Úkol pro nového prezidenta: osvobodit zakletý Černínský palác

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Až se příště půjdete v hlavním městě projít na Pražský hrad nebo na Petřín, zastavte se u Černínského paláce. Je to od pohledu vznešená stavba. Když ale budete pozorně naslouchat, možná uslyšíte, jak to uvnitř vře.

Coby sídlo českého ministerstva zahraničí má tento „barák“ pohnutou historii, jak se sluší a patří na středoevropskou zemi balancující mezi Západem a Východem. Mementem navždy zůstane neobjasněný pád z okna jednoho z jeho šéfů, Jana Masaryka, v časech, kdy se Československo zároveň propadalo do východní, sovětské sféry vlivu.

Ani posledních deset let to „zamini“, jak se úřadu říká v politickém zákulisí, nemělo snadné. Nepochybně bylo ministerstvem, které čelilo nejdrsnějšímu tlaku prezidenta Miloše Zemana a vlivových lidí kolem něj – ať už šlo o samotnou zahraniční politiku, nebo diplomatické personálie.

V zemanovské éře se z kdysi vlivného vicepremiérského úřadu stalo takřka juniorní ministerstvo, které úzkostlivou komunikací s veřejností připomíná spíš zpravodajskou službu než politický úřad. Defenziva úřadu je například v porovnání s érou ministra zahraničí Karla Schwarzenberga (TOP 09) velmi citelná.

Už brzy by se ale měla česká zahraniční politika a její veřejná tvář výrazně proměnit, či spíše probudit. Nová hlava státu, která vzejde z lednových voleb a úřadu se ujme 8. března, by mohla „zakletý“ Černínský palác osvobodit a ukončit tento desetiletý pat mezi ním a Hradem, který deformuje celou českou politiku.

V tuto chvíli to podle průzkumů vypadá, že novým prezidentem či prezidentkou bude někdo z trojice favoritů: Andrej Babiš (ANO), Danuše Nerudová (nestr.) a Petr Pavel (nestr.). Nikdo z nich není jako Zeman – nezpochybňuje západní zakotvení Česka a ani nic nenasvědčuje tomu, že by měli „kolonizovat“ diplomacii svými lidmi.

Málokdo zná chodby „Černína“ se všemi jejich zákoutími jako Pavel Telička. Syn komunistického diplomata do „baráku“ vstoupil ještě za minulého režimu, po roce 1989 ale coby hlavní český vyjednavač přivedl zemi do Evropské unie. V letech 1999 až 2003 byl také prvním náměstkem ministra zahraničí. Dnes provozuje soukromý konzultantský byznys.

„Z mého pohledu vše přerostlo rozumné meze a dopady začaly být škodlivé a mimo zájmy České republiky,“ shrnuje zemanovskou éru v zahraniční politice Telička pro Seznam Zprávy. Sám se v posledních letech pohyboval v politice, za ANO byl v letech 2014 až 2019 v Evropském parlamentu. S Babišovým hnutím se ale rozešel a vysvětloval to právě i sbližováním Babiše a Zemana.

Podle něj byla Zemanova zahraniční politika nezvykle autonomní, byť hlavně v rétorické a symbolické rovině. „Na Hradě byly zájmy ve vztahu k Rusku, Číně a dalším teritoriím bývalého Sovětského svazu. Změnil se vztah k EU, z povrchně proevropského na stejně povrchní a populisticky kritický přístup,“ popisuje dále Telička.

Vliv na diplomacii podle jeho slov uplatňovali klíčoví muži z prezidentské kanceláře. „Ministerstvo zahraničních věcí dostával (Miloš Zeman - pozn. red.) do úzkých, a to zejména v době, kdy ho v zahraničí ještě brali vážně. Seděl tam Nejedlý (Zemanův externí poradce Martin Nejedlý – pozn. red.) se svými zájmy a poletoval tam kancléř známého kalibru (Vratislav Mynář – pozn. red.). Vymínil si konzultace k velvyslancům nad rámec toho, co bylo běžné, začal mít mnohem více své vlastní představy a kandidáty. Když nebylo po jeho, tak ministerstvo blokoval,“ popisuje Telička.

Zkušenost se Zemanem má ještě z doby, kdy byl současný prezident premiérem. Právě v té době byl Telička ve vedení ministerstva zahraničí a například i vedl personální radu úřadu, která rozhodovala o nominacích velvyslanců. „Nemohu říct, že bych v té době cítil výraznější zájem Zemana o personálie a zahraniční politiku. Ostatně i u agendy přistupování k EU a přípravy na členství se sám příliš neangažoval, s výjimkou krizových situací,“ porovnává Telička Zemanův zájem o zahraničněpolitické otázky, když byl prezidentem a premiérem.

Ten střet je ale svým způsobem věčný. Přestože výkon zahraniční politiky náleží dle české Ústavy vládě, prezident v ní má své pravomoce. V prvé řadě zemi reprezentuje navenek, tedy v zahraničí, a také sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy.

Další podstatnou pravomocí je prezidentský podpis pod vysíláním nových velvyslanců. Právě odmítáním kandidátů na ambasadory může ministerstvo zahraničí prezident „blokovat“, jak zmiňoval výše Telička. A to způsobuje tlak. Protože přirozenou součástí diplomacie je rotace velvyslanců, kdy se diplomaté a diplomatky střídají v práci v ústředí a na zahraničních misích. Samozřejmě cílem většiny diplomatů je vyjíždět co nejvíce ven. Zeman si těch svých prosadil celou řadu: třeba ambasadora v Číně Vladimíra Tomšíka či ve Francii Michela Fleischmanna. Vyjet do Itálie se chystá i Zemanův poradce a pročínský lobbista Jan Kohout.

Zeman byl prvním přímo zvoleným prezidentem v historii Česka. Právě prezidentský mandát z přímé volby může po roce 2013 v českých hlavách státu posilovat přesvědčení, že mohou vládě do zahraniční politiky mluvit víc než v časech Václavů Havla a Klause, které volil Parlament.

„Prezident by při výkonu reprezentační funkce neměl nabídnutá fóra, prostředky státního rozpočtu ani kapacity české diplomacie využívat pro představování divergentních osobních názorů či k sebeprezentaci,“ stojí například ve studii Role prezidentů v zahraniční politice po zavedení přímé volby z pera Víta Dostála a Víta Borčanyho z Asociace pro mezinárodní otázky. „Na druhou stranu prezident představuje politického činitele, a přímá volba tak zanesla do systému rozpor. Prezident reprezentuje svůj elektorát, a nejen proto by měl mít možnost se k zahraničně-politickým událostem a rozhodnutím vyjádřit.“

V posledních letech se nedá přehlédnout, že do čela Černínského paláce vlády vysílají politicky slabé ministry. Za vlády Andreje Babiše to byli dokonce odborní tajemníci politiků – Tomáš Petříček nebo následně Jakub Kulhánek (oba ČSSD). Přestože zejména Petříček si získal u prozápadní části veřejnosti během svého působení v Černínském paláci sympatie, faktem zůstává, že politickou moc nedržel takřka žádnou – nebyl ani poslancem, ani vlivným členem strany. V podstatě ho držel ve funkci jakýsi křehký kompromis mezi vládou a Zemanem a nepochybně také prozápadní struktury samotného „zamini“, což jsou často vlivnější úředníci než na jiných ministerstvech, protože za sebou mívají velvyslaneckou zkušenost a nezřídka mají bezpečnostní přesah. Důsledek každopádně byl, že zásadní vliv si nad zahraniční politikou podržel premiér.

Podobnou taktiku si od Babiše „vypůjčila“ i vláda Petra Fialy. Současný ministr Jan Lipavský (Piráti) se nepochybně poctivě věnoval české zahraniční politice, když byl poslancem, umí výborně anglicky a drží proevropskou a západní linku české zahraniční politiky. Zároveň ale znovu přichází z mocensky nejslabší strany pětikoalice a sám dokonce ve volbách v roce 2021 přišel o svůj poslanecký mandát kroužkováním. A je jasné, že v politické každodennosti prostě platí jen „tvrdá měna“ a tou je politická moc plynoucí z výsledků voleb.

Zeman Lipavského ostatně nejdříve odmítal jmenovat do funkce ministra. Premiér Fiala ho sice na post prosadil, Lipavský však posléze například na vytoužené posty nechal projít řadu politických oblíbenců minulé éry, které dříve kritizoval, například ex-ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha či již zmíněného Kohouta.

Přestože se navenek zdá, že zejména po ruské invazi na Ukrajinu si vláda vzala zpět zahraniční politiku a v podstatě neviditelný Zeman už nemá vliv, ministerstvo zahraničí zůstává v jisté křeči. Zvlášť když jde o Zemanovo „oblíbené“ Rusko.

Znát to bylo minulý týden, když Seznam Zprávy popsaly plánovanou výměnu na české ambasádě v Moskvě, kam ministerstvo zahraničí vysílá nového zkušeného diplomata Jiřího Čisteckého. Zároveň se čeká, že se v dohledné době vrátí stávající velvyslanec Vítězslav Pivoňka. Otázka diplomatického zastoupení Česka v Rusku začala být akutní i poté, co Poslanecká sněmovna schválila rezoluci, že Putinův režim je „teroristický“. Ministr Lipavský ale v otázce personální výměny v Moskvě, která by výhledově mohla znamenat snížení diplomatických vztahů mezi Českem a Ruskem, mlžil a důrazně se ohrazoval proti tomu, že by mělo jít o „odvolání“ velvyslance. Byť samotnou personální výměnu nerozporoval. Trvá také na tom, že se mají udržovat „nejzákladnější diplomatické vztahy s Ruskem“.

Jeho vyjádření připomínají spíše diplomatickou přesilovku, hru se slovy, která počítá s tím, že veřejnost nezná diplomatické nuance, než politickou komunikaci ministra s veřejností. A vlastně připomíná taktické šachy, které se Zemanem nejpozději v druhé půli svého vládnutí předváděl i kabinet Andreje Babiše.

Křehké našlapování, které předvádí ministr Lipavský kolem ambasády v Moskvě, ale už začíná být příliš kontrastní i k vyjádřením jeho vlastních kolegů z vládní koalice.

„V diplomacii to  máte jako v armádě – jsou nižší hodnosti diplomatů, a pak máte samozřejmě vyšší. Velvyslanec je tady něco jako generál a představuje nejvyšší možnou úroveň zastoupení v cizině. Takže pokud někteří kolegové považují za normální, aby základní úroveň diplomatických vztahů, tím spíš u teroristického režimu, kterému tím dáváme zbytečně váhu, zabezpečoval ‚diplomatický generál‘, tedy velvyslanec, spíš to vypadá, že neví, o čem mluví,“ říká poslanec Ondřej Kolář z TOP 09.

I Kolář popisuje, že se Zeman snažil celý svůj mandát dělat alternativní zahraničně-politické centrum – s orientací na Východ. A změnu vyhlíží s příchodem nové hlavy státu.

„Nedivil bych se, kdyby se pan ministr Lipavský těšil na výměnu na Hradě a na to, až mu nikdo nebude nutit všelicos od podivných názorů až po podivné lidi. Až bude mít v prezidentovi partnera, který se drží svých kompetencí a se zahraniční politikou ministrovi pomáhá, ne mu přidělává práci. Já se samozřejmě taky těším, až bude na Hradě konečně někdo, kdo chápe, že zahraniční politiku České republiky tvoří vláda, a nevidí jednotlivé ambasády jako trafiky pro staré kohouty,“ dodává Kolář.

Je jasné, že ministerstvo zahraničí a česká diplomacie mají za sebou složité období. A nepochybně řada demokraticky a západně smýšlejících diplomatů má zásluhu na tom, že společně se Zemanem Vladimiru Putinovi „nenaletěla“ celá země.

Pokud to z nějakých důvodů nepůjde dřív, nejpozději 8. března by ale měli v Černínském paláci pořádně vyvětrat a nadýchat se čerstvého vzduchu. Zajímavé bude sledovat, zda si z těžkých let „v zajetí Hradu“ neodnesou diplomaté nějakou formu stockholmského syndromu. Domácí politická konstelace pro restart výkonu české zahraniční politiky by mohla být v příštím roce příznivá a bylo by škoda ji nevyužít.