Článek
Americké prezidentské volby jsou tak trochu také vítězstvím leckoho jiného – ostatně jako kterékoli jiné volby. Takže v tomto případě nejen vítězstvím Institutu Václava Klause, ale také Andreje Babiše, Tomia Okamury nebo Roberta Fica. Kteří sice Institut zatím nemají, ale vítězství Donalda Trumpa přivítali stejně.
Přesněji řečeno nejen přivítali, ale také se k němu přihlásili. Jako by Trumpův triumf měl být potvrzením toho, co se pokoušejí dělat oni sami. A co víc, i předzvěstí toho, že také oni při tom budou úspěšní. Protože, naznačují, voliči si do nich mají projektovat to, co většina Američanů do tamního vítěze. (Jde o práci s emocí: na drobné rozdíly v praxi, jako americký většinový a náš poměrný systém, se nemyslí.)
Takoví politici připomínají, že jsou – politicky – prostě Trumpova krevní skupina. A že mají stejné protivníky. Kteří někdy používají stejné účelovky a podpásovky.
„Nezastavil jej atentát ani politicky motivované žaloby, ani systematická očerňovací mediální kampaň. Američané jasně dali najevo, koho chtějí za prezidenta USA. Jsem si jistý, že jeho vítězství přinese prosperitu Spojeným státům a světu mír,“ napsal Andrej Babiš, který svého času nasadil do voleb trumpovskou červenou kšiltovku „Silné Česko“. A den před volbami sdělil, že Trumpovi drží palce, protože „Evropa potřebuje silné Spojené státy a Spojené státy potřebují silného lídra“. (Jako Česko mě, mrk mrk.)
Tomio Okamura, jak řekl, po volbách doufá, že Evropa se probere a začne po vzoru zvoleného prezidenta víc bojovat proti migraci a ukončí ekonomické nesmysly, jako je Green Deal.
Robert Fico se vyjádřil, že Trumpovo vítězství znamená porážku liberálních a progresivistických myšlenek. Přeloženo: pekelných mocností, kterým čelím i já sám, od satanášů v kulturních institucích až po podlé očkování proti covidu.
Výše popsaná situace není unikátní. Naopak, nastává bez ohledu na to, kdo zrovna vyhrál volby a kdo na výsledek reaguje. Z vítězství liberálů se snaží těžit liberálové, z vítězství autoritářů autoritáři, atd.
Když nějaké volby dopadnou podle představ příslušných zahraničních politiků, ochotně se před svým publikem tváří, že jde o jakýsi nevyhnutelný trend, který na domácím, případně evropském hřišti ztělesňují.
Jim sympatické a pro ně příznivé výsledky povzbuzují na dálku nejen politiky, ale také jejich voliče. Ti i oni věří, že chytili správný vítr.
Slovo „momentum“, v originále pojem z fyziky, je stále oblíbenější v přeneseném smyslu: jako výraz pro okamžik, kdy někdo „jede“, má iniciativu, „je na koni“, jeho výkon nese známky euforie. Například při přímých přenosech z basketbalu nebo tenisu, kdy se jedněm zrovna daří víc než druhým – v takové chvíli slyšíme, že „momentum je na jejich straně“.
Momentum je zároveň právě jen momentální, okamžité. Může, ale nemusí předurčovat konečný výsledek.
Byly to veledůležité volby a dopadly celkem jednoznačně. Na straně Donalda Trumpa je samozřejmě víc než politické momentum: na čtyři roky získal moc. Ti, kdo se k Trumpově odkazu hlásí ve světě, cítí zadostiučinění a posílení: ale nic víc a nic méně než momentum to není. Může vydržet dlouho, a nemusí.
Tomáš Garrigue Masaryk před sto lety odhadl, že „svět jde doleva“. Časem, a teď je řeč o opravdu dlouhém období, se nepřekvapivě ukázalo, že to tak někdy vypadá, a jindy zase vůbec ne. Momentálně, den po volbách, se někomu může zdát, že „svět jde dotrumpova“. Což by byla mimořádně povrchní analýza.
