Článek
Do prezidentské volby se chystá Karel Janeček, předpokládá se i kandidatura expremiéra Andreje Babiše. Vládní pětikoalice vhodná jména teprve hledá. A také vymýšlí, jaký postup zvolit, aby poprvé v historii prezidentské volby zvítězil kandidát středopravého spektra.
„Myslím, že nejlepší strategií vlády by bylo tiše podporovat – či spíše nerozporovat nějakého kandidáta, který s tou koalicí není spojený. Který ji může klidně i kritizovat,“ říká Daniel Prokop, sociolog, jenž se profesně zabýval oběma prezidentskými volbami.
Vzhledem k očekávanému ekonomickému vývoji to nebude mít soupeř Andreje Babiše, který se zabydluje v opoziční lavici, snadné.
„Za rok bych řekl, že budeme mít velkou inflaci, energetickou krizi, přijdou první škrty, možná se bude muset přiznat, že bez zvýšení daní to nepůjde,“ popisuje Prokop v rozhovoru pro Seznam Zprávy, v jaké atmosféře by se příští prezidentské volby mohly konat.
Liší se prezidentská volba od ostatních typů voleb, na které jsme zvyklí?
Prezidentská volba je unikátní v kombinaci dvoukolového systému a velké účasti. Dvoukolové volby známe ze Senátu, ale tam je účast tak nízká, že výsledky spíš odrážejí tu účast.
Do toho u prezidentské volby vstupuje velká personalizace. Vede to k negativní volbě. Hodně lidí v roce 2013 i v roce 2018 volilo negativně proti oponentovi. A ještě v jedné věci se to liší – v roli televizních debat, které jsou výrazně důležitější než ve sněmovních volbách.
Čím to je? Že jsou tam zkrátka dva kandidáti, kteří mezi sebou vedou konfliktní debatu, a ne devět lidí, kteří se pomalu nedostanou ke slovu?
Tím, že jsou to dva lidé, je to hodně osobní, jsou tam kulturní, emotivní témata. Na rozdíl třeba od důchodové reformy. Díky personalizaci mívají prezidentské debaty větší sledovanost a je tam potenciál mobilizovat neúčastníky k tomu, aby přece jen šli volit.
Při volbě mezi Drahošem a Zemanem jsme ještě v Medianu měřili debaty na Primě a ČT. Technologie adMeter, kterou má v mobilu přes 1 000 panelistů Medianu, pozná, na co se díváte v televizi a jaké posloucháte rádio. A těch lidí jsme se ptali před a po debatě, jestli půjdou volit a koho. A tam Miloš Zeman dokázal na Primě zmobilizovat spoustu nevoličů, aby ho nakonec šli volit.
Zmínil jste negativní volbu. Řekl byste, že je prezidentská volba vyhrocenější než jiné volby? Nebo že dokonce může k rozdělení ve společnosti přispívat?
My jsme se v té poslední volbě ptali lidí, jaké vlastnosti si lidé s kandidátem spojují. A typické pro voliče Miloše Zemana bylo, že se zastává běžných lidí. U Drahoše zase, že symbolizuje vyšší kulturu politiky. A to jsou taková symbolická témata, která samozřejmě polarizují.
V minulé prezidentské volbě byla víc negativní volba ze strany voličů Jiřího Drahoše. Ve srovnání s ním měl Zeman hodně lidí, kterým bylo v podstatě jedno, kdo je na druhé straně. Hodně lidí ale tenkrát podlehlo dojmu, že pouze Jiří Drahoš má šanci Zemana porazit. A to potom selhalo, když neprošel testem tvrdých debat.
Jak moc je u prezidentských voleb viditelný vliv tohoto efektu, kdy někdo získá auru, že je schopen porazit druhého kandidáta? Jak lidé v tomto taktizují při výběru mezi více podobnými kandidáty?
Jiří Drahoš nasbíral tuhle taktickou volbu, že právě on má největší šanci Zemana porazit, už v průběhu podzimu. Později už se to moc neměnilo, těsně před prvním kolem už tam nebyla skoro žádná dynamika.
Jiří Drahoš sice měl největší šanci, ale v simulovaných duelech vedl nad Zemanem o 2 až 3 procentní body, což lze ztratit za týden. A zároveň Michal Horáček a Pavel Fischer se Zemanem jen těsně prohrávali. Z hlediska predikce to byly spíše 3 remízy než jasná volba.
Jak se tedy stalo, že lidé podlehli dojmu, že právě Drahoš je tím, kdo má největší šance Zemana porazit?
Kolem Drahoše se utvořil takový liberální tábor, potřeba ho tam dovést v takovém inkubátoru. Neprošel tvrdými debatami. Stávalo se nám, že média z výzkumu, který obsahoval tři vyrovnané duely Zemana s Drahošem, Horáčkem a Fischerem, odvysílala jen ten první. No a tenhle inkubátor potom praskl před druhým kolem.
Ale problém je, že v roce 2013 to bylo přesně naopak. Průzkumy ukazovaly, že Karel Schwarzenberg prakticky nemá šanci vyhrát nad Zemanem. Podle STEM byl přijatelný asi pro 36 % lidí. Ale převládlo nějaké nadšení mít toho ideálního kandidáta, i když Jiří Dienstbier i Jan Fischer by měli větší šance. Vlastně to byly z hlediska oponentů Miloše Zemana dva úplně extrémní přístupy, které jsou oba chybné.
Teď mě napadlo, do prezidentské volby jde i Karel Janeček, který má svůj volební systém. Nevyřešil by tenhle problém s potřebou taktizovat?
My jsme to zkoumali, i pro H21 jsme dělali výzkumy. Ten volební systém by možná vedl k tomu, že by Jiří Drahoš porazil Miloše Zemana, kdyby se hlasovalo dva plus jedna. Ale ta dominance byla dána tím, že voliči Miloše Zemana nevyužívali ty dva pozitivní a jeden negativní hlas. Často dali prostě jen jeden pozitivní Zemanovi. Kdyby se skutečně volilo, kampaň by jim určitě včas vysvětlila, komu mají dát negativní hlas. Takže výsledek lze těžko odhadovat.
Zkoušeli jsme to, i když byly senátní volby v pěti senátních okrscích, a všude to dopadlo stejně jako v normálních volbách. Ten systém má hodně odnoží a vždycky si ho můžete nastavit tak, aby buďto hodně preferoval ty konsenzuální, nebo ne. Jeho problém pro mne taky je složitost – mladší a vysokoškolsky vzdělaní lidé v něm efektivně využijí mnohem více hlasů než třeba starší a méně vzdělaní, kteří prostě mají svého kandidáta. Což je otázka, zda je to dobře.
Premiér Petr Fiala mi říkal v rozhovoru, že se strašně snaží o nějakého společného kandidáta. Že se bojí opakování minulých voleb, kdy bude hodně podobných kandidátů z jedné strany spektra. Je to moudrá taktika vsadit všechno na jednu kartu?
Vezměte si dvě volby, se kterými už máme zkušenost – jednou se stalo, že tam byl Drahoš, kandidát podporovaný tehdejší středopravicí. A nevyhrál, přestože byli v opozici. V první volbě zase Karla Schwarzenberga delegitimizovalo, že byl spojený s v té době u části lidí neoblíbenou vládou. Lidé nám v roce 2013 skutečně říkali, že Zemana volí, aby ukončil vládu Petra Nečase. Za rok bych řekl, že budeme mít velkou inflaci, energetickou krizi, přijdou první škrty, možná se bude muset přiznat, že bez zvýšení daní to nepůjde.
A do toho protikandidát Andrej Babiš z opoziční role…
Kterou se naučí, on je učenlivý. Myslím, že by to neměl být člověk spojený s žádnou stranou koalice. A to ani nemluvím o Miroslavu Kalouskovi, která nemá v té volbě šanci. Ale i nějací sekundární členové ODS budou interpretováni jako kandidáti té koalice. Myslím, že nejlepší strategie vlády by bylo tiše podporovat – či spíše nerozporovat nějakého kandidáta, který s tou koalicí není spojený. Který ji může klidně i kritizovat.
Prezidentská volba přijde v době covidu. Vy momentálně pracujete na výzkumném projektu Život během pandemie. Jak moc podle vás covid rozděluje společnost?
Některé věci v covidu hodně polarizují. Je tu hodně lidí, kterým někdo zemřel nebo mají dlouhodobé následky. Tihle lidé, kteří to prožívali nešťastně, jsou i takoví politicky opuštění, 50 tisíc mrtvých tu nebylo vůbec předmětem politiky. Stejně jako zaplněné nemocnice, kvůli kterým se lidem odkládá jiná léčba.
A do toho máte část společnosti, která to v podstatě neuznává, a skutečně kontroverzní opatření typu, že neočkovaní nemohou chodit do restaurace ani s negativním testem. To má možná legitimitu na časově omezenou dobu jako alternativa velkých restrikcí, ale ne dlouhodobě. Nakonec se stejně ani nekontroluje. Skoro pětina neočkovaných lidí nám v Životě během pandemie říká, že do restaurace chodí.
Jsme tedy rozdělená společnost?
Ono to není tak dramatické, není to společnost rozdělená padesát na padesát. Řada lidí nemá úplně jasné názory. Ale začínají se tu tvořit takové clustery postojů. V Česku dřív nikdy moc neplatilo, že když jste proti migraci, musíte být automaticky proti LGBT nebo proti kulturním elitám nebo proti státu. Třeba v Polsku a Americe bylo tohle slučování postojů víc vidět.
Takže tady přibývá lidí, kteří jsou proti opatřením, proti očkování a zároveň…
…zároveň nedůvěřují státu, berou očkování jako symbol útlaku. Na seznamu protivakcinačních demonstrací je velká část dřívějších protestních hnutí, která to téma využívají k obecnější mobilizaci proti establishmentu, elitám a podobně. Podobná věc se stala během let 2016 a 2017 s migrací. Proslovy na demonstracích té doby se většinou netýkaly jí a toho, jak ji řešit, ale tématu zrádných elit, politiků a médií.
Ale není to samozřejmě absolutní. Třeba Martin Konvička si z antivaxerů utahuje a proti omezování života neočkovaných je spousta liberálních vzdělaných lidí. Já se tedy bojím spíše jiného efektu covidu, který souvisí s tím, co sociolog Pavel Pospěch popisuje jako „privatismus“ .Češi a postkomunistické společnosti jsou specifické tím, že jsou docela individualistické, moc nedají na komunitu a nevěří institucím a stahují se do „privátního“ života bazénů, chat a podobně.
Co tím přesně myslíte?
Pro Česko je typické, že má hodně nefunkčních systémů, které ale lidem dovolí to individuálně obcházet. Máme předaněnou práci, tak dovolíme lidem to šulit přes OSVČ a dohody. Máme špatné základní školy, ale střední třída může dát děti na gymply a soukromé školy placené státem. Máme často obskurní covidová opatření, která ale nekontrolujeme.
V téhle kultuře privátních strategií vzniká tlak i na jinak poctivé, aby všech těch skulin a výhod využívali. Jinak jsou těžce znevýhodnění. A to časem rozkládá celou společenskou dohodu. Myslím, že covid tohle jenom posílil. Na křiklouny se časem zapomene, ale tohle nás může brzdit po dekády.
Bude tahle polarizace mít vliv i na prezidentské volby? My samozřejmě nevíme, co bude jako hlavní téma za rok, ale ta atmosféra je prostě tady.
My zatím nemáme data na to, jestli postojové polarizace kvůli covidu budou mít dlouhodobý účinek. A je možné, že už to na podzim nebude téma a převahu získají ekonomické problémy.
Neřekl byste tedy, že ty zákopy, do kterých se někteří lidé zakopali, musí automaticky vydržet?
Myslím si, že ve spoustě věcí tu polarizaci přeceňujeme. Podléháme dojmu, že neočkovaných je hrozně moc, přitom očkovaných je 75 procent dospělých. A také podléháme dojmu, že neočkovaní jsou jedna skupina. My jsme udělali takovou segmentaci a neočkovaní lidé se rekrutují minimálně ze tří skupin. Jedna skupina jsou lidé, kteří mají horší informace a bojí se očkování i covidu, další jsou mladší pragmatici a nevidí tam motivace se očkovat a pak jsou lidé, kteří nedůvěřují institucím a covidu jako celku. Takže se nedá říct, že jsou to všechno ti radikální antivaxeři, které vidíte v ulicích.
Co vlastně Češi na přímé volbě prezidenta mají? Proč je to tak baví, proč jim to přijde tak důležité?
Podle mě to souvisí s nedůvěrou v politiku v době, kdy se přímá volba zaváděla. Tam byla velmi nízká důvěra ve vládu, v politiku a podobně a vyvolalo to hodně velkou potřebu po nějaké apolitické síle nad tou běžnou stranickou politikou. Byla to do jisté míry chyba tehdejších pravicových vlád. Ale my to teď hodně haníme, ale řada lidí, kteří nemají rádi Miloše Zemana, uznává působení Zuzany Čaputové, které taky vzešlo z přímé volby. Třeba další prezident bude v politickém systému z jejich hlediska fungovat pozitivně.
V tom kontextu mi teď přišlo zajímavé, že podle výzkumu STEM lidé od prezidenta očekávají, že bude nadstranický, ale zároveň po něm chtějí politickou zkušenost.
Takhle, ono to často z těch průzkumů vypadá, jako že to ti lidé mají promyšlené, ale nemají. Zeptáte se jich někde na ulici, jestli by měl prezident mít politickou zkušenost, tak mají tendenci říct, že ano. Taky je otázka, co si pod tím představují. Když se zeptáte konkrétně, jestli by to měl být bývalý premiér nebo ministr, tak zase spíš odpovídají, že ne. Mohou tím také myslet, že by to asi neměl být herec, kterého nikdy neslyšeli mluvit o politice. Ale třeba ústavní soudce či šéf univerzity jsou OK.
Takže prezidenta si sice chceme zvolit, ale vlastně si tak nejsme úplně jistí proč.
Je to volba od volby. V první volbě hodně lidí volilo proti Schwarzenbergovi, protože byl zástupcem neoblíbené vlády. Ve druhém kole zase hodně lidí volilo Jiřího Drahoše proti Miloši Zemanovi, ten měl víc pozitivních hlasů. Takže bude záležet na tom, jestli do volby půjde Andrej Babiš a jestli se za ten rok nějak normalizuje jeho obraz jako člověka, který už je mimo vládu a nemůže za současné problémy. Bude hodně záviset na tom, jak ekonomicky těžký to bude rok – tedy zda půjde o referendum o vládě, nebo převládnou jiná kulturní témata. Určitě to zase může být hodně emotivní volba.
