„Babiša už známe.“ Skoro celá vesnice ho volí za odměnu

„Tady je konec světa. Tu jsme odstrčený. Práce není, hospoda není, nic tu není. Jen tvrdý život,“ popisuje Slezské Pavlovice pán odhazující sníh před omšelým barákem. Jméno říct nechce. To ostatně ve vesnici málokdo. Je mu pětasedmdesát, pracoval jako řidič v bývalém JZD a ve Slezských Pavlovicích žije celý život. Pamatuje jejich rozkvět a prstem ukazuje jejich úpadek.

„Támhle byl velký prasečák, támhle kravín, za silnicí jatka, za barákem stojí haly na obilí. Všechno je to prázdný a rozpadá se to,“ šermuje rukama. „Je tu ale klid a hezká příroda,“ zdůrazňuje.

Klid ve vsi opravdu je. Slezské Pavlovice jsou nejsevernější moravská obec. Silnice tu uprostřed vesnice končí kruhovým objezdem. Dál už jsou jen pole a za nimi ze tří světových stran Polsko. Kdo sem přijede autem, musí stejnou cestou zpět.

„Osmdesát tři procent hlasů? A co jako? Předtím jsme všichni volili Zemana, teď zas Babiša,“ komentuje výsledek prvního kola prezidentských voleb bývalý řidič během odhazování sněhu.

„Babiša volila celá naše rodina. Pomáhá lidem, líbí se nám jeho politika, prošel svět, získal zkušenosti,“ vysvětluje, proč mu dají hlas znovu. „Je čtvrtý nejbohatší člověk u nás a to už něco znamená,“ procedí. Na další otázky už zjevně nemá náladu.

Na návsi se dám do řeči se šestašedesátiletým Ladislavem. Také pracoval v JZD. S nostalgií vzpomíná, jak to tu tehdy žilo a hlavně, že bylo dost práce. Vypráví, že po revoluci to šlo od devíti k pěti. Přišli soukromníci a živočišnou výrobu, protože se na ni tehdy nevyplácely dotace, v regionu zrušili. Věnovali se hlavně zemědělství. Hodně lidí přišlo o práci a ta není doteď.

Aktuálně se nezaměstnanost ve Slezských Pavlovicích pohybuje kolem třinácti procent, čtyřikrát víc (3,5 %) než je průměr v ČR.

„Pole tu vlastní majitelé z Krnova. Udělají přípravy, zasejou a jedou pryč. Na všechno mají svoje lidi. Místním práci nedávají,“ říká s povzdechem.

Ladislav zkoušel kdeco. Práci nacházel až ve čtyřicet kilometrů vzdáleném Krnově. Chvíli dělal u Kofoly, ale nošení beden s ohledem na jeho subtilní postavu nezvládal. Léta pak pekl tradiční tyčinky. Dojíždění se mu finančně nevyplácelo, a tak bydlel na ubytovně.

„V neděli večer jsem přijel, v pátek odpoledne skončil. Pak jsem měl tři dny volno. Dělal jsem dvanáctky a obsluhoval deset pecí,“ vypráví s jistou hrdostí. „Teď tam mají nový pás a lidi už nepotřebují,“ dodává.

I Ladislav volil a volit bude Andreje Babiše. I jeho nejbližší. Důvod? „Pomáhá lidem. Jasně, že má mouchy, s tím se nedá nic dělat, ale toho druhého kandidáta ani neznám. Nic zajímavého jsem se o něm nedočetl a hlavně nevím, jestli chce taky pomáhat lidem,“ říká.

To, jakým způsobem tu lidé uvažují, mi přibližuje jedenašedesátiletý Jiří, který před barákem očišťuje auto od sněhu. „Víte, tady žijí především starší, sociálně slabí nebo nekvalifikovaní lidé. Dřívější vlády pro ně nikdy nic moc neudělaly. Až přišel Babiš. Zvedl a valorizoval důchody, za něj se zvýšila minimální mzda, kterou tu hodně lidí pobírá a během covidu snížil jízdné,“ vysvětluje a přidává osobní příklad. „Je to znát. Známý nastoupil před pár lety do důchodu, měl 15,5 tisíc, dneska má přes dvacet, tak co chcete víc,“ rozhodí rukama.

Na námitku, že jako prezident už Andrej Babiš nebude mít na tyto věci vliv, odpoví stručně: místním to je jedno, volí ho za odměnu.

„Jak se tady žije? Na ho**o. Jinak to říct nemůžu,“ nebere si servítky žena s kastrůlkem v ruce. S manželem se vrací zasněženou obcí od příbuzných domů. Dohodneme se, že fotky ne, jména ne, ale zbytek napsat mohu. Pán je traktorista. Jako jeden z mála stále pracuje v zemědělství, na farmě 5 kilometrů daleko. Je mu padesát let.

Jeho ženě je osmačtyřicet a pracovala jako ošetřovatelka v domově pro seniory. Mají tři děti a vnučku. Momentálně dost řeší zdraví a peníze. Vyzvídám, jaké tu jsou platy.

„Manžel má po operaci srdce, je sedm měsíců na nemocenské a místo dvaceti tisíc, bere patnáct. Já jsem brala pěkných pětadvacet tisíc. Před dvěma lety jsem ale musela na operaci kolena, byla jsem na nemocenské a oni si našli někoho jiného z pracáku. Teď pečuju o nemocnou sestru a od státu dostávám 4400 korun,“ popisuje.

Manželé tráví spoustu času po doktorech a bez auta by byli ve vesnici na „konci světa“, naprosto ztracení.

„Tak já vám to vyjmenuju. Dětský a praktický doktor dojíždí třikrát týdně do vedlejší obce Osoblaha (5 km). Já mám neurologa v Bruntále (55 km), manžel ho má v Opavě (50 km) a srdcaře má v Krnově (40 km). Celá rodina dojíždíme k soukromému zubaři do Jeseníku (50 km). Když se jede Polskem, je to na hodinku cesty. Jiný zubař tu blíž prostě nebyl a stále není. Nedávno přišel do Krnova, ale během chvilky měl plno,“ popisuje drsnou realitu života ve Slezských Pavlovicích a okolních vesnicích. Kdyby tu prý s manželem neměli domek, nebyli by tu.

Paní se o politiku nezajímá. Rozčiluje ji a muži o ní zakázala doma mluvit. Ten však přiznává, že volil Andreje Babiše. Pomáhá prý lidem a dokáže si posvítit na „dojiče kapitalismu.“ Koho přesně tím myslí a zdali sám Babiš není jedním z nich, už nedokáže rozvést.

Stmívá se, hustě sněží a ve vsi už skoro nikdo není. Jen místní zvědavé děti. „Tak se pojďte zeptat dědy,“ navrhne dvanáctiletý Matěj. Jdeme. Vede mě do obecního činžáku. Z bytu vykoukne muž s účesem Einsteina.

„Babiš chtěl být radši premiérem, ale když mu to nevyšlo, tak bude prezident, no. Za něj to fungovalo, pomáhal lidem, je nám blíž, mluví tak, že mu rozumíme. Volili jsme ho za odměnu,“ přiznává čerstvý šedesátník Ladislav Němeček, pomocník na stavbě. Do práce dojíždí do Města Albrechtice, dvacet kilometrů daleko. Stráví sice dvě hodiny denně v autobuse, ale je rád, že aspoň nějakou práci sehnal.

„Před půl šestou vstávám, v šest mi jede autobus, v sedm jsem tam. V pět mi jede autobus zpět, v šest jsem doma.“ Jedna cesta vyjde na 60–70 korun, za „měsíčník“ platí 1240 korun. A plat? Po srážkách minimální mzda, zhruba 16 tisíc čistého. Naštěstí má v obecním bytě malé náklady na bydlení (5 tisíc), vyžít se s tím prý tedy nějak dá.

„Už abych byl v důchodu, ono tahat všechny ty těžké věci, létat po střechách a být celý den na nohou, už dost bolí,“ povzdychne si.

Později zjišťuji, že minimální mzdu ve Slezských Pavlovicích pobírá docela dost lidí. Třeba šedesátiletá Alena a devětačtyřicetiletá Renata. Obě dělaly v JZD, teď jsou zaměstnané jako pomocné síly pod obcí.

„Když se to tak vezme, tak na pracovním úřadě chtějí akorát chlapy. Ženské vůbec. Zvlášť když jste před důchodem,“ říká Alena. Předtím léta dojížděla do čtyřicet kilometrů vzdáleného Krnova.

„Přesto kdo chce, práci si najde, ale je to tvrdé. Hodinu a půl autobusem tam a hodinu a půl zpět. Já jsem ve čtyři ráno vyjížděla a ve čtyři odpoledne jsem byla zpátky. Měla jsem ranní a odpolední směny,“ popisuje Alena, ale zdůrazňuje, že nemá děti, tudíž to zvládnout šlo.

Aleny i Renaty se ptám na prezidentské volby. „Babiše. Babiše,“ odpoví nepřekvapivě. Důvody mají zištné i emotivní. „Za něj se zvedla minimální mzda a dal důchodcům a dětem slevu na jízdném, to je tu dost důležité,“ vysvětluje Alena.

Renata zmiňuje spíš ten emotivní důvod. Nemá ráda změny. „Proč zavádět nějaké novinky. Babiše už známe. Vždycky jsem byla pro ANO. My už jsme se měli líp, ale proč by měly trpět naše děti. Oni se už líp mít nebudou. Všechno se zdražuje,“ hovoří trochu depresivně. „Babiš se víc zajímal o to, aby se lidi neměli hůř. Třeba s elektřinou. Co říkal ten kapitán nebo generál, nevím. Toho neznám,“ dodává.

Před půl čtvrtou ráno se jdu podívat, kolik lidí jede prvním autobusem za prací do Krnova. Pouze dva studenti. Nejedou za prací, ale na praxi. Až později se dozvídám, že se místní přes zimu skládají na benzín. Jízda autem je kratší, pohodlnější a ve čtyřech vyjde o trochu levněji (jednosměrná jízdenka autobusem stojí 110 korun, měsíčník vyjde na 2100 korun).

Středobodem vesnice jsou místní potraviny. Ráno je to ideální místo na vyzvídání. Od majitelky obchodu dostávám kousek dortu. Jen tak. Lidé tu jsou pohostinní, upřímní, ale odpovídají jak přes kopírák. „Líbil se nám Zeman, líbí se nám Babiš. Staral se o nás, o důchodce i o školáky. Dal nám slevu na jízdném. Jak přišel Fiala, hned to zrušil,“ říká pětasedmdesátiletá Josefa Badůrová.

Stejně starý Jaromír Macháček přitakává. „Udělal pro důchodce dost. Dalo by se říct, že ho volíme za odměnu,“ přiznává. „Babiš dělá aspoň něco pro Čechy. Pavel je voják a měl by se starat o vojsko, tomu rozumí. Já neříkám, že je špatný, ale přijde mi, že chce dělat jen sám pro sebe,“ míní žena středních let. „A už stačí, musím jít vařit,“ loučí se.

Pán v montérkách rozesměje celý obchod. „Přítelkyně zavelela, tak jsem volil Babiša. Proč jeho? Nevím, zeptejte se jí, mně to bylo jedno. Já neřešil, jestli tam bude ten, nebo ten. Jsou to stejný kopyta,“ odpovídá bezelstně.

Nakonec přece jen zazní i jiný názor. „Lidi jsou tu zblbnutý. Z celého Babiša,“ nebere si servítky osmdesátiletá Františka Klechová. Před pár dny se kvůli němu pohádala se sousedkou, která k ní přišla na kávu. Daly si zákusek, v televizi se objevil Andrej Babiš a Františka se neudržela. „Tak jsem řekla nějaké sprosté slovo, to nebudu opakovat, pohádaly jsme se, sousedka se naprdla, sebrala se a odešla,“ popisuje.

Prý to není nic zásadního, sousedka prý zase přijde, ale se svým názorem se cítí v obci jaksi menšinově. „I kdyby mě zabili, tak budu volit toho Petra s Pavlem,“ žertuje v obýváku, kam jsem jí výměnou za povídání přinesl nákup.

„Žije tu zhruba dvě stě obyvatel. Třetina jsou děti, třetina mladí a třetina senioři. Věkový průměr 40 let. Spadáme do takzvané sociálně vyloučené lokality. Fungují tu různé projekty na oddlužení, podporu v zaměstnávání a podobně,“ popisuje starostka Lenka Drozdová ze Sdružení nezávislých kandidátů Budoucnost Pavlovice.

„Dřív tu byla školka, základka, ale to je pryč. Děti musejí dojíždět do okolních vesnic. Složité to tu mají zejména ženy. Jednak se jim těžko kloubí práce, péče o děti a domácnost a druhak tu pro ně práce v okolí téměř není. Nejbližší je ve čtyřicet kilometrů vzdáleném Krnově, což znamená dohromady tři hodiny dojíždění,“ přibližuje starostka.

Obce tu bývaly štědrým zdrojem pracovních příležitostí. To se však mění.

„Když jsem před třinácti lety nastoupila na post starostky, tak jsem měla možnost zaměstnat 10 lidí z úřadu práce. Mám finance jen na dva a letos se teprve uvidí, kolik nám dají nebo nedají,“ dodává s obavou.

Slova starostky Lenky Drozdové potvrzují před potravinami kamarádky dvaatřicetiletá Mikra Podhradská a jedenatřicetiletá Tereza Rupljuková. Obě mají dvě malé děti a obě jsou momentálně takzvaně na pracáku.

„Ve vesnici ani okolí není práce a i dojíždění stojí za ho**o. Děti vozíme autobusem do nejbližší školky v Hlince (3 km). Zpátky chodíme pěšky. Abychom ušetřily a taky nám žádný zpáteční spoj nenavazuje.“ Samoživitelka Mirka pobírá příspěvek na bydlení, hmotnou nouzi, příspěvek na děti a dostává alimenty 3 tisíce měsíčně. Dohromady to dává 11 tisíc čistého. Za obecní byt platí 5,5 tis.

„Těžko se s tím žije, co vám budu povídat. Mám základní vzdělání a nejbližší práce je v Krnově. To mám ale už ozkoušené. Všichni, co jsme na pracáku, rozesíláme životopisy, ale je to na prd,“ kroutí hlavou. Beztak by se to prý s odvozem dětí do/ze školky nedá skloubit.

Tereza počítá peníze za dopravu dětí do školky. „Autobus mě stojí 2×24 korun tam a 2×24 zpátky, to je stovka denně. Měsíčník vyjde na tisícovku. To je pro nás hodně peněz.“ Tereza přiznává, že v zimě jsou raději s dětmi doma, ušetří. O autě a řidičáku si prý můžou nechat jen zdát.

„Proto budeme volit Babiše, za toho bylo líp. Ten voják je od Fialy a ten bude lidem jen brát,“ opakuje to, co je v obci slyšet ze všech úst. Babišovi tu hromadně uvěřili, že generál Petr Pavel je vládní kandidát a bude prý „brát lidi u huby“.