„Představa, že Trump porazí další ženu, je nesnesitelná,“ říká feministka

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

Její sestry měly před sebou podobnou životní perspektivu. Očekávalo se od nich, že se v dospělosti uchytí jako sekretářky, zdravotní sestry nebo učitelky.

Alice Piferová ale už v raném věku měla pocit, že pro ni snad existuje daleko více možností, jak se realizovat.

A rozhodla se jednat. Ve 21 letech opustila katolickou rodinu v Detroitu a vydala se sama do New Yorku, kde se chtěla stát novinářkou a spisovatelkou.

„Nechtěla jsem si připustit, že by ženy měly být limitované určitou profesí jen proto, že se jako ženy narodily a že by měly žádat muže o povolení zkusit něco jiného,“ říká mi dnes 73letá Alice.

V New Yorku to nakonec dotáhla na post producentky populárních zpravodajsko-reportážních pořadů v národních televizních NBC a ABC. Získala k tomu dvě prestižní ceny Emmy.

V 7o. letech se v New Yorku také stala součástí takzvané druhé feministické vlny. A teď s napětím čeká, zda se za svého života dočká v osobě Kamaly Harrisové první americké prezidentky.

Demokraté neskrývají velkou nervozitu a úzkost z toho, že by Donald Trump mohl Harrisovou stejně jako Clintonovou porazit. „V roce 2016 pro nás byla porážka Hillary devastující,“ vzpomíná Alice s tím, že prezidentství získal podle ní „mizogynní“ Trump, který mimo jiné tehdy o ženách mluvil jako o „povalečkách“ a chlubil se tím, jak jim klidně strkal ruku rovnou do rozkroku, protože to jako celebrita mohl udělat.

„Představa, že by porazil i druhou ženu usilující o prezidentství, je nesnesitelná,“ hrozí se Trumpova potenciálního vítězství Alice Piferová a dodává: „Bojím se, že je v této zemi ještě stále příliš mnoho sexistů a rasistů.“

Přesto kvituje pokrok, byť pomalý a často frustrující, jaký americká společnost za jejího života udělala. Připomíná, že za jejího dětství ženy samy nemohly například žádat o bankovní půjčky, kupovat domy či pracovat jako právničky, lékařky nebo snad jako ředitelky významných soukromých a státních společností.

Na Michigan State University Alice poprvé zjistila, že není sama, kdo cítí touhu dosáhnout pro ženy zapovězených ambicí a nezávislosti. „Vlastně jsem toužila po tom mít mužský svět.“

Jednou týdně se na univerzitě začala scházet se stejně nastavenými spolužačkami ve skupině, kde „posilovaly své povědomí“. Probíraly tam svoje životy, interakce s muži, atmosféru na pracovištích či ve třídách a vzájemně se podporovaly ve svých snech.

Velký dopad na ně měla žaloba 46 žen z března roku 1970, které tehdy pracovaly pro časopis Newsweek. Běžnou praxí totiž bylo, že si práci žen přisvojovali jejich kolegové. Ženy mohly dělat rešerše či být dokonce reportérkami, žádná ale v té době nemohla zastávat pozici vlivných editorů. Ženská jména se tak u článků neobjevovala, vždy tam byli podepsaní muži.

„Snad každá americká domácnost tehdy odebírala buďto časopis Newsweek nebo Time. Tato žaloba tak byla monumentální,“ vzpomíná Alice, která se později jako producentka podílela na dokumentu o Rose Parksové.

Tato Afroameričanka je často zmiňována jako jedna z hrdinek boje za práva černochů a žen. Parksová proslula tím, že 1. prosince 1955 odmítla přepustit místo v autobuse bílým pasažérům a posunout se do takzvané „barevné sekce“, kde měli podle zákona o segregaci sedět lidé tmavé pleti.

Mnozí měli za to, že tehdy 42letá Rosa Parksová byla jednoduše unavená po celodenní práci. Ve své biografii My Story ale píše, že nebyla unavená fyzicky, nýbrž mentálně, a to z neustálého ponižování a ústrků.

Další dnes připomínanou Afroameričankou je Shirley Chisholmová, která se v roce 1968 stala historicky první černošskou kongresmankou a později se dokonce odhodlala ke kandidatuře na prezidentku.

„Neměla šanci tehdy uspět, ale to, že to vůbec zkusila, otevřelo dveře imaginaci pro spoustu žen. Takže ono se to dá, pomyslely si,“ říká mi v rozhovoru profesorka historie a genderových studií Julie Gallagherová z Penn State University u Filadelfie, která o Shirley Chisholmové napsala rozsáhlou a široce uznávanou biografii.

Profesorka dodává, že už existence černošské poslankyně byla tak trochu zjevení. A i když se skutečně ve vysokých funkcích ženy začaly od té doby objevovat, Julie Gallagherová zdůrazňuje, že v porovnání s muži jsou stále v obrovské menšině.

„Je to neuvěřitelně pomalý proces. USA jsou v současnosti, co se zastoupení žen v Kongresu týče, až 75. na světě. A všude jinde už si ženu za prezidentku dávno zvolili,“ říká profesorka Gallagherová.

Přidává k tomu podle svých slov dramatickou statistiku. „V celé americké historii se do Kongresu dostalo jen 437 žen z celkového počtu 12 511 lidí, což mimo jiné znamená, že by ženy obě komory Kongresu dokázaly zaplnit jen jednou.“

Profesorka k tomu kritizuje způsob, jakým některá média kandidaturu žen stále pokrývají. Podle ní se texty o aspirující političce například často objevují v sekci styl a móda. „Jeden časopis kdysi první kampaň samotné Kamaly Harrisové nazval Vanity projekt,“ doplňuje s narážkou na magazín stejnojmenného jména a na slovo vanity, které v angličtině znamená marnivost.

Podobně jako Alice Piferová se i Julie Gallagherová obává, že by Harrisová nakonec mohla dopadnout stejně jako Hillary Clintonová v roce 2016.

„Mám za to, že v elektorátu existují tři až čtyři procenta skrytých mužských voličů, kteří Kamalu odmítnou jen z rasistických a sexistických důvodů. I proto Kamala zlehčuje fakt, že usiluje o Bílý dům jako žena.“

Přesto jsou tyto volby především o souboji pohlaví. Donald Trump dominuje mezi muži, Harrisová naproti tomu má na své straně většinu žen.

Podle průzkumu deníku USA Today a Suffolk University viceprezidentka svého rivala u žen poráží v poměru 53 ku 36. Vede i u bílých žen, a to o tři procenta. V této skupině přitom Trump v roce 2020 vyhrál nad Joem Bidenem o 12 %.

USA Today k těmto číslo napsal, že se jedná o největší genderový rozdíl v prezidentských volbách za půl století.

Je přitom zjevné, že ženy jsou letos mimořádně motivované.

„Rosa si sedla, kam neměla. Shirley otevřela dveře a Kamala teď bude prezidentkou,“ pověděla mi před pár dny aktivistka jménem Sharon na Main Avenue v centru města Erie v Pensylvánii. Zúčastnila se tam volební party s dalšími Afroameričankami. Snažily se k volbám přesvědčit kolemjdoucí, a to hudbou, jídlem, literaturou, suvenýry a nakonec i svým nadšením.

Byl to ostrý kontrast v porovnání s atmosférou a názory některých žen, které jsem později potkal v silně konzervativním Arkansasu. Na místním rádiu moderátorka o Harrisové v jedné relaci například říkala, že viceprezidentka z „duše nenávidí USA“ a má „odpudivý smích“.

„Neumí ani salutovat, když vystupuje z Air Force One. Jakoby si spíš upravovala účes,“ zaznělo na tamních rádiových vlnách.

Na jedné z farem jsem kousek od vesnice Ben Hur později potkal trojici kamarádek, které se Kamalu Harrisovou rozhodně nechystají volit. Zastávají totiž antipotratový postoj.

Harrisová přitom během své kampaně právo na umělé přerušení těhotenství využívá jako nejsilnější kartu poté, co nejvyšší soud v červnu roku 2022 toto právo ženám v Americe odebral.

Povídám si se Stephanií, Jennifer a Michelle. V dálce se v jedné chvíli z lesů ozve střelba. „Lovci,“ poznamená Michelle. Zeptám se jí, zdali má také zbraně. „Spoustu. Mám v sobě hodně lásky, v domě a garáži ale taky hodně pušek a pistolí,“ říká.

Pro ni osobně je zásadní, že Donald Trump podporuje právo na vlastnění a nošení střelných zbraní, které podle Michelle chtějí demokraté Američanům odepřít. Historii ve volbě Kamaly Harrisové nevidí.

Sharon z města Erie v Pensylvánii s ní vášnivě nesouhlasí: „Letos to my ženy dotáhneme až na vrchol!“