. Ale také o voličskou skupinu mladých mužů. Až zpětně tedy můžeme docenit úlohu, kterou v Trumpově znovuzvolení sehrál Elon Musk.

Excentrický miliardář vsadil na Trumpovu podporu všechno. V první řadě proto, že Trumpovy ekonomické návrhy, jako je snížení korporátní daně firmám vyrábějícím na americké půdě nebo vyostření obchodní války s Čínou, znamenají pro Muskův byznys výrazný profit. Na oplátku Trumpovi a republikánům nabídl technooptimistickou vizi Spojených států, v jejichž čele stojí Donald Trump. To bylo něco, co mnoha především mladým mužům konvenovalo.

V neposlední řadě Musk Trumpa mohutně tlačil skrze svou sociální síť X, která byla v letošních volbách Trumpovi výrazně nakloněna. Před čtyřmi lety se sociální sítě všemožně snažily ututlat komplikovanou a nejasnou kauzu okolo laptopu Huntera Bidena. Letos měl nejslavnější podcaster na světě Joe Rogan pocit, že vystoupení Donalda Trumpa v jeho pořadu je na některých sítích znevýhodněno, tak se rozhodl, že celou epizodu prostě zveřejní – právě na Muskově X.

Mimochodem, ukázalo se, že účast v pořadu tohoto influencera je mnohem efektivnější součástí kampaně než podpora od Taylor Swift či Beyoncé. I to je střípek současné Ameriky, který ukazuje, že vliv kulturní elity na veřejný život setrvale klesá.

Trumpovi vyhrála volby ekonomika. Joe Biden se svou administrativou nedokázal Američanům uspokojivě vysvětlit rostoucí inflaci a naopak se opakovaně pokoušel rostoucí ceny jídla, benzinu a dalších věcí v postpandemické době bagatelizovat jako přechodný problém. Je sice pravda, že inflace v USA je dnes už za vrcholem a vykazuje meziroční hodnotu 2,4 procenta, ale bohužel pro demokraty přišlo zlepšení příliš pozdě. A nepropsalo se do peněženek Američanů dost rychle.

Zároveň byla kampaň budoucího republikánského prezidenta objektivně povedená. Při zpětném pohledu se najde mnoho „virálních“ momentů, které byla Trumpova kampaň schopna vygenerovat. Ať už to byla prezidentova návštěva v pensylvánském McDonald’s, fotka se zdviženou pěstí po nepodařeném pokusu o atentát, či předvolební vystoupení v popelářské vestě, Trump dokázal strhávat pozornost a ve dvou ze tří zmíněných případů působit vtipně i autenticky. I vzhledem k těmto zapamatovatelným okamžikům nebylo demokratům nic platné, že za politickou reklamu utratili mnohem více peněz než republikáni ve všech klíčových swing states.

Oproti tomu Kamala Harrisová působila, bohužel pro demokraty, čím dál více jako prázdná skořápka. V mnoha veřejných vystoupeních nebyla schopna jasně vysvětlit svůj program a plány. V létě při potvrzení své kandidatury se mediálním vystoupením aktivně vyhýbala. Čím dál více působila v mnoha oblastech jako nečitelná kandidátka současné administrativy, jejíž největší devízou bylo, že není Donald Trump. Což bylo prostě málo.

Trump totiž dokázal oproti Harrisové předat svým voličům pozitivní vizi – jak své Republikánské strany, tak fungování Spojených států.

Trumpova vize zahrnuje nejen větší důraz na Spojené státy jako takové, ale také odklon od progresivistických sociokulturních norem, větší důraz na potírání ilegální migrace, boj se zločinem a také tvrdou transakční zahraniční politiku spojenou s jednoduchou rétorikou, které bezpečně porozumí i největší zloduši jako Vladimir Putin nebo Kim Čong-un.

Vizi o sebevědomých, uzavřenějších a do sebe více zahleděných Spojených státech, které nefungují jako kasička platící, či přímo lepící náplasti na všechny bolesti světa, uvěřila velká část Republikánské strany. Nejlepším důkazem je Trumpův budoucí viceprezident J. D. Vance.

Mladý senátor z Ohia byl dříve Trumpovým ostrým kritikem. Ale před svým zvolením do Senátu v roce 2022 velmi stál o exprezidentovu osobní podporu. Dostal ji a i kvůli tomu přešel na Trumpovu stranu. Vanceovi je pouhých 40 let a má potenciál stát se dědicem trumpismu a přirozeným ideovým nástupcem poté, co Trump ve funkci skončí. Jeho raketový kariérní vzestup je také důkazem, že Republikánská strana je dnes stranou trumpismu a bude jí i v dohledné budoucnosti.

Strašení ohrožením americké demokracie v případě výhry Donalda Trumpa, na které demokraté hodně sázeli, na americké voliče tentokrát nezabralo. A to i proto, že sama kandidatura Kamaly Harrisové měla dost vachrlatou stranickou legitimitu. Bidenova viceprezidentka v minulých volbách odstoupila z kampaně kvůli nedostatku podpory už v prosinci 2019. A letos dostala nominaci jen kvůli zdravotním potížím Joea Bidena úplně na poslední chvíli.

Na druhé straně demokratické strašení nebylo úplně bez podstaty. Nemůžeme zapomenout, že Trump kvůli své rétorice a neustálému zpochybňování výsledku předešlých voleb nese část odpovědnosti za to, že dav jeho rozvášněných fanoušků 6. ledna 2021 přepadl Kapitol. Toto datum navždy zůstává jedním z černých dnů americké demokracie.

I v české veřejné debatě by mělo Trumpovo vítězství fungovat trochu jako budíček. V tom smyslu, že se vyplatí místo nekonečného morálního filozofování zkusit skutečně pochopit celospolečenské fenomény. A pochopit transformaci, jíž (nejen) americká společnost v posledních letech prochází. Argumenty, že Trumpa volí jen nemajetní a hloupí lidé na okraji společnosti, byly slabé vždycky, ale dnes už nemohou obstát ani vzdáleně. Ukazují jen na neochotu části veřejného prostoru pochopit kořeny fenoménu Trump.

S tím souvisí i neustálé snění o Republikánské straně z Bushových či Reaganových dob. Nemá nic společného s realitou. Stejně tak fascinace Demokratickou stranou z časů Baracka Obamy. Tato éra je definitivně pryč. Srovnávání s ní nám nemůže přinést nic jiného než falešnou nostalgii. Politické konsenzy zmíněných politiků dnes již dávno neplatí. Upínat se k nim lze, ale je to čiré fantazírování.

Amerika je dnes jinou zemí. A mužem, který otočil jejím kormidlem, je prezident Donald Trump.