Nový prezident může být ještě bezohlednější než Zeman, varují právníci

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Snadno se může stát, že na Miloše Zemana budeme ještě vzpomínat. Volby mohou vynést do čela státu někoho, kdo se bude chovat mnohem bezohledněji než v podstatě konsenzuální Zeman.“ Těmito slovy připomíná politolog a děkan Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Stanislav Balík svým studentům, že volby prezidenta mohou být stejně důležité jako volby do Sněmovny.

Zeman už předvedl, že přímo zvolený prezident dokáže sehrát s Parlamentem rovnocennou hru. Pár měsíců po nástupu do funkce například jmenoval premiérem Jiřího Rusnoka bez konzultace s parlamentními stranami a nechal ho bez důvěry vládnout sedm měsíců.

Nepřekročitelnou autoritou byl Miloš Zeman i pro vítěze předposledních sněmovních voleb – a čerstvě prezidentského kandidáta – Andreje Babiše, kterému odmítl jmenovat dva ministry.

Kam až může prezident v pohrdání Parlamentem zajít, se ukázalo po loňských volbách. Jejich vítěze Petra Fialu jmenoval Zeman premiérem až ve chvíli, kdy mu Senát pohrozil „paragrafem 66“, tedy zbavením funkce kvůli neschopnosti vykonávat úřad.

Svým aktivismem připomněl současný prezident poučku jednoho z otců československé ústavy z roku 1920 Františka Weyra, podle kterého z přímé volby vychází „silný prezident“. Není důležité, jaké funkce mu připisuje ústava, o jeho síle rozhoduje, jak své funkce využívá a jaký politický vliv si vybuduje.

„Zdali ten či onen prezident přibližuje se více nebo méně typu tzv. silného prezidenta, rozhodovati budou jeho osobní vlastnosti intelektuální a povahové (autorita, které se těší, energie apod.),“ uvádí Weyr v učebnici ústavního práva. Hranice, před kterou se přímo zvolený prezident musí zastavit, podle takového výkladu neexistuje.

Ani současná ústava nenařizuje prezidentovi, co musí a nesmí dělat. Seznam Zprávami dotázaní ústavní právníci se přesto shodnou, že dnes už Weyrova slova tak úplně neplatí. „Už jsme se dostali dál. Mezitím vznikl nový typ ústavních soudů, který vykládá limity ústavních funkcí,“ vysvětluje Balík.

Prezidentovi političtí soupeři se proto mohou proti jeho nárokům efektivně bránit kompetenční žalobou, anebo žalobou ve věci ústavního pořádku. Jde jen o to, aby se žaloby odvážili.

Prezident může odmítnout jmenovat premiéra, kterého mu navrhne Sněmovna, a dosadit do Strakovy akademie svého člověka. „Chvilku by to tak mohlo fungovat, ale pak by stejně došlo ke kompetenční žalobě,“ míní politolog a doplňuje Weyrovu definici slovy, že „prezident je silný jen ve chvíli, kdy ostatní jsou slabí“.

Weyrův přístup vychází z tradice, která má podle ústavního soudce Jana Filipa základy v šestnáctém století u francouzského právníka Jeana Bodina. Ten poprvé popsal v evropské politice roli „suveréna“, tedy „hlavy státu“, která rozhoduje o zákonech, není jimi však vázána.

Suverénem podle Bodinovy definice se stali králové nebo knížata, to se ovšem postupně měnilo, jak ve své studii z roku 2013 vypočítává německý právník Rüdiger Voigt. Za suveréna byl postupně považován lid a poté národ, který se nechal zastupovat parlamentem. Ve dvacátém století byla za suveréna označována ústava schválená zvoleným parlamentem, po druhé světové válce získala největší vliv teorie pražského rodáka Hanse Kelsena, podle níž je suverénem přímo stát v podobě právních předpisů.

„Vůle státu nebo jeho právního řádu je vytvářena těmi, kteří se tomuto řádu podřizují,“ vysvětlil Kelsen svůj základní princip, že také lid musí státní moc poslouchat a podřizovat se jí. Představitelé státu mají za úkol právní předpisy správně pochopit a poctivě naplňovat jejich smysl.

Další právníci minulého století v čele s Carlem Schmittem se však vrátili ke starší tradici, podle níž suverénem může být jen konkrétní člověk, monarcha, prezident či diktátor. Ve vážných krizích se nemůže řídit zákony, ani kdyby chtěl, protože zákonodárce nemohl předpokládat, že takové krize nastanou. Pro své rozhodování proto nemůže a nesmí mít žádné hranice. V mírnější podobě připouštěl tento výklad také Weyr.

V české ústavě se monarchická tradice zachovala ve formulaci některých paragrafů. Je to vidět třeba ve srovnání s Rakouskem, které má rovněž přímo voleného prezidenta. Češi na rozdíl od Rakušanů označují prezidenta za „hlavu státu“, v ústavě také stojí, že „prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný“. Rakušané tam mají opačnou větu s tím, že prezident je odpovědný Spolkovému shromáždění, tedy oběma komorám parlamentu. V Rakousku lze prezidenta se souhlasem parlamentu dokonce trestně stíhat, Spolkové shromáždění kromě toho může vyhlásit referendum na jeho odvolání.

Český prezident má proto z definice volnější ruku a hranice jeho pravomocí nejsou podle soudce Jana Filipa přesně určeny ani dnes: „Jsou dány kompetencemi zakotvenými zejména v ústavním právu a silou a prostředky těch, kdo prezidentovi mohou v jejich překročení zabránit,“ potvrdil výklad Balíka.

Tvrdší přístup k prezidentovi prosazuje Jan Kysela, který je vedoucím katedry politologie na pražské právnické fakultě. „Podle mého soudu je prezident spíše korektivem vlády než samostatným rozhodovatelem,“ míní. Nesouhlasí ani s tím, že profesor Weyr označil přímo volenou hlavu státu za silného prezidenta. „Weyrovo vyjádření zachycuje dobovou realitu, nikoliv stav, jaký má být,“ vysvětluje.

Profesor Kysela připomíná, že řadu svých kompetencí včetně amnestie a vyhlášení války smí tuzemská hlava státu vykonávat pouze s kontrasignací premiéra či příslušného ministra. Na dohodě s vládou je tedy bezprostředně závislý. „Také jeho nekontrasignované pravomoci jsou buď spojeny s návrhem či souhlasem jiného orgánu, anebo s omezujícími podmínkami využití. Především má bdít nad dodržováním pravidel a podporovat funkčnost systému,“ zdůrazňuje právník. Dodává, že „naše ústava vesměs nabízí vodítka srozumitelná, pokud jí někdo rozumět chce“.

Prezident se o revoltu může pokusit i podle profesora Kysely, technicky je například možné jmenovat vládu Sněmovně navzdory. „S výjimkou úplného sněmovního rozvratu to však připomíná pokus o přepólování systému v prezidentův prospěch a v kombinaci s vydržováním vlády bez důvěry je to něco jako puč,“ upozorňuje. Zeman se dostal na hranu v roce 2013, kdy jmenoval premiérem Jiřího Rusnoka, tehdy však byla Sněmovna mimořádně slabá.

Když před čtyřmi lety Zeman odmítl jmenovat ministrem zahraničních věcí Miroslava Pocheho (ČSSD) a o rok později ministrem kultury Michala Šmardu (ČSSD), a přitom své zdráhání vysvětlil údajnou nekompetentností obou kandidátů, mohl si to dovolit jen díky tomu, že šéf menšinové vlády Babiš byl odkázán na prezidentskou podporu.

„Někdy je prezident víceméně ověřujícím notářem, jindy něčím víc, nikdy však není v roli vyzyvatele vlády a její většiny,“ uzavírá Kysela.

Zabránit tomu, aby si také příští nájemník Pražského hradu připadal jako některý z monarchů, kteří tam sídlili v dávnověku, ignoroval parlament a jmenoval jenom sobě poslušnou vládu, mohou voliči. To ovšem jen v případě, že zvolí konsenzuálního prezidenta, který se nebude za každou cenu snažit prosadit svou.

Podle děkana Balíka ovšem takovému záměru nepřeje volební systém. „V prvním kole mají výhodu radikální kandidáti, kteří spíše získají pozornost. Snaží se vyhranit o to víc, že se prezidentské volby odpojily od stran, které takovou vyhraněnost nepodporují,“ uvedl Stanislav Balík. Rozhodování pro voliče tedy připomíná rébus. V prvním kole vybrat kandidáta, který je dost razantní, aby získal širší podporu, a ve druhém dát přednost tomu, kdo aspoň vzdáleně slibuje možnost, že se s ním půjde dohodnout.

Úvodní citaci článku jsme omylem připsali bývalému ústavnímu soudci Stanislavu Balíkovi, ve skutečnosti patří politologovi Stanislavu Balíkovi. Za chybu se omlouváme.