Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Osmdesátka dnes není žádný věk.
Třeba Mick Jagger a Keith Richards, oba ročník narození 1943, brázdí momentálně se svým mladším kamarádem Ronem Woodem (1947) vyprodané arény ve Spojených státech a vysmívají se tak bulvárním médiím, která už počátkem minulého desetiletí nazývala koncerty The Rolling Stones „Nocí oživlých mrtvol“.
A známe všichni určitě spoustu dalších vitálních seniorů, kteří v tomhle věku cestují po světě, učí se nové věci a na svět a svou roli v něm koukají optimisticky.
Obvykle ale nemají touhu nechat se v dvaaosmdesáti podruhé zvolit prezidentem Spojených států. A jak bylo zřetelné v noci ze čtvrtka na pátek, Joe Biden už do kategorie Micka Jaggera nepatří. Zní to možná neuctivě, ovšem v případě nejmocnějšího muže světa to musí být řečeno tak, jak to ve svém podcastu Redneck udělal po Bidenově debatě s Donaldem Trumpem komentátor Voxpotu Matěj Schneider: „Voliči si bohužel nemohou být jisti, jestli se dožije konce svého druhého mandátu.“
Je to úplně legitimní otázka, kterou si klade celý svět, možná až na Joea Bidena. V porovnání s ním vypadal jako energický mladík dokonce i Donald Trump, který nedávno oslavil svoje 78. narozeniny.
Dohromady se tak oba kandidáti dožijí letos věku 160 let, což je dokonce ještě o něco víc než osa portugalského národního týmu Pepé–Ronaldo na probíhajícím fotbalovém Euru. O schopnosti jediné světové supervelmoci s 342 miliony obyvatel vyprodukovat politické lídry to říká všechno.
Mimochodem, ve Spojených státech se tohle řešilo už v roce 2016, kdy Trump (ročník 1946) senzačně porazil Hillary Clintonovou (1947). Z dnešního pohledu to byla sice v podstatě dorostenecká kategorie, nicméně The New York Times tehdy s jistou jízlivostí připomněly, že Trump je stejný ročník narození jako manžel Hillary Clintonové Bill, kterého si Američané zvolili v roce 1992, kdy mu bylo 46 let. Stal se tak prvním reprezentantem silné poválečné generace „baby boomers“ v Bílém domě.
Souboj Clintonové s Trumpem měl být podle tehdejších předpokladů poslední v této věkové kategorii – a také byl! Protože v roce 2020 se obhajující Trump utkal s Joem Bidenem, mužem, který se narodil v listopadu 1942, necelý rok po japonském útoku na Pearl Harbor, a řadí se tak ještě k „tiché generaci“, jejíž první příslušníci se narodili v roce 1925.
Připomeňte si úspěšné díly uplynulé sezóny Šťastného pondělí
V roce 1946 se narodil ještě jeden americký prezident, George W. Bush (zvolen 2000 a 2004), což z tohoto ročníku dělá vůbec ten nejsilnější „prezidentský“ v historii USA. Pokud Trump v listopadu zvítězí, což teď nevypadá vůbec nereálně, zvolí si Američané prezidenta narozeného v tomto roce už ve čtvrté dekádě po sobě: v devadesátých, nultých, desátých i dvacátých letech.
A v téhle pozoruhodné procházce daty můžeme pokračovat dál. Trump je třeba o 15 let starší než Barack Obama, který zvítězil v roce 2008, ve svých 47 letech. Ve „finále“ volby se utkal s tehdy dvaasedmdesátiletým republikánem Johnem McCainem, jehož věk – a prožité vážné zdravotní problémy – vedl Ameriku k otázkám, jestli to přece jen není příliš velký risk. (McCain zemřel v roce 2018.)
A když v roce 1984 obhajoval svůj mandát Ronald Reagan, ve 73 letech tehdy nejstarší prezident v americké historii, odbýval narážky na svůj věk vtipy typu „nehodlám v kampani zneužívat nezkušenosti svého protivníka“, jímž byl tehdy šestapadesátiletý Walter Mondale.
Když o Bidenovi mluvíte se zkušenými českými diplomaty, řeknou vám, že má zjevně méně sil, než kolik taková funkce vyžaduje. Přece jen, americký prezident je skutečným šéfem exekutivy a nemůže pojmout ani svůj druhý mandát tak, jako to dokázal Miloš Zeman, kterého za ty roky skoro nikdo neviděl, a když ano, bylo to téměř výhradně u příležitosti nějaké vlastizrádné proruské aktivity nebo odjezdu do Ústřední vojenské nemocnice, kde mu zachránili několikrát život, a on se jim teď za to mstí.
Šťastné léto
Šťastné pondělí úspěšně zakončilo svou 8. sezonu a přes léto se pečlivě připravuje na další. Proto během léta nebudou vycházet nové díly Šťastného pondělí, Šťastného podcastu ani newsletteru Šťastný oběžník. Všechny vaše oblíbené pořady se ovšem vrátí už v září, proto u pořadů nezapomeňte kliknout na tlačítko sledovat a do newsletteru se zaregistrovat níže, aby vám první vydání 9. série neuteklo.
A zároveň se ale taky o americkém prezidentovi dozvíte, že je přece jen obklopen mnoha spolehlivými a zkušenými profesionály, kteří dokážou kormidlovat Ameriku v téhle divoké době předvídatelným směrem.
Což je onen základní rozdíl oproti Trumpovi. Jak mi nedávno řekl europoslanec ODS a někdejší, dnes již ovšem bývalý Trumpův přívrženec Alexandr Vondra, zatímco ve svém prvním prezidentském období byl obklopen ještě alespoň několika republikány „staré školy“, podoba jeho budoucího týmu, s nímž hodlá řídit svět, je dnes absolutní záhadou a vzbuzuje spíš preventivní hrůzu.
A i když se to s jistotou dotkne i nás, nic moc s tím nenaděláme, protože tohle je obraz Ameriky, která má teď na výběr ze dvou možností: Nezodpovědný šílenec schopný poslat své příznivce na Kongres, který se čtvrteční debatou doslova prolhal, ale podle průzkumů ji jednoznačně vyhrál, protože proti němu stál zmatený vetchý stařec evidentně na konci sil.
Od roku 1990 navštívili Prahu postupně prezidenti Bush starší, Clinton, Bush mladší a Obama. Ať už to v listopadu dopadne jakkoliv, v dalších čtyřech letech bych to přece jen viděl spíš na další návštěvu Rolling Stones. Osmdesátka přece není žádný věk. V některých profesích.
