Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
V Prácheňském muzeu v Písku se dočtete, že v 19. století se jednoho roku věku na jihočeském venkově nedožila téměř čtvrtina dětí a skoro polovina jich zemřela do dvaceti let. Nebylo tehdy očkování, antibiotika ani antituberkulotika.
O půldruhého století později řešíme zcela jiné paradoxy. Ještě před šesti lety stávkovali francouzští strojvůdci, protože do důchodu chtěli nadále odcházet už v 52 letech. Na druhou stranu zvláště severské země mají dobu odchodu do důchodu posunutou přibližně až o 15 let výše. Věk je prostě veličinou, jež je ze všech úhlů pohledu relativní.
V některých medicínských oborech musíme vysoký věk pacientů zvažovat při ekonomicky nákladné a pro pacienta namáhavé léčbě. Snažíme se přitom posoudit, a pokud možno přesně kvantifikovat jeho takzvanou křehkost. Cílem je, abychom se spolu s ním nevydávali na cestu náročné léčby, na jejímž konci nečeká prodloužení délky a ani kvality života, protože biologické schopnosti jeho organismu jsou již vyčerpány. V té souvislosti posuzujeme funkci pacientových ledvin, jater, kognitivní funkce a současně i množství svalů, svalovou sílu a vytrvalost. To vše je snahou o objektivní posouzení, zda je člověk již blízko konce své životní pouti, anebo ho ještě čeká mnoho let života.
Mohu však z vlastní zkušenosti potvrdit, že pokaždé se přitom člověku vkrádá do mysli pochybnost, zda se právě v tomto konkrétním případě nemýlil, a to ať na jednu, nebo druhou stranu.
Jenže příroda je v tomto ohledu nesmlouvavá a čísla hovoří jasnou řečí. Například průměrná doba dožití u českých mužů je nyní přibližně 76 let, a u žen 82 let. Mimochodem, za poslední století to znamená nárůst o přibližně 30 let. A tento trend by měl ještě nějakou dobu pokračovat i v budoucnu. Toto bezprecedentní prodloužení doby dožití však samozřejmě neznamená, že lidé umírají na vrcholu nebo nedaleko pod vrcholem svých fyzických a duševních sil.
Toto téma se nyní stalo velmi aktuálním v souvislosti s blížícími se prezidentskými volbami v USA, kde dvěma hlavními kandidáty jsou nyní muži, kteří již překročili hranici dožití průměrného Američana. A pokud do své úvahy zapojíte americké mortalitní tabulky, tak zjistíte, že by se dnes 81letý Joe Biden měl teoreticky dožít konce svého druhého funkčního období s pouze lehce nadpoloviční pravděpodobností. Ano, mluvíme v té souvislosti o pouhém průměru a odhadu, což se konkrétního člověka vůbec týkat nemusí.
Přidám tedy ještě jeden argument. Stárnutí je zcela přirozeně spojené se zpomalenými reakcemi především na situace, které člověk dosud neprožil. Přesně tak by však mohly vypadat krize, které na svět potenciálně číhají v budoucích pěti letech.
Sám jsem během své profesionální kariéry léčil většinou pacienty ve starším věku a musím jednoznačně konstatovat, že po osmdesátce jsou jak fyzické, tak i duševní schopnosti všech mužů značně omezené oproti tomu, když jim bylo například o 10 nebo o 20 let méně. Ten rozdíl je opravdu markantní. České zkušenosti s T. G. Masarykem, E. Benešem, K. Gottwaldem, G. Husákem nebo M. Zemanem také jasně ukazují, že zdravotní stav v určitém věku svou roli ve výkonu náročné prezidentské funkce prostě hraje, a to zcela nezávisle na lidské vůli či snaze.
Proto bychom se přes všechny zázraky medicíny, které nám v posledních desetiletích přinesla, měli věku amerických prezidentských kandidátů obávat. A to bez ohledu na jejich politické názory a plány. Přírodu totiž neošálí nikdo.
O to sympatičtějším gestem pro celý svět by bylo, kdyby si to zvláště současný americký prezident uvědomil a dokázal by se tímto způsobem zapsat do historie.
