Komentář: Chystáme se na Trumpa i Harrisovou stejně. Ale stejní nejsou

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Za dva týdny už budeme znát jméno nového prezidenta nebo prezidentky Spojených států amerických. Pokud se nestane něco nečekaného a mimořádného. Což není, při pohledu na americkou politiku posledních let, úplně vyloučená možnost.

Když se o nějakých volbách prohlašuje, že budou „rozhodující“ nebo „nejdůležitější“, bývá to často jen fráze, která má zmobilizovat voliče. Přece každé svobodné volby jsou rozhodující a důležité. Tím spíš volby prezidenta největší demokracie a největší ekonomiky světa. Ty žádné přívlastky, natož klišé, nepotřebují.

Může to být jen dojem, může to být i fakt opřený o geopolitické analýzy - ale tentokrát je situace přece jen jiná. Zdá se, že americké volby 2024 předchází a provází - mezi těmi, kdo je jen sledují, a snad i mezi voliči samotnými - pocit, že tentokrát jde ještě o víc než obvykle. Pocit osudovosti. Je přehnaný? Možná. Možná ne.

Svět, respektive různí státníci a obchodníci, kteří se ho snaží nějak řídit, se před 5. listopadem jakoby zpomaluje – a čeká. Jak to dopadne. Kamala Harrisová, nebo Donald Trump?

Malá země uprostřed Evropy jistě není sama, koho to extrémně zajímá. A jako jiné se chystá adaptovat na jakýkoli výsledek, na první, nebo druhou možnost. S oběma alternativami musíme umět vyjít, oběma alternativám kriticky důvěřovat, na obě i spoléhat - tak jak to desetimilionový stát v případě svého nejdůležitějšího spojence a člena velmocenského klubu potřebuje.

To ale ještě neznamená, že obě vyhlídky jsou pro nás rovnocenné.

Máme se připravit na to, že bude vládnout Harrisová, stejně jako že bude vládnout Trump. Analýza silných a slabých stránek, rizik a příležitostí (SWOT analýza) je nezbytná. Mnoho lidí ji má v popisu práce. Náruživě se rozebírá, co nás za těch kterých okolností čeká. Až se z toho všeho může zdát, že je nakonec jedno, jak to v Americe dopadne - protože v něčem je slibnější Harrisová, v něčem zase Trump, a výsledek musíme vstřebat a vyrovnat se s ním tak jako tak.

Mnoho lidí ale analyticko-neutrální měřítko na americké volby neuplatňuje. Třeba proto, že ho nedokážou zformulovat. Nebo proto, že jsou zvyklí sumu svých znalostí nechat projít filtrem svých emocí. Tenhle typ pohledu není o nic méně důležitý než ten první. A to i z perspektivy našich zájmů, nadějí nebo obav. Naše „životní“ zájmy, národní i osobní, by měly brát v úvahu rozum i cit, měly by vyplývat z jejich syntézy.

Zkušený diplomat Jakub Landovský v rozhovoru pro Seznam Zprávy nedávno řekl: „Zaregistroval jsem v Evropě neodůvodněnou snahu říkat, že zvolení Trumpa znamená katastrofu pro Evropu. Tak to není. Prezidentství Trumpa pro Evropu v předchozím období neznamenalo katastrofu, na Blízkém východě dokonce přineslo pozitivní výsledky. A myslím si, že je to přitažené za vlasy.“

Bývalý velvyslanec Michael Žantovský zase poznamenal, že v diplomatické škále „hrozeb, nebezpečí a rizik“ jsou rizikem jak Trump, kvůli své nevypočitatelnosti, tak Harrisová, protože jako politička představuje částečně nepopsaný list.

Oba pánové pravděpodobně mají svůj vlastní názor na to, která americká volba by byla z českého pohledu šťastnější. A z dobrých důvodů a jako dobří diplomaté tlumí pocit osudovosti, představu katastrofy, propadání vášním a panice.

Jen bychom si to neměli překládat tak, že Harrisová a Trump jsou pro nás už předem jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. Nejsou.

Někomu i takhle na dálku - a teď je řeč o tom filtru emocí - může připadat, že nic dobrého nevěstí už to, že by se prezidentem Spojených států stal politik nedávno odsouzený za falšování finančních záznamů v souvislosti s platbami pornoherečce. Ale tohle je záležitost úsudku amerických voličů.

Evropané – a speciálně Evropané z malé otevřené ekonomiky – mají dobré důvody obávat se Trumpova hospodářského protekcionismu. Zavádění cel, nebo alespoň neustálé mluvení o clech, je Trumpova oblíbená disciplína.

Trump: „America first.“ To předpověď, že Harrisovou by Evropa zas tolik nezajímala, protože k ní nemá vztah a „nerozumí jí“, vypadá jako menší riziko.

Jestli je Trumpův postoj k válce na Ukrajině pořád jen rizikem, anebo už nebezpečím nebo hrozbou, se můžeme asi jen dohadovat, právě i kvůli Trumpově chronické nevypočitatelnosti. Ale je to vlastně potřeba?

„Tato válka se nikdy neměla stát, ale vyřešíme ji,“ prohlásil Trump po nedávné schůzce s Volodymyrem Zelenským. Prezidentský kandidát řekl, že chce dojednat „spravedlivou dohodu pro všechny“.

No a jindy zas Zelenskému (sic!) vyčte, že válku „neměl nechat začít, válka je prohra“, což není nic jiného než obviňování oběti, že si za zločin může sama, a parafráze na kremelskou verzi příběhu. Po dvou a půl letech od ruského vpádu a po něm následujícího utrpení to zní cynicky. Trumpova představa „spravedlivé dohody“ silně zavání appeasementem a měli bychom rozumět, proč je to nebezpečné.

Dobrá, tohle všechno jsou pořád „jen“ názory, které spolu demokraticky soupeří v politické soutěži o hlas lidu. Jejich zhodnocení, prosté nebo komplikované, se sečte a podtrhne výsledek.

Jeden argument, proč možnost Kamala Harrisová a možnost Donald Trump nejsou zdaleka jedno a totéž, ale leží o stupínek výš.

Pokud vyhraje Trump, Harrisová pravděpodobně uzná porážku. Pokud vyhraje Harrisová, Trump může znovu mluvit o tom, že volby nebyly fér. Hrozí - a to je hrozba jako vyšitá, ať ji hodnotíme analýzou nebo emocemi -, že bude výsledek zpochybňovat, že bude znovu šířit nepodložené zprávy o zmanipulování výsledků a obviňovat ty, kdo za nimi údajně stojí. Že se vášně po volbách nezmírní, ale vyústí v násilí.

Útok davu na Kapitol 6. ledna 2021, tyhle temné čtyři hodiny Ameriky, Trump tento týden označil za „den lásky“. Ještě jeden podobný a země bude rovnýma nohama v krizi nástupnictví.

Nezpochybnitelný princip svobodně volených, a proto uznávaných nástupců u moci je vymožeností a klíčovou oporou demokracie. Jestli se ve Spojených státech rozkývá ještě víc než po minulých volbách, pocítíme to různými způsoby i my. Budeme slabší.